Irenu Sendlerovou rodiče vychovali tak, aby vždy podala pomocnou ruku bez ohledu na náboženství nebo národnost. V době nacistické okupace zachránila život dvěma a půl tisícům židovských dětí. Po válce vykopala sklenice se jmény a mnohé z dětí se snažila vrátit k jejich rodinám. Byly to právě tyto nádoby, díky nimž znají polskou válečnou hrdinku po celém světě. Její osud totiž inspiroval americké studentky k napsání divadelní hry, která se stala velmi populární. Sendlerová se narodila před 111 lety a zemřela 12. května 2008.
Irena Sendlerová, rozená Krzyzanowska, se narodila 15. února 1910 ve Varšavě. Její otec byl lékař a její matka byla aktivistka Polské socialistické strany. Byla jedináček. Kvůli jejímu špatnému zdraví se rodiče rozhodli přestěhovat do lázeňského Otwocku.
Když ve Varšavě vypukla epidemie tyfu, otec se rozhodl, že se bude o nemocné starat, i když spousta jeho kolegů odmítla léčit ochořelé ze strachu před nákazou. Mezi otcovými pacienty převládali hlavně chudí Židé. Irena si jako malá hrála hlavně s židovskými dětmi a brzy začala mluvit jejich jazykem. Otec v únoru 1917 nemoci podlehl. Než ale zemřel, řekl Ireně, že by se vždy měla starat o druhé. „Ireno, jestli uvidíš, že se někdo topí, musíš za ním skočit a zachránit ho.“
Místní židovská obec nabídla, že bude Ireně do plnoletosti platit stipendium. To její matka odmítla, vybídla však sedmiletou dceru, aby si „dobrotu těchto lidí“ zapamatovala. Později se dívka stala studentkou polonistiky na Varšavské univerzitě. Když ve 30. letech bylo zavedeno takzvané lavicové ghetto, Sendlerová protestovala. Židovští studenti museli sedět na přednáškách odděleně od studentů polských. Katolička Sendlerová seděla ale vždy dohromady s Židy. Na tři roky byla proto vyloučena z univerzity. Diplom získala těsně před válkou, učitelské místo kvůli vstupu do socialistické strany ale nedostala.
Na počátku války dělala na varšavském magistrátu sociální pracovnici. Pomoc židovským rodinám byla ale po okupaci zakázána, Sendlerová použila proto své doklady polské sociální pracovnice a papíry od jednoho z pracovníků oddělení nakažlivých nemocí pro vstup do varšavského ghetta. S ostatními zaměstnanci vytvořila asi desetičlennou skupinu, která vyrobila přes tři tisíce falešných dokumentů, Židům tak pomohli a udělali z nich formálně Poláky.
Sestra Jolanta
Poté, co v listopadu 1940 Němci varšavské ghetto uzavřeli, získala Irena propustku a docházela tam jako zdravotní sestra. Pašovala léky a potraviny. Ujímala se zatím jen sirotků, kteří nějak vyklouzli z židovské čtvrti.
Když se schylovalo k likvidaci ghetta, vznikla v prosinci 1942 na popud polské emigrační vlády Rada pomoci Židům Žegota. Příslušníci skupiny zachránili tisíce životů. Sendlerová se stala vedoucí dětské sekce.
Obyvatele ghetta začali odvážet hromadně do koncentračních táborů a Sendlerová chtěla zachránit aspoň jejich děti. Všichni ji znali pouze jako sestru Jolantu, což bylo její krycí jméno.
Skupina děti zachraňovala několika způsoby. Nejméně drastické bylo proplétat se s dětmi sklepními chodbami soudních budov, které stály na hranici ghetta. Jinak děti uspávali, nemluvňata vynášeli v krabicích od bot, přehazovali přes plot ghetta nebo je vyváželi v bedýnkách pod sedadly tramvaje, jejíž vozovna s ghettem sousedila. Větší děti po uspání vyvážela skupina v sanitkách nebo pohřebních vozech v pytlích a rakvích jako zemřelé.
Některé malé děti nahlas plakaly, když je Sendlerová odváděla od rodičů. Měla proto s sebou někdy vycvičeného psa, který usilovně štěkal, když projížděla branou ghetta. Dětem dávala křesťanská jména a hledala pro ně křesťanské rodiny nebo je umisťovala do klášterů. Často vypomáhala i při jejich převýchově. Sendlerová si vedla „kartotéku“ obsahující kompletní přehled původních a krycích jmen dětí. Papírky se záznamy ukryla v zavařovacích sklenicích a zakopala na zahradě své přítelkyně.
Trest smrti
Sendlerovou zatklo 20. října 1943 gestapo. Němec, který ji vyslýchal, byl mladý a mluvil perfektně polsky. Přes kruté mučení neprozradila, kde se zachráněné děti z ghetta nachází. Během výslechu si nechala zlomit nohy a chodidla. Byla odsouzena k trestu smrti. Měla být zastřelena. Bez jejího vědomí Žegota podplatila jednoho z nacistických důstojníků, který jí pomohl uprchnout. Následujícího dne Němci přesto vyhlásili její smrt. Po celém městě byly vyvěšeny plakáty se zprávou, že byla zastřelena. Sendlerová si přečetla plakáty sama.
Do konce války se pak skrývala. Po roce 1945 mohly být zachráněné děti na základě jejích seznamů identifikovány. „Jména zachráněných dětí jsem si zapsala na tenký hedvábný papír,“ uvedla. Většina z nich se však už neměla ke komu vrátit. Téměř všichni rodiče dětí, které Irena zachránila, zemřeli v táboře smrti Treblinka.
Sama ve svém soukromém životě ale neměla štěstí. Její první manžel byl Mieczysław Sendler, válka vztahu ale nepřála. Život v poválečném Polsku ji pak připravil o druhého muže – Stefan Zgrzembski (původně Adam Celnikier) byl otcem jejích dětí. Sendlerová měla tři děti, přežila ji však pouze dcera. Jeden z jejích synů zemřel po předčasném porodu, který byl důsledkem tvrdého výslechu na služebně Státní bezpečnosti, která ji vyslýchala několikrát.
Po válce dál pracovala asi 30 let jako sociální pracovnice ve varšavských sirotčincích a domovech důchodců. V prosinci 1948 se jako členka Polské socialistické strany automaticky stala členkou Polské sjednocené dělnické strany, v roce 1968 ze strany vystoupila na protest proti brutálním zásahům vůči protivládním demonstracím a především kampani, kvůli které z Polska odešla část Židů.
Divadelní hra „Život v zavařovačce“
Celý svět se o válečné hrdince z Polska dozvěděl díky náhodě. V roce 1999 upoutala pozornost čtyř protestantských středoškolaček v americkém Kansasu krátká zpráva o Polce, která měla zachránit dva a půl tisíce dětí.
Díky projektu na historickou olympiádu jim jejich učitel poskytl výstřižek, který našel v časopise US News and World Report z roku 1994. Zmínka o Ireně byla v příběhu nazvaném „Other Schindlers“, který byl o hrdinech, kteří zachraňovali za druhé světové války Židy. Informaci o ženě, jež zachránila dva a půl tisíce dětí, učitel pokládal za chybu a zadal studentkám, aby o ní zjistily více informací.
Její příběh inspiroval žákyně k sepsání divadelní hry Život v zavařovačce. K názvu je inspirovala právě Irena, která za války šifrovala jména zachráněných dětí a jejich seznamy pak uložila do sklenic. Hra se stala populární a Irena Sendlerová se stala známou nejen v USA, ale také v rodném Polsku. Dosud o ní věděli hlavně historici a ti, kterým zachránila život.
Když Sendlerová poprvé slyšela o projektu v Kansasu, v jednom z prvních dopisů dívkám napsala: „Nemohu najít slova, abych vám poděkovala, moje drahá děvčata…. Předtím, než jste napsaly hru Život v zavařovačce, se nikdo v mé vlastní zemi a na celém světě nestaral o mou osobu a moji práci během války…“
S dívkami a jejich učitelem se dokonce Sendlerová setkala. Přijely za ní do Polska v květnu 2001.
Nominace na Nobelovu cenu za mír
Sendlerová získala řadu ocenění. Už roku 1965 jí byl udělen titul Spravedlivý mezi národy, vláda jí ale nepovolila cestu do Izraele, až v roce 1983 mohla zasadit stromek v Aleji spravedlivých. V roce 2003 získala pak Sendlerová nejvyšší polské státní vyznamenání Řád Bílého orla. O čtyři roky později byla nominovaná na Nobelovu cenu míru.
Sláva a ocenění pro ni ale nebyly tak důležité jako děti, které zachránila. „Každé dítě zachráněné s mým přispěním jen dává smysl mé vlastní existenci a není důvodem ke slávě,“ řekla válečná hrdinka.
Irena Sendlerová zemřela 12. května 2008 v nemocnici ve Varšavě po dlouhém boji se zápalem plic. Pohřbena byla 15. května. Většina z propašovaných dětí se dožila konce války. Ještě na začátku jednadvacátého století žilo několik set z nich.
