Letošní extrémní sucho, které postihlo významnou část Evropy, podle bioklimatologa a ředitele Ústavu výzkumu globální změny AV ČR – CzechGlobe Miroslava Trnky ukázalo, že zásadní problémy mohou mít i tak velké a obvykle vodnaté řeky, jako je Dunaj. Letošní sucho v povodí Dunaje se už v poslední době projevilo i u jiných významných toků. V roce 2022 postihlo Rýn, loni Labe a už opakovaně se s ním potýkají v povodí Pádu.
Velké evropské řeky v posledních pěti letech zažily sucho zasahující podstatnou část povodí, tedy stovky tisíc čtverečních kilometrů. Sucho ještě více dopadá na velké české řeky a jejich povodí, které nemají zázemí velehor v pramenné oblasti.
Podle Trnky je zjevné, že je načase vést společenskou diskusi o tom, jak zajistit dostatečné zásoby vody. Pouhé šetření vodou nebo samotná přírodě blízká řešení nejsou receptem pro zvládání extrémního sucha. Jedním z řešení je zvyšování akumulace v povrchových nádržích nebo intenzivnější využívání řízené infiltrace k posílení podzemních vod.
Řeky bez vody
Odborníci z CzechGlobe pracují na adaptačních scénářích pro rok 2050 pro povodí Dyje. Analyzovali řadu možností a hodnotili jejich účinnost včetně sdílení vody mezi povodím Dyje a hlavním tokem Dunaje ve spolupráci s Rakouskem.
„Letošek je ukázkou toho, jak to v některých letech v budoucnu může vypadat a že v našich úvahách o adaptacích musíme brát zcela vážně variantu extrémního sucha v celém povodí veletoku. Na vodnost Dunaje řada států spoléhá, protože bývala obvykle dostatečná. Letní průtok výrazně nadlepšovalo postupné tání sněhu v Alpách. Jenže Dunaj vodu kvůli dopadům klimatické změny ztrácí a podobně jsou na tom i další velké řeky. Například Rýn, Pád či Rhôna, které taktéž pramení v Alpách,“ řekl Trnka.
U řek, které nečerpají v létě vodu ze sněhu a ledu, je běžné, že mají v teplém období problémy s dostatkem vody, zvláště v nadprůměrně teplých a srážkově méně vydatných sezonách.
„Jsme v situaci, kdy se objem sněhu v nižších a středních polohách zmenšuje, zkracuje se doba se sněhovou pokrývkou a prodlužuje se období, kdy povodí musí vystačit jen s tím, co naprší. V případě Dyje prognózy ukazují, že deficit v teplé části roku poroste, vodní bilance bude více rozkolísaná a zároveň se dlouhodobě prohlubuje rozdíl mezi tím, kolik vláhy by povodí Dyje díky teplejšímu a delšímu vegetačnímu období potřebovalo a kolik reálně naprší,“ uvedl Trnka. Různé studie ukazují, že se jedná o problém řady veletoků na světě.
Rezervy přestávají stačit
Česká vodárenská infrastruktura se začala budovat za první republiky a byla navržena před akcelerací globální změny klimatu. „Pro nás to znamená, že i když jsme snížili nároky díky redukci spotřeby, rezervu postupně umazává měnící se klima. Pokud jsme na podmínky 20. století měli velmi robustní infrastrukturu a mohli jsme se spolehnout na dostatečné rezervy, nyní to přestává platit. Například závěrným profilem Dyje proteklo v letech 1991 až 2020 o čtvrtinu méně vody než v letech 1961 až 1990,“ doplnil Trnka. Do roku 2050 má objem vody v povodí klesnout o další desítky procent proti současnému stavu.
Jako nevyhnutelné vidí Trnka do budoucna posílení akumulace v povodí Dyje pomocí kombinace zpomaleného odtoku a posílení retence v horní části povodí jak přírodě blízkými, tak technickými opatřeními. To umožní, aby se větší díl srážek převedl do podzemních vod i do dodatečných nádrží, které budou schopné zachytávat vodu při dostatku a vypouštět v době nedostatku. Jako reálnou pomoc stále vidí i propojení s Dyje s povodím Dunaje, což by umožnilo aspoň po část roku budovat v povodí Dyje zásoby vody.
Stavba nových přehrad je citlivé téma a trvá zhruba dvacet let, než se začne přehrada používat. „V povodí Dyje máme několik míst, kde by menší přehrady mohly být a počítá se s nimi. To, že v letošním roce vodohospodáři vidí limity, které vodárenská soustava má, by mělo být výzvou k odborné diskusi. Kapacita, která dosud stačila, v budoucnu stačit nemusí,“ zakončil Trnka.
