Francouzi začnou o víkendu vybírat nového prezidenta, který je jedním z nejmocnějších lídrů demokratického světa. Pravomoci nájemníka Elysejského paláce jsou v některých ohledech silnější než ty, kterými disponuje americký prezident, a ve chvílích ohrožení státu se může dokonce přechodně stát neomezeným vládcem země. Zároveň je ale do určité míry závislý na aktuálním rozložení politických sil v parlamentu, což může jeho pozici citelně oslabit.
Francouzský politický systém je považován za poloprezidentský, protože jde o mix parlamentního i prezidentského typu vlády. Výkonná moc například spočívá v rukou prezidenta i vlády a prezident může obejít parlament a protlačit zákony jiným způsobem. V čistě prezidentských systémech, jako je třeba ten americký, naopak existují jasné ústavní hranice mezi výkonnou a zákonodárnou mocí.
Stejně jako premiéři v mnoha parlamentních systémech je tedy francouzský prezident nejvyšší výkonnou autoritou a má významný vliv na tvorbu politik (kromě případů, kdy je prezident z jiného politického tábora než premiér). Předsedá například Radě ministrů složené z premiéra a klíčových šéfů resortů.
Zároveň je přímo volenou hlavou státu, kterou parlament nemůže zbavit úřadu. Jedinou výjimku představuje případ, kdy prezident neplní své povinnosti. Prezident zase může dolní komoru parlamentu, Národní shromáždění, téměř kdykoliv rozpustit.
De Gaullův systém
Současný politický systém Francie, Pátá republika, nahradil v roce 1958 předchozí parlamentní systém, který trpěl slabou exekutivou a častým střídáním vlád. V souvislosti s válkou v Alžírsku ho prosadil generál Charles de Gaulle, který se stal jeho prvním prezidentem.
Podle de Gaulla měl být prezident jakýmsi rozhodčím, a proto byl od počátku klíčovou institucí systému. Politologové ho proto nazývali třeba také „svorníkem institucí“ nebo „republikánským monarchou.“ Pozice prezidenta ještě posílila po de Gaullem prosazeném referendu z roku 1962, které zavedlo jeho přímou volbu.
Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil včetně jaderného arzenálu. Kromě obrany má také svrchovaný dohled nad zahraniční politikou, vyjednává a ratifikuje například mezinárodní smlouvy.
Prezident jmenuje tři z devíti členů Ústavní rady (má funkci ústavního soudu), velvyslance, vysoké představitele armády či úředníky. Může také udělit milost odsouzeným zločincům.
Prezident může získat absolutní moc
V době bezprostředního ohrožení institucí republiky a porušení řádného chodu ústavních orgánů může prezident použít článek 16 francouzské ústavy, který ho v těchto situacích opravňuje „podniknout opatření vyžadovaná okolnostmi“. Stačí mu k tomu formální konzultace s premiérem, předsedy obou komor parlamentu a Ústavní radou a projev před národem.
Prezident pak získává mimořádné pravomoci, které z něj činí opatrovníka a ručitele legitimity, a tím svého druhu diktátora, neboť mu umožňují vydávat vlastní nařízení, která nabývají okamžité platnosti (byť mají být konzultována s Ústavní radou).
Po třiceti dnech mohou předsedové parlamentních komor, skupina šedesáti poslanců či šedesáti senátorů požádat Ústavní radu, aby rozhodla, jestli mimořádná situace i nadále trvá. Článek 16 francouzské ústavy byl zatím využit jen jednou, a sice de Gaullem po tzv. puči generálů v Alžírsku v roce 1961.
Zákony protlačí referendem
Prezident jmenuje premiéra a na jeho doporučení i ostatní členy vlády. V praxi ale prezident rozhoduje o ministrech sám (pokud je ze stejného politického tábora), premiér pak sestavu jen formálně předloží. Jmenování premiéra provádí prezident dekretem a premiér nemusí získat pověření od parlamentu.
Prezident teoreticky nemůže předsedu vlády odvolat, premiér ale nemůže pokračovat ve funkci, pokud nemá podporu hlavy státu nebo za ním nestojí parlamentní většina. Parlament si tedy může vynutit rezignaci premiéra, ale je vnímán spíše jako slabý.
Prezident vyhlašuje nové zákony do patnácti dnů po jejich konečném přijetí. Před vypršením tohoto limitu může požádat parlament, aby zákon či jeho části ještě zvážil. Parlament je povinen tak učinit.
Prezident nemůže sám předkládat návrhy zákonů a prosadit je v parlamentu bez podpory premiéra. Může je ale protlačit prostřednictvím referenda, které může vyhlásit k zákonům týkajícím se otázek ekonomického a sociálního charakteru.
Téma pro referendum sice oficiálně navrhuje vláda a parlamentní komory, které ho pak předloží prezidentovi, aby rozhodl, jestli referendum vyhlásí. Prezident ale může neoficiálně požádat premiéra, poslance nebo senátora, aby navrhl referendum, které potom přijme.
Pokud jsou prezident i parlamentní většina ze stejného politického tábora, má tak prezident v této oblasti hlavní slovo. Podobně, taktéž na oficiální návrh premiéra nebo členů parlamentu, může prezident iniciovat i změny ústavy.
Neposlušný parlament lze rozpustit. Může ale také prezidenta držet v šachu
Prezident může jednou ročně rozpustit parlament (resp. jeho dolní komoru, Národní shromáždění), a to na základě vlastního uvážení. Výjimky představují jen situace podle článku 16 francouzské ústavy a období, kdy prezidenta zastupuje předseda senátu.
Rozpuštění Národního shromáždění bylo v minulosti využíváno pro řešení politických krizí či těsně po nástupu nového prezidenta. Ten se snažil předčasnými volbami dosáhnout toho, aby poslanecká většina byla ze stejného politického tábora.
Pokud by byla vůči němu v opozici, došlo by k takzvané kohabitaci neboli soužití. Prezident pak musí vybrat premiéra z opoziční strany a jeho vliv na tvorbu politiky tak je omezený, neboť premiér může s parlamentní většinou v zádech prosazovat vlastní cíle bez ohledu na prezidenta. Ten se pak zpravidla zaměřuje výhradně na diplomatická a bezpečnostní témata.
Období kohabitace zažila francouzská Pátá republika třikrát. Také z toho důvodu, aby se pravděpodobnost této situace snížila, bylo funkční období prezidenta počínaje rokem 2002 zkráceno ze sedmi let na pět. Zároveň byl upraven i volební kalendář.
Funkční období prezidenta je teď tedy stejně dlouhé jako funkční období Národního shromáždění a také parlamentní volby se v současnosti konají krátce po těch prezidentských – letos připadají na 11. a 18. června.
- 1986-1988: prezident Francois Mitterand (Socialistická strana) a premiér Jacques Chirac (Sdružení pro republiku)
- 1993-1995: prezident Francois Mitterand (Socialistická strana) a premiér Edouard Balladur (Sdružení pro republiku)
- 1997-2002: prezident Jacques Chirac (Sdružení pro republiku) a premiér Lionel Jospin (Socialistická strana)
Prezident nemůže být během svého mandátu trestně stíhán. Podle ústavy ale může být sesazen pro „porušení povinností, které je zjevně neslučitelné s výkonem jeho mandátu“. Pro zahájení procesu je třeba, aby deset procent členů z každé parlamentní komory podepsalo společnou petici.
Dvoutřetinová většina obou komor pak musí odhlasovat vznik takzvaného Vyššího dvora, instituce složené z vybraných zákonodárců, který pak opět dvoutřetinovou většinou případ do jednoho měsíce rozhodne.
