Petr Brukner zůstal padesát pět let věrný Divadlu Járy Cimrmana. Začínal v něm nejprve jako kulisák, postupně se zpoza opony dostal na jeviště a také do filmu. Některé jeho role se staly nepřehlédnutelnými, byť nejsou delší než pár vět. „Divadlo léčí,“ uvedl v Interview ČT24 ke svému jedinému divadelnímu angažmá, v němž chce zůstat i po více než půlstoletí. Je ale také fotografem a výtvarníkem.
Pravda někdy bývá nudná, říká cimrmanolog Petr Brukner
28 minut
Petr Brukner v Interview ČT24
Mezi cimrmanology nastoupil Petr Brukner v roce 1967. Lano dostal od Ladislava Smoljaka, který učil Bruknerovu ženu, a navíc bydlel v sousedství. Potkávali se v autobuse. „Jednou Láďa řekl: ‚Hele, my děláme takové divadlo v Malostranské besedě. Potřebovali bychom holky pro všecko, přijďte se podívat,‘“ vypráví Brukner.
Pracoval jako oponář a kulisák, jeho žena se stala uvaděčkou. „Paradoxně na jevišti byly spousty doktorů, docentů, inženýrů, ale jediní skuteční doktoři v divadle byla moje žena, právnička, a pan doktor Kubíček, právník v důchodu,“ upozorňuje Brukner.
Zahrát ženu není žádný problém
Mezi falešné odborníky, kteří seminářem uváděli do patřičného kontextu jednotlivé hry, se dostal časem i on. Zdeněk Svěrák pro něj napsal roli studenta cimrmanologie v Hospodě Na mýtince. „Asi se líbilo, že jsem hrál takového naivního blbečka, a tak se jsem stal hrajícím technikem. No a pak, jak to u našeho divadla chodí, se z techniky stává herec malých rolí, potom středních rolí a potom herec velkých rolí,“ shrnul svou kariéru Brukner.
Režisér Jaroslav Papoušek ho označil za největšího českého žijícího naivního herce. Vysoko položený hlas a subtilnější vzezření spolu s nesmělým projevem ho také předurčilo k častým představitelům ženských postav, asi nejznámější je vousatá Zlatovláska, Brukner si oblíbil sufražetku Jenny ze hry Švestka.
obrázek
Bez žen se ansámbl, který si zakládá na čistě mužském složení a nehercích (ač to druhé už neplatí), podle Bruknera vždycky dobře obešel. „Charakterizuje nás věta z jednoho našeho semináře, že zahrát ženu pro nás není žádný velký problém. Pro nás je velký problém zahrát muže. Čili kdyby – k čemuž nedojde – se k nám hrnula nějaká žena, musela by hrát asi chlapa,“ rozvíjí úvahy o smíšeném složení souboru.
Vedlejší role mu nevadí
Z jeviště už nebylo daleko před kameru. Bruknerovo (ne)herectví využil Zdeněk Svěrák třeba v televizních skečích s fiktivním Leopoldem Brašnářem, který nekrade. Založeny byly na skutečných historkách, které Brukner Svěrákovi vyprávěl. Ten si je půjčoval i do filmových scénářů.
„Moje žena je právnička. A ve filmu Jako jed leží Zdeněk v posteli se svou manželkou, nějak se k ní má a ona říká: ‚Prosím tě, dneska ne, já mám zítra stání!‘ A on říká: ‚Já mám stání teď.‘ To se opravdu odehrálo v naší ložnici,“ zmiňuje Brukner jednu takovou scénu.
Manželka ho prý při vypravování historek opravuje, že se ve skutečnosti odehrály jinak. „A já říkám: ‚Ale jak jsem to řekl, je to lepší.‘ Pravda je krásná, ale někdy bývá nudná,“ podotýká Brukner.
Ve filmu hrál od sedmdesátých let. Hlavní roli ovšem nikdy nedostal žádnou, v některých si dokonce vystačil jen s pár slovy. „Mně to takhle vyhovuje. Nerad se učím text,“ nelituje. Při jeho první zkušenosti před kamerou, ve snímku o Josefu Václavu Sládkovi, z něj prý byly vidět pouze nohy.
V titulech Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, kteří ho, stejně jako další kolegy z divadla, obsazovali i do celovečerních filmů, už hrál i obličejem. Ať už šlo o příběhy související s Cimrmanem, jako Jára Cimrman ležící spící a Nejistá sezona, nebo komedie jako Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa či Vesničko má středisková.
Slavnosti sněženek
Režisér Jiří Menzel s Bruknerem spolupracoval i tehdy, když netočil se Smoljakem (a)nebo Svěrákem. Třeba v hrabalovských Slavnostech sněženek, které Brukner označuje za nejkrásnější natáčení. „Kdykoliv to běží v televizi, říkám si, že se nebudu dívat, ale pak se neudržím. A jak jsem starý, tak už se dojímám. Když je scéna, kde jedeme na valníku z hospody k hájence a zní Čechy krásné, Čechy mé, já slzím,“ přiznává.
Galerie „blbostí“
Od dětství se také věnuje fotografování. Mimo jiné vlastní rozsáhlý archiv snímků ze zákulisí Divadla Járy Cimrmana. Vytváří rovněž „fóráže“, tedy vtipné koláže z obrazů starých mistrů, a sochařské objekty. Ty rozmisťuje po zahradách svých známých, vzniká tak prý venkovní galerie jeho „blbostí“.
Třeba dílo nazvané Mobilní dobíjecí stanice, do níž otisknul svůj odpor k telefonování. „Dvoumetrový kmen pobitý mobilními telefony. Sesbíral jsem je, lidi mi je nosili. A aby to bylo mobilní, namontoval jsem k tomu kolečka, na kterých se učily jezdit děti. Zvednete to jako rudl a převezete jinam. Je to prostě monument,“ popsal svůj výtvor.
Petr Brukner příští rok oslaví osmdesátiny, do divadelní penze se zatím nechystá. Důvod je jednoduchý: „Přijde doba podzimu a mně se nechce v tom hrozném nečase sedat do auta a jet do Prahy. Ale přijedu do divadla, sejdu do šatny a najednou z vás začne něco padat.
Začnou se povídat vtipy, kterých je teď už míň, nebo příhody, co se stalo, jak včera hráli. Pak si oblečete kostým, vyjdete na jeviště, a tam když vidíte lidi před vámi, to z vás všecko spadne. Všecky choroby, všecky neduhy. Je to opravdu balzám. Jak říkají staří herci: divadlo léčí.“
