Jaro bývá řadou lidí označováno jako jejich nejoblíbenější roční období. Jenže v kontextu prohlubující se změny klimatu pomalu přestává platit stav, kdy je přechod mezi jarem a létem ve střední Evropě příjemně pozvolný.
Ještě ve druhé polovině minulého století platilo, že duben často přinášel střídání teplých a chladných epizod, květen býval obdobím proměnlivého počasí a skutečně letní charakter počasí se naplno prosazoval až během června. V posledních desetiletích ale mnoho lidí získává pocit, že jaro jakoby mizí.
Podle nové studie to není jen dojem, ale citlivé vnímání reálných změn světa. Po několika teplých dnech totiž už na jaře přichází rychle letní počasí, první tropické teploty se objevují stále dříve a horko často přetrvává hluboko do září. Výzkum publikovaný v časopise Enviromnental Research Letters přitom naznačuje, že nejde jenom o subjektivní dojem. Podle mezinárodního týmu vědců se totiž léto v mnoha oblastech mírného pásu v celém světě nejen prodlužuje, ale zároveň nastupuje rychleji než dříve a rovněž roste takzvané akumulované teplo, respektive tepelný stres. Klimatická změna tak neovlivňuje pouze průměrné teploty, ale mění samotný rytmus ročních období.
Dlouhá léta, krátká jara
Autoři studie analyzovali dlouhodobý vývoj teplot nad pevninami i oceány a zaměřili se na to, jak se mění období s typicky letními podmínkami. Nepracovali přitom samozřejmě s kalendářním nebo astronomickým vymezením léta. Místo toho definovali léto z meteorologického pohledu, podle teplotních charakteristik – tedy jako období, kdy teploty odpovídají tomu, co bylo historicky (za období 1961 až 1990) v dané oblasti běžné pro letní měsíce. Tato metoda tedy době zohledňuje příslušné lokální klimatologické podmínky.
Výsledky ukázaly, že od 90. let minulého století se délka takto definovaného léta prodlužuje tempem přibližně pěti až sedmi dní za desetiletí. Za posledních třicet let tak v řadě regionů narostla délka léta o dva až tři týdny. V předchozím období, tedy mezi lety 1961 a 1990, bylo tempo nárůstu poněkud menší, pohybovalo se kolem 4 dnů za dekádu. To ale znamená, že od 60. let minulého století se léto prodloužilo zhruba o 30 dnů.
Současně se zkracují přechodná období jak mezi jarem a létem, tak i mezi létem a podzimem. Právě změna rychlosti přechodu mezi ročními obdobími patří mezi nejzajímavější zjištění studie. Atmosféra se otepluje natolik, že překročení „letních“ teplotních prahů přichází stále prudčeji. Jaro proto v mnoha oblastech trvá kratší dobu a nástup letních podmínek bývá náhlejší.
To dobře odpovídá zkušenosti posledních let i ze střední Evropy. Zatímco dříve bývalo poměrně běžné delší období mírně teplého počasí, dnes se stále častěji objevují situace, kdy teploty během několika dnů vyskočí z (někdy i časně) jarních hodnot přímo do letních nebo dokonce tropických. Analogicky to platí o přelomu léta a podzimu.
Akumulované teplo
Studie zkoumala taky takzvané akumulované teplo – tato metrika kumulativně sčítá za období, kdy průměrná denní teplota vzduchu překračuje hodnotu dané letní teploty. Tento ukazatel nepopisuje jen počet teplých dnů, ale celkové množství tepelné energie, které se během sezony nahromadí. A právě zde jsou změny ještě výraznější.
Nad pevninami severní polokoule se tempo nárůstu akumulovaného tepla od roku 1990 více než ztrojnásobilo oproti trendu za období 1961 až 1990. Tento nelineární nárůst akumulovaného tepla je ale očekávatelný – posun sezonního teplotního profilu směrem k vyšším teplotám totiž vede jak ke zvýšení intenzity (počet stupňů nad prahovou hodnotou) pro všechny letní dny, tak i ke zvýšení počtu zahrnutých dnů, což má za následek nelineární nárůst akumulovaného tepla i při lineárním oteplování.
Platí tedy, že léto je nejen delší, ale současně bývá intenzivnější. Horké epizody trvají déle, noční teploty zůstávají vyšší a atmosféra i půda se během letní sezony více prohřívají.
Dopady na člověka i přírodu
To má řadu důsledků pro přírodu i společnost. Jde především o významnou zdravotní zátěž zejména pro starší lidi, malé děti nebo chronicky nemocné. Zdravotní riziko přitom nesouvisí jen s vysokými teplotami přes den, ale mnohem častěji taky s tím, že během teplých nocí organismus hůře regeneruje, zejména pokud lidé v bytech bez klimatizace nejsou schopni své ložnice účinně ochladit. To platí obzvláště zkraje letní sezony, kdy lidský organismus na vysoké teploty ještě není přizpůsobený.
Významné dopady mají delší a intenzivnější léta taky v krajině. Vyšší teploty podporují výpar vody z půdy a vegetace, což často zhoršuje sucho, a tím zvyšuje nároky na zavlažování zemědělských plodin. Ve vysokých horských polohách znamenají delší tání ledovců, případně sněhu, roste hrozba pozdně jarních povodní v těchto regionech. Delší léto také prodlužuje sezonu lesních požárů. To je dobře patrné například ve Středomoří, v západní části Severní Ameriky nebo v některých oblastech Austrálie, kde dnes požáry často propukají dříve na jaře a končí později na podzim.
Za zmínku stojí, že výrazné změny se neodehrávají jen nad pevninami, ale také nad oceány. Ty se sice oteplují pomaleji než kontinenty, avšak i relativně malé zvýšení teploty může výrazně prodloužit období s letními podmínkami. V některých pobřežních oblastech proto délka léta roste velmi rychle.
Podle autorů studie nejde pouze o další důkaz, že klimatická změna znamená jen postupný růst průměrných teplot. Změnu globální průměrné teploty o několik desetin stupně člověk přímo nepocítí. Mnohem snáze si ale lidé všimnou, že horké počasí přichází už v květnu nebo dokonce dubnu a trvá i do druhé poloviny září. Ukazuje se tak další dopad změny klimatu – postupné proměňování samotného charakteru ročních období, na který byly společnost i přírodní systémy po dlouhá desetiletí zvyklé.
