Patnáct let uplynulo od chvíle, kdy Francii šokoval postup ultranacionalisty Jeana-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb. Po bouřlivé kampani se tehdy národ semkl a ve druhém kole volilo rekordní procento lidí neogaullistu Jacquese Chiraka. Teď se zástupce krajní pravice opět hlásí o slovo – je jím Le Penova dcera. „Jsem přesvědčen, že získá více hlasů, než předvídají průzkumy, protože část voličů její podporu nepřiznává,“ říká politolog Petr Sokol z CEVRO Institutu.
2002: Šokující Le Penův postup
Francie měla za sebou v roce 2002 první prezidentské období neogaullisty Jacquese Chiraca, který se snažil uplatňovat společensky odpovědnou politiku pomocí státních zásahů do hospodářství. Britský list Financial Times po konci Chirakovy éry napsal, že tímto způsobem jen vzrostl dluh, nezaměstnanost byla kolem neslavných deseti procent a francouzská předměstí se bouřila.
Chirakovi z konzervativního Sdružení pro republiku (RPR) nehrála do karet ani skutečnost, že dlouhých pět let byl nucen k takzvané kohabitaci, tedy soužití se socialistickým premiérem Lionelem Jospinem, jenž byl z jiného politického tábora. To prezidenta oslabilo a nebyl schopen prosazovat některé své záměry v praxi.
V roce 2001 navíc vypukl skandál kolem nelegálního financování RPR fiktivními pracovníky na pařížské radnici, kterou Chirac řídil. Za to byl o deset let později odsouzen k dvouletému podmínečnému trestu.
Podle pozorovatelů stála právě i únava z neustálého soupeření mezi prezidentem a premiérem a obvinění kolem Chiraka za překvapivým výsledkem prvního kola.
„Průzkumy veřejného mínění předpovídaly, že do druhého kola postoupí stávající prezident Jacques Chirac reprezentující pravicové gaullisty a socialistický premiér Lionel Jospin. První kolo však přineslo překvapení. Jospina totiž těsně, o 68 setin procenta, překonal ultranacionalista Jean-Marie Le Pen,“ konstatoval politolog z FSV UK Matěj Trávníček. Jospin prohrál o pouhých 200 tisíc hlasů a Le Penův postup Francouze šokoval.
Podle expertů voliči reagovali na rostoucí kriminalitu i zvyšující se počet imigrantů přicházejících do země, stejně jako na chování tradičních partají, které stále častěji směřovaly k politickému středu. Le Penovi nahrála zřejmě také rekordně nízká účast – 28 procent voličů raději zůstalo doma. „Toto hlasování je první sankcí vůči politické třídě, která nenaslouchá,“ podotkl v té době Laurence Parisot z výzkumného ústavu IFOP.
„Le Pen se tehdy do druhého kola dostal spíše kvůli rozdrobení sil levice v prvním kole než vlastní zásluhou. Získal vlastně stejné hlasy jako v roce 1995, ale hlavnímu kandidátovi levice, tehdejšímu socialistickému premiéru Jospinovi, odebrala podporu pro první kolo celá paleta dalších levicových kandidátů – od zeleného přes komunistu a euroskeptického socialistu až po dva trockisty,“ myslí si politolog Petr Sokol z CEVRO Institutu, který se zaměřuje na evropská studia.
Vůdce protiimigrační nacionalistické Národní fronty (FN) Le Pen se označil za kandidáta francouzského lidu, jenž stojí proti kandidátovi systému. „Jsme svědky svržení dekadentního, zkorumpovaného a zkostnatělého politického systému,“ prohlásil tehdy politik, jenž kandidoval na prezidenta už poněkolikáté a bodoval hlavně u lidí s nízkými příjmy, kteří dříve volili komunisty.
Ultranacionalista byl už v roce 1990 shledán vinným na základě francouzského zákona, jenž zakazuje popírání holocaustu, když označil nacistické plynové komory za „historický detail“. Le Pen přitom opakovaně odmítal, že by byl antisemita. Lidem sliboval, že zatočí s nezaměstnaností, imigrací i kriminalitou.
Na čtvrtém místě skončil v prvním kole Francois Bayrou z liberální Unie pro francouzskou demokracii (UDF). Jospina porážka tak zdrtila, že následně už nikdy nezastával přední politickou funkci. Své voliče vyzval, aby dali v druhém kole hlas Chirakovi.
V období mezi prvním a druhým kolem Chirak burcoval voliče. „Jde o jednotu našeho národa, o naše hodnoty, humanistickou tradici,“ zdůrazňoval. Proti Le Penovi chodily demonstrovat statisíce lidí. BBC připomíná, že zatímco sám Le Pen zmírnil protiimigrační rétoriku, jeho heslo „zákon a pořádek“ značně ovlivnilo kampaň před druhým kolem, když Chirac začal slibovat tvrdší přístup vůči kriminálníkům.
Obavy, jež vzbudil Le Penův úspěch v prvním kole, se naplno projevily v kole druhém, kde pro Chiraka hlasovalo rekordních 82 procent voličů, zatímco pro extremistu jen 18. „Druhé kolo nemělo díky účasti Le Pena vlastně žádné politické téma kromě apelu zastavme extremistu a vytvořme republikánskou frontu, jak se ve Francii říká spojení všech demokratických politických stran. Někteří levicoví voliči Chiraka volili v druhém kole doslova s kolíčkem na nose, ale hlas mu dali,“ upozornil Sokol.
2007: Sarkozy i Royalová slibují „novou“ Francii
V roce 2007 se Le Pen rozhodl kandidovat do Elysejského paláce znovu, tentokrát se ale do druhého kola neprobojoval, když skončil čtvrtý a o prezidentský post už v budoucnu neusiloval. „Dlouho se spekulovalo o šancích centristy Francoise Bayroua. Ten by podle všeho ve druhém kole zvítězil. Na to by však do něj musel postoupit, což se nestalo. Získal necelých 19 procent hlasů a zaostal za Royalovou o 7 procent,“ uvedl Trávníček.
Jisté bylo, že dojde ke generační výměně. Do druhého kola totiž prošli dva kandidáti narození po druhé světové válce. Syn maďarského imigranta, konzervativec a exministr vnitra Nicholas Sarkozy z Unie pro lidové hnutí (UMP) tehdy sliboval Francouzům hlavně oživení vztahů s USA a Unií, modernizaci, reformy a snížení daní. Hlavním heslem ale byl odklon od politiky prosazované Chirakem, jež nevedla k významnému ekonomickému růstu či snížení nezaměstnanosti.
Také Sarkozyho soupeřka, kandidátka Socialistické strany Ségolène Royalová, propagovala lepší vztahy s Washingtonem. Chudší třídu lákala na vyšší důchody i minimální mzdu a dostupnější bydlení. V kampani zdůrazňovala, že by mohla nabourat typicky mužský svět politiky a být novou tváří, celoživotní političce ale uškodily vnitřní spory ve straně.
Ve druhém kole v roce 2007 volilo téměř rekordních 84 procent voličů, přičemž nakonec zvítězil Sarkozy, jenž si získal 53 procent Francouzů, zatímco Royalová jen 47 procent. Masivní účast tehdy odrážela zejména obavy voličů z poklesu ekonomiky a snižování vlivu v zahraničí, napsal Guardian s tím, že lidi k urnám nalákala i osobnostní kampaň v americkém stylu.
„Nakonec převážil fakt, že konzervativec Sarkozy působil více prezidentsky než kandidátka socialistů Royalová. Sarkozymu pomohl také jeho tvrdší postoj v oblasti kriminality mládeže, která se stala tématem kvůli nepokojům na předměstích velkých měst,“ poznamenal Sokol.
2012: Socialisté se díky Hollandovi vrátili na výsluní
Sarkozy, jenž se snažil zůstat v Elysejském paláci i po roce 2012, sice sliboval změnu, ke konci mandátu byl ale mnohými kritizován za stav ekonomiky, ale i za to, že zvýšil věk odchodu do důchodu. Krátce před volbami před pěti lety navíc Francie přišla o svůj prestižní rating. První kolo tak Sarkozy nakonec nevyhrál – šlo o první případ, kdy opětovně kandidující prezident nezvítězil v prvním klání.
Jedním z klíčových témat byla znovu imigrace, kterou sliboval snížit jak Sarkozy, tak i většina ostatních kandidátů. Mezi neúspěšné kandidáty patřil kromě Bayroua i kandidát krajní levice Jean-Luc Mélenchon a Marine Le Penová, jenž tehdy získala překvapivě skoro pětinu hlasů.
Vítězem prvního kola se stal socialista Francois Hollande, jenž dříve nezastával žádnou klíčovou funkci na národní úrovni. I někteří socialisté ho měli za nerozhodného a nepřipraveného, na druhou stranu byl považován za umírněného a skromného politika.
„Nesplněné sliby Sarkozyho ambiciózního programu z roku 2007 se ve volbách vrátily jako bumerang. Hyperaktivní prezident byl mediálně všude, ale Francouzům se to začínalo zajídat. Oproti politikovi velkých gest a slibů si proto raději vybrali muže bez vlastností – Hollanda,“ konstatoval Sokol.
Francouzská levice strávila v té době už deset let v opozici a musela se vyrovnat se třemi porážkami od konzervativců v prezidentské volbě. Naposledy měla svou hlavu státu v 80. letech, kdy zemi vedl Francois Mitterand, jenž byl do té doby jediným socialistou vládnoucím ve Francii od druhé světové války. V Hollandovi proto levice viděla velkou naději.
Hollande měl v programu takové body jako roční kvóty na ekonomické migranty, speciální daň z příjmu 75 procent pro bohaté vydělávající přes milion eur ročně či dodatky k unijnímu fiskálnímu paktu, jež by napomohly ekonomickému růstu. Socialista nakonec Sarkozyho ve druhém kole porazil relativně těsně, když získal 51, 64 procenta hlasů, zatímco jeho konzervativní soupeř 48,36 procenta.
Hollandovi nakonec srazila vaz jeho neschopnost zasazovat se o klíčové zákony včetně daňové reformy, což brzy odradilo řadu levicových příznivců. Popularitu mu snižovala také dlouhodobě vysoká nezaměstnanost. Ke konci svého mandátu Hollande uznal, že jeho popularita dosahuje historického minima a dal šanci svým spolupracovníkům.
2017: Před 1. kolem jsou šance čtyř hlavních kandidátů velmi vyrovnané
Reálné šance dostat se do dalšího kola mají v tomto roce hned čtyři velmi rozdílní kandidáti: centrista Emannuel Macron, republikán Francois Fillon, zástupce krajní levice Jean-Luc Mélenchon a nacionalistka Marine Le Penová, která by mohla navázat na úspěch svého otce.
„Marine Le Penová není pro druhé kolo favoritkou. Poslední předvolební průzkumy dokonce signalizují, že by se tam ani nemusela dostat. Největší šanci by měla, kdyby proti ní do druhého kola proklouzl Fillon, kterého pronásledují jeho osobní skandály. Navíc je hodnotově i ekonomicky hodně vpravo a voliči levice by měli velký problém podpořit ho v druhém kole i proti Le Penové. Řada by jich asi raději zůstala doma, nebo dokonce podpořila Le Penovou,“ podotýká Sokol.
Politolog Trávníček to vidí trochu jinak. „Pro Le Penovou by bylo nejlepší, kdyby do druhého postoupila s Jean-Luc Mélanchonem, jehož podpora v posledních dnech narůstá. Nejhorší variantou by byl ve druhém kole střet se středovým Emmanuelem Macronem,“ myslí si expert.
Le Penová ale bezpochyby v druhém kole neutrpí takovou porážku, jako její otec v roce 2002, je přesvědčen Sokol. „Může dokonce překročit hranici 40 procent i proti středovému a trochu politicky beztvarému Macronovi, který by ji zatím v druhém kole podle průzkumů porazil nejvýrazněji. Jejím problémem je naopak fakt, že se jí pro potenciální druhé kolo nedaří získat mnoho voličů tradiční francouzské pravice,“ míní politolog.
Sokol upozorňuje, že i když se Le Penová ve srovnání s politikou svého otce umírnila, stále zůstává nepřijatelná pro velkou část voličů. „Ve Francii jsou ovšem i odborníci, kteří mluví o tom, že může ve druhém kole ztrátu hodně stáhnout díky vysoké účasti svých voličů. Jsou sice v menšině, ale jejich hlas nelze po brexitu či vítězství Trumpa opomíjet,“ upozornil odborník.
„Vše ovšem zásadně relativizují dva fakty. Francouzské průzkumy nejsou zdaleka tak detailní jako ty v USA před prezidentskými volbami a jsou dělány na nepříliš velkém vzorku. Za druhé průzkumy signalizují velmi vysoké procento nerozhodnutých i pouhé dny před samotným prvním kolem. Počet nerozhodnutých dokonce přesahuje celou třetinu voličů. Nic proto není nemožné,“ dodal politolog.
