Poprvé v historii si genocidu ve Srebrenici letos světové společenství připomíná jako mezinárodní den. Symbolické odsouzení zločinů a vzpomínku na jejich oběti ovšem zastiňuje současné dění v Bosně a Hercegovině. Bosenskosrbská politická reprezentace vytváří atmosféru nebezpečí, která v dubnu vedla k dosud nevídanému uzavření památníku ve městě, kde před třiceti lety došlo k masovému vraždění civilistů.
Ve Srebrenici hledaly od začátku války v Bosně a Hercegovině v roce 1992 útočiště desetitisíce Bosňáků – bosenských muslimů z okolních oblastí, kteří uprchli před útoky jednotek Republiky srbské (RS). Po tři roky bosenskosrbské síly enklávu na území RS obléhaly a často ji ostřelovaly. Zároveň kontrolovaly přístupové cesty a zastavovaly konvoje mezinárodní humanitární pomoci, popsal Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (MICT).
Město Srebrenica bylo plné uprchlíků, během prvních dvou let jich tam žilo až 60 tisíc. Lidé tábořili na schodištích a chodbách obytných domů, v autech nebo v tamní škole či sportovním centru. Jiní nocovali venku v teplotách, které v zimě klesaly až k -25 °C. Většina těch, kteří do Srebrenice uprchli, měla jen málo jídla a jediným zdrojem vody pro ně byla silně znečištěná řeka.
V reakci na rychle se zhoršující humanitární situaci přijala Rada bezpečnosti OSN v dubnu 1993 rezoluci č. 819, která prohlásila Srebrenici za „bezpečnou oblast“. O několik dní později byla podepsána dohoda, která požadovala úplné zastavení bojů, demilitarizaci enklávy a vyslání roty mírových jednotek UNPROFOR (United Nations Protection Forces). Došlo k otevření koridoru mezi Tuzlou a Srebrenicí pro evakuaci těžce zraněných a nemocných.
UNPROFOR zřídil malé velitelské středisko v samotné Srebrenici a větší hlavní středisko asi pět kilometrů severně od města v obci Potočari. Z těchto základen mírové jednotky dohlížely na demilitarizaci města. Po příchodu první skupiny vojáků v dubnu 1993 se v enklávě přibližně každých šest měsíců střídaly nové jednotky, které byly lehce vyzbrojeny a čítaly maximálně 600 mužů. V lednu 1995 dorazila nizozemská jednotka, která na místě zůstala až do dobytí města.
V březnu 1995 dal prezident a vrchní velitel ozbrojených sil RS Radovan Karadžić pokyn k likvidaci muslimského obyvatelstva v enklávách Srebrenica a Žepa. Směrnice 7, jak se nařízení začalo říkat, byla předzvěstí pozdějších zločinů z července téhož roku.
Ráno 6. července 1995 zasáhly bosenskosrbské dělostřelecké údery jižní část Srebrenice a muslimští obránci neúspěšně žádali o navrácení odevzdaných zbraní.
V následujících dnech se nizozemské mírové jednotky obrátily na své velení s žádostí o „blízkou leteckou podporu“, ale byly odmítnuty. Bosenskosrbské síly začaly zesilovat útoky na pozice a pozorovatelská stanoviště OSN a během jednoho z nich se jim podaří zajmout desítky nizozemských vojáků.
Již na konci května velitel OSN v Bosně požádal Radu bezpečnosti o ochranu oblasti Srebrenice buď navýšením počtu vojáků, nebo stažením lehce vyzbrojených mírových sil, aby bylo možné provést letecké údery a zlomit tak postup bosenskosrbských sil v regionu.
„Město dáváme srbskému národu“
Nizozemská žádost o letecké údery byla během 10. července schválena, ale po zmírnění srbských útoků odložena. Nizozemský velitel ve Srebrenici však prohlásil, že pokud se útočníci do příštího rána nestáhnou, tak NATO letecké údery zahájí.
Nizozemské stíhačky následně 11. července shodily dvě bomby na bosenskosrbské síly, ale jejich představitelé vzkázali, že zabijí nizozemská rukojmí a dál ostřelují bosňácké uprchlíky. V důsledku toho mírové jednotky od dalších náletů upustily. Velitel bosenských Srbů Ratko Mladić později během dne vstoupil do Srebrenice a varoval nizozemské důstojníky, že obyvatelé města musí odevzdat všechny zbraně.
Na záběrech, které po dobytí města pořídil jeden ze srbských novinářů, se Mladić prochází Srebrenicí a prohlašuje: „Toto město dáváme srbskému národu... Nastal čas pomstít se muslimům.“
„Nikdo vám neublíží,“ slíbil Mladić před genocidou
Krátce po pádu Srebrenice se deset až patnáct tisíc Bosňáků, převážné mužů, pokusilo uprchnout do sedmdesát kilometrů vzdálené Tuzly, kterou v té době ovládala armáda Bosny a Hercegoviny. Ale stali se terčem bosenskosrbského dělostřelectva a tisíce z nich byli na útěku zajati.
Další tisíce Bosňáků prchají v té samé době ze Srebrenice a hledají ochranu v nedalekém areálu velitelství nizozemských mírových jednotek v Potočari. Ráno 12. července se v okolí komplexu OSN nachází až třicet tisíc utečenců, většinou žen, dětí a starců. Humanitární situace je katastrofální. Na místě není dostatek potravin, vody ani léků. Toalety nedostačují. Panuje dusivé vedro.
Následně se konají tři schůzky v nedalekém hotelu Fontana mezi vedením bosenskosrbských sil a mírových jednotek, na nichž se diskutuje mimo jiné o narůstající humanitární krizi. Na druhé a třetí schůzce se připojují civilní zástupci tamního obyvatelstva a vojenské síly RS nakonec stanoví podmínky pro odsun bosenskomuslimského obyvatelstva z enklávy.
Mírové jednotky následně předají tisíce Bosňáků, kteří hledali útočiště v jejich vojenském táboře, jednotkám RS, které na oplátku propustí nizozemská rukojmí.
Ženy, děti a někteří starší muži nastupují do autobusů a nákladních aut, které vypravují bosenskosrbské síly. Ratko Mladić před shromážděným davem vystoupil a prohlásil, že každý, kdo si přeje, bude transportován, bez ohledu na to, jak je mladý nebo starý. Uprchlíkům řekl, aby se nebáli a nepanikařili, že jim nikdo neublíží.
Bosenskosrbské síly však zároveň začínají oddělovat chlapce a muže. Do následujícího dne je z Potočari na území drženém armádou Bosny a Hercegoviny převezeno na třicet tisíc žen, dětí a starých lidí.
Tisíce mrtvých
Během 13. července se objevují zprávy o popravách, které provádějí bosenští Srbové. V příštích dnech dojde k masovému zabíjení Bosňáků. Jedná se o muže zadržované v Potočari, uprchlíky směřující do Tuzly a další muže a chlapce, které jednotky RS zajaly v okolí Srebrenice.
K zabíjení dochází na několika místech. Jedním z nich je obec Kravica, kde bosenskosrbské jednotky donutily Bosňáky vměstnat se do budovy skladiště. Po několika hodinách, kdy se tísnili jeden na druhého, do uprchlíků vojáci začali střílet z kulometů či automatických pušek a podle OSN také do skladiště házeli granáty. Střelba pokračovala v průběhu noci. V obci Kravica tak bylo zabito nejméně tisíc bosňáckých mužů a chlapců.
V okolí Srebrenice tak došlo před třiceti lety ke genocidě, během níž přišlo o život kolem osmi tisíc bosenských muslimů. Do roku 2023 Mezinárodní komise pro pohřešované osoby, nevládní organizace založená v roce 1996, identifikovala více než sedm tisíc jednotlivých obětí. Na výročí masakru se každoročně u města konají nové pohřby, napsala encyklopedie Britannica.
Ačkoli za vraždění byly odpovědné především bosenskosrbské síly, na videozáznamu byla zaznamenána i srbská policejní jednotka, která se podílela na popravě šesti Bosňáků. Později se zjistilo, že mnoho obětí genocidy mělo svázané ruce a nohy. Část těl také vykazovala známky zmrzačení.
Mladić se před spravedlností skrýval
Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy – velitel Mladić a někdejší bosenskosrbský prezident Karadžić – se až o řadu let později dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).
V roce 2009 začal proces s Karadžićem, který byl vypátrán a zatčen v roce 2008. V březnu 2016 byl shledán vinným z genocidy a dalších devíti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a byl odsouzen ke 40 letům vězení. V roce 2019 mu byl trest zpřísněn na doživotí.
Mladić zůstal na útěku až do května 2011, kdy byl dopaden v Srbsku, aby byl vydán k soudnímu procesu do Haagu. V listopadu 2017 byl shledán vinným z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a byl odsouzen na doživotí. Trest mu byl definitivně potvrzen před čtyřmi roky.
Někteří lidé, kteří jednoho ze strůjců genocidy blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil.
Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí. Až na dvacet let skončili ve vězení členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se videozáznamy událostí ve Srebrenici dostaly v roce 2005 na veřejnost. V oficiální zprávě z téhož roku bosenskosrbská vláda uvedla, že do zabíjení bylo zapleteno 19 473 bosenských Srbů, přičemž stovky z nich zůstaly na oficiálních vládních postech.
Mladićova žádost o propuštění
V červnu 2025 Mladićovi právníci požádali MICT o propuštění svého klienta, protože byl převezen do paliativní péče, upozornil server Balkan Insight. „Vzhledem k povaze Mladićova zdravotního stavu a jeho krátké očekávané délce života neslouží další zadržování žádnému legitimnímu účelu a představuje nelidské zacházení a trest,“ uvádí se v návrhu.
Během pobytu ve vazbě v Nizozemsku měl Mladić několik vážných zdravotních problémů a prodělal dvě mrtvice a infarkt. Jeho právníci uvedli, že propuštění by umožnilo prozkoumat všechny lékařské možnosti prodloužení jeho života, jakož i prožít jeho zbytek se svou rodinou humánním způsobem a v pohodlí. Na internetových stránkách MICT je žádost vedena jako „naléhavý návrh obhajoby“, ale není jasné, kdy o ní soud rozhodne.
Uzavření památníku ve Srebrenici
Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Řady hrobů v Potočari stále připomínají jeden z nejhorších masakrů v Evropě od druhé světové války. Letos v dubnu se navíc památník genocidy poprvé v historii uzavřel veřejnosti.
„Kvůli zhoršení bezpečnostní situace jsme museli udělat bolestivé rozhodnutí,“ sdělil Hasan Hasanovič, který události ve Srebrenici přežil a nyní se jako jeden z kurátorů památníku podílel na bezprecedentním kroku areál uzavřít. Mezi osmi tisíci povražděnými Bosňáky byli i jeho otec a bratr.
Z eskalace situace v oblasti kritici viní Milorada Dodika. Dlouholetý lídr Republiky srbské (RS) – jedné ze dvou entit, které tvoří poválečnou Bosnu a Hercegovinu (BaH) – s podporou Moskvy a Bělehradu brojí proti uspořádání země.
„Vedení RS v posledním období vystupovalo výrazně nacionalisticky. Což samozřejmě u bosňácké menšiny v RS, která žije i ve Srebrenici, vzbuzovala obavy,“ zhodnotil poslední vývoj analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Čermák.
Mezinárodní zatykač na lídra bosenských Srbů
V březnu bosenský soud vydal na Dodika mezinárodní zatykač. Politik po obvinění z napadení ústavního pořádku země odešel do zahraničí. Podle Čermáka ovšem nikdo v rámci BaH ani v zahraničí neměl politickou odvahu ho zatknout.
V pondělí se nicméně Dodik v překvapení řady pozorovatelů dostavil k soudu, kde si vyslechl, že je tímto daný zatykač ukončen a že se s odkazem na riziko případného útěku musí každých patnáct dní hlásit na policejní stanici v Laktaši, protože soudní proces dál běží.
Dodikův útěk však není reálný, míní Čermák. To, co se odehrálo, podle něj působilo jako předem připravené představení. „Předpokládám, že proběhla nějaká zákulisní jednání a můžeme si domýšlet, kdo se jich účastnil,“ sdělil analytik.
„Dodik vydání se soudu prezentoval jako svůj velký úspěch i jako úspěch RS, protože když ho nikdo nebyl schopen zatknout, tak ho nikdo nejspíš nebude schopen postihnout,“ míní Čermák.
Rezoluce OSN
Loni v květnu Valné shromáždění OSN schválilo návrh, aby si svět genocidu ve Srebrenici každý rok připomínal. Prvním Mezinárodním dnem přemítání a připomínky genocidy ve Srebrenici roku 1995 je letošní 11. červenec. Proti rezoluci se ostře vymezovali bosenští Srbové i srbská vláda.
Pro návrh připravený Německem a Rwandou hlasovalo 84 zemí včetně Česka, Francie, Británie či Spojených států. Hlasování se zdrželo 68 delegací a devatenáct zemí včetně Srbska, Ruska, Číny nebo Maďarska bylo proti.
Následně bosenskosrbští ministři ve vládě BaH znemožnili některým občanům Evropské unie hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu na diplomatických misích svých států. Týkalo se to občanů Polska, Rumunska a Slovinska žijících v Bosně a Hercegovině.
Lidé z okolí prezidenta RS Milorada Dodika uvedli, že jde o odvetný krok za to, že dotyčné země rezoluci OSN podpořily. „Varovali jsme vás, že rezoluce o Srebrenici bude mít negativní politické důsledky v Bosně a Hercegovině,“ prohlásil na Instagramu Staša Košarac, jeden z trojice ministrů, kteří hlasovali proti kroku.
Srbové genocidu neuznali
Pro bosňáky je Srebranica klíčovou součástí jejich moderní národní identity, vzpomínání na válku v Bosně a Hercegovině a celkově složkou rámování konfliktu a utrpení, kterým si prošli. Naprosto odlišný je vztah Srbů, míní Čermák.
„Politické rámování tématu má často podobu zkreslování, zlehčování, nebo používání termínů a slov, které neodpovídají realitě. Základní dlouhodobý spor se vede právě o pojem genocida,“ přiblížil Čermák a zdůraznil, že zločiny ve Srebrenici byly jako genocida uznány mezinárodními soudy.
Přesto k odmítaní tohoto pojmu v srbském a bosenskosrbském prostředí dochází téměř denně. K popírání samotných událostí ve Srebrenici ale dle něj už v poslední době tak často nedochází.
Vláda RS masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila. Nikdy se však nejednalo o uznání genocidy.
„Nesplnitelný úkol“ nizozemských vojáků
Téměř 27 let po událostech ve Srebrenici se nizozemská vláda omluvila za zacházení s vlastními vojáky, kteří byli vysláni do válečné zóny s „nesplnitelným úkolem“ a příliš slabě vyzbrojeni na to, aby dokázali vraždění zabránit, prohlásil před třemi lety tehdejší nizozemský premiér Mark Rutte, který nyní působí jako generální tajemník NATO.
Rutte tehdy zdůraznil, že za genocidu nesou vinu bosenští Srbové, jmenovitě Karadžić a Mladić. Podle něj však „strašlivým způsobem selhalo“ také mezinárodní společenství.
Srebrenický masakr je zapsán hluboko v nizozemské kolektivní paměti. Vláda bývalého premiéra Wima Koka v roce 2002 podala demisi poté, co vyšetřovací zpráva ostře kritizovala nizozemské představitele za to, že vyslali vojáky do nebezpečné oblasti bez jasného mandátu a bez výzbroje nutné pro ochranu lidí, kteří se ve strachu před bosenskosrbskými jednotkami uchýlili na nizozemskou základnu v Potočari.
Před šesti lety nizozemský nejvyšší soud rozhodl, že stát nese část viny za smrt 350 muslimských mužů zavražděných bosenskými Srby. Rutteho kabinet v roce 2021 schválil pro veterány z mise OSN ve Srebrenici symbolické odškodné ve výši pěti tisíc eur (po přepočtu podle tehdejšího kurzu se jednalo o 128 tisíc korun).
