Tématem 52. ročníku festivalu Ekofilm, který se odehrál 1. až 4. října v Brně, byl Vodoběh. Vedle řady soutěžních snímků nabídl i dva filmy členů poroty vyprávějící o lidstvu a vodě. H2O: Molekula života – Civilizace režiséra Alexe Tatea nabízí mozaiku vědeckých poznatků o tom, jak sladká voda utvářela a utváří lidská společenství. Petr Lom v poetickém „rivermovie“ Já jsem řekou, řeka je mnou přináší pohled původních obyvatel Nového Zélandu a Austrálie na přírodu při putování po řece Whanganui, která jako první na světě získala právní status osoby.
„Voda není zdroj, ale proces“ zní podtitul Ekofilmu 2026, který tak implicitně vybízí ke změně našeho pohledu na přírodu. Potřebu proměnit myšlení ve vztahu k životnímu prostředí akcentuje i Petr Lom. „Když jsme součástí přírody a chceme přežít, tak musíme něco změnit,“ řekl pro ČT24. Dodal, že bychom měli chápat, že příroda není jen nějaký zdroj, který můžeme vytěžit. Jak rozdílně může vypadat soužití člověka s přírodou, než jsme v západní společnosti zvyklí, ukazuje jeho film, který má v názvu řeku hned dvakrát.
„Je to příběh nebezpečné závislosti s nejistým koncem,“ zaznělo pro změnu v úvodu Tateova filmu H2O: Molekula života – Civilizace. Ten mapuje určující vliv sladké vody na rozvoj lidské civilizace a poukazuje na hrozby, které tu jsou odjakživa, ale i na ty, které si lidstvo aktivně vytváří samo. Celkově oba filmy a komentáře jejich tvůrců současně reflektují obavy o budoucnost, na druhou stranu ale dávají naději na východisko, které je však dle nich podmíněno razantní změnou přístupu na lokální i globální úrovni.
H2O: Molekula života – Civilizace
Čím lépe jsme se naučili vodu ovládat, tím více jsme na ní závislí, tvrdí dokument Alexe Tatea a ptá se, zda budeme mít dost vody i do budoucna. Začíná však dobou před nástupem civilizací, k nimž odkazuje názvem, a to takzvanou hypotézou brodění. Podle ní bylo brodění přechodovou fází ve vývoji člověka mezi pohybem ve větvích stromů a chůzí po zemi. Filmaři se vypravili hluboko do konžské džungle, kde se jim podařilo natočit samici bonoba, kterak se skutečně brodí po zadních končetinách.
Poté už vyprávění směřuje do starověkého Egypta, tři tisíce let trvající civilizace, jejíž úspěch je připisován právě kvalitnímu nakládání s vodou z Nilu. Divákům dokument ukáže starověký „nilometr“ – chodbičku se zářezy, které zaznamenávaly výšku hladiny řeky v různých letech a umožňovaly tak predikovat budoucí vývoj, což bylo klíčové pro produkci a distribuci potravin.
Dále se film přesouvá do Číny, pro kterou je dle autorů snímku zaměření na hospodaření s vodou typické. Tamní geoarcheolog prokazuje skrze desetileté zkoumání významného archeologického naleziště, přirovnávaného k Pompejím, dějinnou existenci bájné povodně. V Číně se nachází v současnosti největší vodní elektrárna světa Tři soutěsky. Film zmiňuje i to, že globálně zadržujeme v přehradách tolik vody, že to vedlo k vychýlení zemské osy.
Velkým tématem snímku je i podzemní voda, jež je nejprve portrétována skrze mexické „cenotes“, které považovali Mayové za posvátné, a do nichž kamera sleduje místní potápěčku. Později se tento poetický ráz rozplyne a diváci mohou spatřit obří zelené kruhy uprostřed pouště. Jde o farmy v Arizoně „napájené“ podzemní vodou, kterou zavlažovací zařízení rychle odčerpávají. Film připomíná, že tentýž způsob dříve úspěšně praktikovala Saúdská Arábie – než jí zásoby podzemní vody vyschly.
Nizozemský vědec se pokouší ve velkých sklenících, kde rostou rajčata, optimalizovat proces pěstování plodin z hlediska spotřeby vody. Přiznává, že byl sám šokován informací, že rostlina použije pro růst jen procento z vody použité k jejímu zavlažení, zatímco 99 procent se vypaří. Přináší také dva pojmy. Jedním z nich je vodní stopa – ekvivalent uhlíkové stopy značící, kolik vody bylo spotřebováno na produkty, které konzumujeme. Druhým je virtuální voda, který také referuje k „vodní historii“ produktů a slouží ke sledování oběhu této spotřeby po světě.
„Věřím v lidskou vynalézavost,“ říká jeden z odborníků v závěru dokumentu, který jinak poskytuje více důvodů ke skepsi než k optimismu. Snímek je navíc druhým dílem dokumentární trilogie, kterou Tate natočil pro televizi PBS, přičemž třetí díl nese název Krize. Pocit, že lidstvo zřejmě musí výrazně změnit svůj přístup ke sladké vodě, nechce-li vyhynout, však může v divákovi zanechat už díl s podtitulem Civilizace.
Na besedě nazvané Water talks Tate podotkl, že ačkoli staroegyptská civilizace, která trvala déle, než ta naše, zanikla, lidstvo našlo svou „cestu ven“. A proto vidí naději i v současné situaci. Na práci dokumentaristy si prý cení mimo jiné toho, že se může hluboce ponořit do zajímavých témat. „Je to jako dělat v tom oboru PhD.,“ poznamenal.
Já jsem řekou, řeka je mnou
Novozélandskou řeku Whanganui považují Maoři za posvátnou – a společně s okolními horami i za svého předka. Věří také, že vše v přírodě včetně toho, co v českém přírodopisu nazýváme neživou přírodou, je živé a má svou životní sílu zvanou „mauri“. Přírodním entitám Maorové prokazují úctu drobnými rituály a snaží se průběžně splácet to, co od nich dostávají. Podle Neda, strážce řeky a nejvýraznější lidské postavy snímku, má tok také svou vůli.
Pro Loma je hlavní postavou filmu právě Whanganui. Řeka, která v roce 2017 jako první krajinný prvek na světě získala právní status osoby, inspirovala mnoho lidí v jiných částech světa. Podobného statusu se již dostalo i jedné vodní ploše v Evropě. Konkrétně jde o lagunu ve Španělsku, o níž a o aktivistech bojujících za její práva připravuje Lom svůj příští dokument.
Ačkoli snímek Já jsem řekou, řeka je mnou neopomíjí právní průlom, kterého původní obyvatelé Nového Zélandu dosáhli, ani výrazný pozitivní efekt, který řece právní změny přinesly, jeho jádrem je setkání lidí a řeky a dalších lidí. Za Nedem a dalšími Maory totiž nepřijíždí na návštěvu pouze mezinárodní tým filmařů, ale také australští domorodí obyvatelé.
Dva Aboridžinci, dcera a otec, jsou hosty místních Maorů, s nimiž sdílejí zkušenosti svých kultur včetně zvyků, vztahu k přírodě i krutých zkušeností s kolonizátory. Ti terorizovali původní obyvatele Austrálie a Nového Zélandu ještě v relativně nedávné minulosti, kterou aktéři dokumentu pamatují. Příběh Whanganui australské návštěvníky inspiruje a zjevně i motivuje k boji za vlastní, australské řeky.
Impulsem k vlastní akci chce být i samotný dokument. Režisér Lom označil to, „jak svým snímkem změníte svět“, za poslední fázi filmařského procesu. Za velmi důležitý považuje právě rozvoj práv přírody. „To je ten nápad – že je to důležitější než lidská práva, protože je to fundamentální,“ odpověděl na dotaz ČT24 a připomněl, že jsme částí přírody, tedy „něco většího než jsme my sami“.
Inspiraci pro změnu přístupu vidí v maorském uvažování, které ve filmu vysvětluje Ned. Ten sám sebe označuje za „strážce“ řeky, přičemž zdůrazňuje rozdíl mezi koncepty strážcovství a vlastnictví. Říká, že zatímco vlastnictví znamená, že můžu jeden den něco koupit a druhý den to prodat, strážcovství znamená dlouhodobou péči, neodřeknutelný závazek.
Podle Loma nám právě myšlení v dlouhodobém horizontu chybí. „Máme krátkodobé uvažování, je nám jedno, co bude deset, dvacet let po naší smrti,“ podotýká. Míní, že bychom měli ukazovat respekt a mezigenerační péči, stát se strážci přírody. Část politických a technologických elit však podle něj věří v nastávající apokalypsu. „Nemají dlouhodobé uvažování, protože si myslí, že se chýlíme ke konci – a musíš ukrást, co můžeš,“ glosuje.
Sám ovšem pesimismu nepropadá. Jednak vidí posun k většímu zájmu a péči o přírodu, dále také „naději ve všem“ – protože každý moment je dle něj nádherný. „Naše existence je fundamentálně krásná, i když ti připadá, že je kolem hnus,“ deklaruje v souladu se svým filmem. Ten velkou část své stopáže věnuje poetickým, tedy obrazově i zvukově estetickým, scénám, které nepřináší žádné faktické informace, nýbrž jen „krásno“.
Nedlouho před koncem dospěje snímek k harmonické scéně, v níž okolo ohně společně sedí lidé ze všech koutů světa a vzájemně se představují po vzoru Maorů: nejen jménem, ale i místem, kde se narodili – včetně blízké hory a vodní plochy, které ono místo definují. „Vraťte se domů a starejte se o své vody,“ uzavírá později Ned tento táborák. Vyslovuje tak napřímo myšlenku, která se zdá být jedním z hlavních poselství celého filmu.
