Francouzská herečka Juliette Binocheová se na festivalu v Karlových Varech představuje jako herečka i režisérka. V rozhovoru pro ČT24 mluvila o tom, proč natočila dokumentární esej s britských tanečníkem a choreografem Akramem Khanem nebo jaká tragédie jí pomáhala při roli v oceňovaném filmu Tři barvy: Modrá. Zavzpomínala také na natáčení adaptace románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí.
Uvedla jste na festivalu svůj autorský dokument V nás. Proč jste se, po téměř dvaceti letech, rozhodla vrátit k tvůrčímu procesu tohoto představení a vyprávět o jeho koncepci?
Ten film jsem chtěla natočit snad už před osmnácti lety. Takže jde hlavně o touhu po tvorbě. Ta se vrátila po osmnácti letech. Získat dnes prostředky a čas na tvorbu bylo o něco složitější. Přeci jenom jsem herečka, která hodně točí a věnuje se řadě aktivit. Takže jsem netušila, jak to přesně zařídit. Před třemi lety jsem nicméně potkala dva lidi, kteří chtěli financovat jiný projekt, do nějž jsem byla zapojena. Tak jsem jim navrhla toto. Je zkrátka potřeba trpělivosti.
Jaké máte vzpomínky na tuto práci, na ty zkoušky? Radost? Utrpení?
Vše naráz. A radost či utrpení beztak nevystihují všechno, cítila jsem mnohem víc. Podráždění, frustraci, zadostiučinění... Ocitala jsem se na pokraji jakéhosi tvůrčího poblouznění, často jsme se pohybovali na hraně toho, co je vlastně možné udělat, a co nikoliv. Pobyt v tvůrčím světě nám ukáže, kým doopravdy jsme – ať už my sami, nebo ti okolo. Naučí nás to trpělivosti, přinese to překvapení. Něco, co jsme si ani nedovedli představit, a co se pak stane.
Proč jste se v té době rozhodla vrhnout do tohoto dobrodružství s Akramem Khanem, když už jste byla velice známou herečkou?
Cítila jsem hlad po něčem novém, touhu, radost z něčeho nového. Pokud v tvůrčím procesu nezkoušíme nové věci, jsme méně naživu.
Nemohu se nezeptat. Vaše role Terezy v Nesnesitelné lehkosti bytí byla výrazná na začátku vaší herecké kariéry...
Mezinárodní kariéry. Už předtím jsem natočila jiné filmy.
Jistě. Jak vzpomínáte na setkání s Kunderovým specifickým literárním světem?
Každé ráno jsem si vždy uvědomovala spojitost mezi danou scénou a knihou. Svět Milana Kundery byl tudíž stále se mnou. Večeřeli jsme spolu, než jsme začali zkoušet. Daniel Day-Lewis dostával od Milana během natáčení dopisy. A Milanova žena Věra se mnou hovořila o mé roli. To mi udělalo velikou radost.
Ztvárnila jste několik postav, které poznamenala totalita. Vidíte v těch příbězích upomínku na dnešní demokracii?
Ano. Všude je čím dál více strachu, v každé zemi dochází k utužování poměrů, k podezíravosti vůči ostatním, vzrůstá nacionalismus. A na to je třeba si dávat pozor. Je třeba dbát na to, abychom si uchovali otevřené srdce i mysl. A hlavně podat pomocnou ruku spíše než zamykat dveře na dva západy.
Jste prezidentkou Evropské filmové akademie, prorazila jste ale také v Hollywoodu.
Neprorazila jsem v Hollywoodu. To nemohu říct. Na to je potřeba tam žít. Já jen občas natočila nějaký film, a nikdy ne v hollywoodském studiu. Vždycky jsem dělala snímky, které byly tak trochu na okraji.
Proč je zásadní věrnost evropskému filmu?
Především jde o věrnost autorskému filmu. Ať už je evropský, či nikoliv. Odtud pochází nejvíce vášně. Jde často o osobnější snímky, které hledají různorodé autorské přístupy, jsou méně komerční, nekopírují něco, co už známe. Takže vyjít vstříc novému filmu znamená vyjít vstříc určitému vkusu a stylu, příběhu, který je vám blízký.
Mám-li hovořit o vašich zásadních rolích, jde o filmy jako Tři barvy: Modrá, Anglický pacient anebo Čokoláda. Jak jste v těchto rolích proměnila svůj způsob herectví?
Nejsem si jistá, zda jsem proměnila svůj způsob herectví. Často se měníme tím, že jsme konfrontováni s rozličnými tématy, rolemi, postavami. V Anglickém pacientovi například byl Anthony (Minghella) v režii velice otevřený. A také velice specifický. Bylo to vlastně snadné, ačkoliv jsem se během prvního měsíce natáčení chvěla. Bylo to skutečné štěstí. A jaké další filmy jste zmiňovala? Tři barvy: Modrá?
Ano.
V duchu jsem udržovala vztah s jedním malým chlapcem, Justinem. Byl to syn mé blízké přítelkyně, který zemřel. Nikdy jsem ho nepoznala. Ale napojila jsem se na něj, abych mohla hrát. To bylo to zásadní, co jsem udělala, abych se na tento film připravila.
Co jste se dozvěděla o sobě, když jste se při natáčení dokumentu ocitla na opačné straně kamery?
Tím, že jsem v záběru, nejsem úplně na druhé straně. Používala jsem hrubé záběry od své sestry, záběry z pracovní kamery, kterou jsme při tvorbě využívali. Zkrátka ty hrubé materiály, které jsem měla k dispozici, jsem nenatáčela já. Je to tedy trochu výjimečné. Co jsem se nicméně naučila během střihu? Ten mimochodem zabral měsíce, měla jsem dvě stě hodin materiálu, což je opravdu hodně... Naučila jsem se následovat vlastní intuici. To je to, co mohu říci. Následovat to, co cítím a pokoušet se z toho vytvořit film. S dvěma úžasnými střihačkami.
Chtěla byste teď natočit další dokument, nebo spíše přejít na hraný film?
Spíše hraný film.
A jaký?
To vám zatím nemohu říct.
