Rodinná disneyovka Odvážná Vaiana skrývá tragický příběh o jedné z největších klimatických krizí v dějinách, popsali britští vědci. Analýzou tisíc let starých vzorků bahna dokázali zjistit, na co vzpomínají polynéská vyprávění.
Pohádka je jen málokdy jen pohádka. A platí to i o disneyovkách, jako je příběh odvážné Vaiany, který v tomto týdnu vstoupil do kin v hrané podobě podobně, jako v minulosti třeba Lví král. Recenze remaku Vaiany ale zatím příliš pozitivní nejsou. V době premiéry přitom vyšel v odborném časopisu Journal of Pacific Archaeology článek, který se věnuje opravdovému příběhu, jenž ten filmový inspiroval.
Vaiana vypráví příběh mladé polynéské dívky, která opustí svůj ostrovní domov, aby ho zachránila před katastrofou v podobě neúrody způsobené hněvem božstev. Podle autorů výzkumu jde o vzpomínku na klimatickou krizi, která se odehrála asi před tisícem roků.
Kapitoly z dějin Polynésanů
Místo, kde se příběh odehrává, je pro většinu Čechů příliš vzdálené, proto na začátek krátké shrnutí, kde se vlastně lidé na polynéských ostrovech vzali. Před asi třemi tisíci let se dostala skupina lidí, kteří se vydali na oceán z dnešního Tchaj-wanu, na Samou a Tongu. Zalíbilo se jim tam tolik, že asi 1700 let se odtamtud nehnuli. Dál na východ je nic nelákalo, nebo jim k cestě chyběly schopnosti – to není jasné.
Jisté ale je, že asi až do roku 900 našeho letopočtu žili v takzvané „Dlouhé pauze“ bez migrace. Ta ale poměrně náhle skončila a tito Polynésané se vydali směrem na východ. Netrvalo jim ani 250 let, aby osídlili v rozlehlých vodách jižního Pacifiku většinu dostupných kusů pevniny – včetně Tahiti a Havaje. A dostali se až k americkému kontinentu. Podle historiků jde o vůbec největší námořní migraci v dějinách lidstva.
Vědci o této náhlé migraci a konci pauzy věděli, ale až doposud ji nedokázali spojit s nějakou konkrétní událostí. Teď vše popsal tým geografů ze Southamptonské univerzity. „Potvrdili jsme teorii, že konec Dlouhé pauzy se časově shodoval s obdobím obrovského sucha na domovských ostrovech Samoa a Tonga – a zároveň s obdobím rostoucích srážek na ostrovech, kam se přistěhovalci dostali. Když se vydali na východ, našli vlhčí ostrovy, na nichž nikdo nežil,“ popsal profesor David Sear, který výzkum vedl. „Došlo k obrovské migrační vlně a během 250 let se dostali a usadili na každém kousku země v jižním Pacifiku – od drobných korálových atolů až po větší ostrovy. Byl to velmi rychlý proces,“ doplnil.
Jak zkoumat dějiny lidí, kteří je nezapisují
Vědci sice neměli k dispozici žádné písemné prameny, protože Polynésané neměli vlastní písmo, ale poradili si díky moderním technologiím i tak. Měli totiž spoustu bahna. Šlo o vzorky, jež odebrali z hloubky jezer a bažin na několika místech Polynésie. Díky izotopům vodíku z nich dokázali zjistit, jaká byla v různých dobách úroveň dešťových srážek – a to pomohlo určit, že v době na začátku migrace i v jejím průběhu panovalo ve vlasti Polynésanů dlouhodobé a současně intenzivní sucho. V době, kdy „Dlouhá pauza“ skončila, bylo sucho na těchto ostrovech nejhorší za poslední dva tisíce let – výsledná klimatická krize skončila tak, jak v minulosti vždy, tedy přesunem jinam.
Dějiny klimatu
Tyto výsledky ale vědcům nestačily. Rozhodli se totiž také rovnou zjistit, co za změnou klimatu, která Samoany vyhnala z domovů, stálo. Různé proměny podnebí měly v minulosti odlišné příčiny – od delších změn slunečních cyklů, přes rozsáhlé proměny v podnebných vzorcích na Zemi až po současné uvolňování skleníkových plynů lidskou aktivitou.
Ukázalo se, že v případě Polynésie byly viníkem změny teplot mořské hladiny v Tichém oceánu, jež v průběhu mnoha desetiletí způsobily posun rozsáhlého dešťového pásu, který se rozprostírá nad celou touto oblastí, směrem na východ. A právě to vedlo k suchým podmínkám na Samoe a Tonze. „Klimatické změny, které jsme identifikovali, pravděpodobně zásadně změnily každodenní život na těchto ostrovech. Nižší srážky musely ovlivnit dostupnost pitné vody, produkci potravin a odolnost tamních komunit, což vytvořilo silné podněty pro to, aby lidé hledali příležitosti jinde,“ shrnují vědci.
Výsledky podle autorů dobře ukazují, jak citlivé mohou být lidské společnosti na dlouhodobé změny klimatu. I vysoce kvalifikované a přizpůsobivé komunity mohou být donucené podniknout mimořádné cesty, pokud se environmentální podmínky po mnoho let zhoršují.
„K bodu zlomu, kvůli němuž se náklady na plavbu do východního Pacifiku vyplatilo riskovat, přispěly i další faktory. Počet obyvatel rostl, což znamenalo, že zdroje musely vystačit více lidem. Navíc v té době pravděpodobně již tamní obyvatelé vyvinuli pokročilou technologii plavby pro své kanoe, když přešli z trupů ve tvaru písmene U na trupy ve tvaru písmene V a vylepšili i lanoví, což jim umožňovalo plout proti větru, který v jižním Pacifiku vane převážně z východu na západ,“ dodávají autoři výzkumu.
