Začínal jako vyšetřovatel na pražské kriminálce, později zatkl vůbec prvního válečného zločince od dob druhé světové války, starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviče, jenž se podílel na masakru na farmě Ovčara. „Na přípravě jsme pracovali šest měsíců, nikdo nevěřil, že se to podaří. Pokusili jsme se udělat něco, co nikdo neudělal, abychom dokázali, že je to možné,“ říká bývalý vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu Vladimír Dzuro v rozhovoru s Marcelou Augustovou.
Když si vybavíte okamžik zatčení Slavka Dokmanoviče, je to pro vás nejsilnější okamžik profesní kariéry?
Naprosto, určitě. My jsme na přípravě pracovali v podstatě šest měsíců, protože to bylo nevyzkoušené a nikdo nevěřil, že se to podaří. Od Norimberku to byl první případ, kdy se mezinárodní společenství pokusilo zatknout válečného zločince. My jsme se dostali do situace, že jsme zkoušeli něco nevyzkoušeného, a když se nám to potom povedlo, tak to byla obrovská profesní satisfakce.
A průlom to byl v tom, že to byl první válečný zločinec? Protože v konfliktu v bývalé Jugoslávii nepochybně byli a jsou lidé, kteří zavinili smrt mnohem více lidí než Dokmanovič.
U Dokmanoviče nešlo o to, jakým způsobem byl ve válečných zločinech zapojený. Šlo o to, že do té doby všichni tvrdili, že není možné zločince zatýkat. V té době NATO zastávalo pozici Daytonské dohody, že jejich mandát v Bosně a Hercegovině je implementační a mise má stabilizovat situaci. Tvrdili, že v případě, že začnou zatýkat válečné zločince, se místní populace otočí proti nim a poškodí to jejich mandát.
Státy bývalé Jugoslávie neměly zájem na žádném zatýkání, takže my jsme se pokusili udělat něco, co nikdo neudělal, abychom dokázali, že to je možné. To byl precedent, a když se nám to potom podařilo, tak prokurátorka mohla jít na mezinárodní společenství a řekla, podívejte se, můj úřad to provedl a vy máte 60 tisíc vojáků v Bosně a Hercegovině a nejste schopni někoho zatknout.
Říkáte, že to bylo něco zcela nevyzkoušeného. Jak to tedy probíhalo? Mimochodem, oslovila vás už nějaká filmová produkce?
Oslovila, ale to je na dlouhé vyprávění. My jsme na Dokmanoviče získali dokumenty od svědků, že se podílel na tom masakru. To pro nás bylo důležité, měli jsme důkaz. Byla proti němu vedena tajná obžaloba, aby nevěděl o tom, že byl obviněn.
My jsme se poté rozhodli, že se ho pokusíme vylákat. Jeli jsme za ním do Srbska, kde se schovával, a předstírali jsme, že vyšetřujeme zločiny, které spáchali Chorvaté na Srbech. On byl Srb a byl ochotný s námi mluvit. Náš cíl byl ho převést nějakým způsobem na území východní Slavonie, které spravovala OSN. Tam jsme měli jurisdikci pro to, abychom ho zatkli.
Pod jakou záminkou se vám to povedlo?
Dokmanovič se bál toho, že ho zatknou chorvatské úřady. My jsme neměli jediný důvod jim ho vydávat, chtěli jsme ho zatknout sami, tak jsme mu slíbili, že ho Chorvaté nezatknou. Přesto se na to území nechtěl vydat.
Chtěl ale prodat domek, který na něm měl, a stěžoval si, že nemůže. Zajistili jsme, aby se setkal s generálem Kleinem, který byl administrátorem území a se kterým se Dokmanovič znal z dob, kdy byl starostou Vukovaru.
Vyslali jsme VIP eskortu, která na něj čekala na mostě přes Dunaj, který rozděluje Srbsko a Chorvatsko. Jeho povinnost byla akorát přejít přes srbskou policii. Odvézt ze Srbska jsme ho nemohli, to by byl únos, potřebovali jsme, aby dobrovolně přešel přes hraniční přechod. On přešel a nastoupil do vozidla OSN s tím, že jede za panem generálem dohodnout prodej svého domku.
Jak jste se potom vnitřně vy vyrovnával s tím, že jste zatkl sice prvního válečného zločince od druhé světové války, ale že to bylo vlastně jakousi zradou, lstí?
To nemůžete takhle posuzovat. My jsme vyšetřovali případy stovek lidí, kteří byli zavražděni na základě toho, že byli vyzváni, aby přišli do nemocnice, odkud měli být evakuováni. A odsud byli odvedeni na prasečí farmu Ovčara a tam byli povražděni. My jsme se na to dívali očima poškozených.
Mluvíme o věcech, které stěží dokáže pochopit člověk, který žije v zemi, kde je už léta mír, který dobře bydlí a za problém považuje například rozbité auto. Není právě tento relativní blahobyt a spokojenost riskantní? Nemohou se velmi rychle vyskytnout tendence, které skončí tak jako v bývalé Jugoslávii?
Jedním důvodem pro napsání knihy bylo z mé strany právě to, abych se podělil. Z tohoto důvodu, mimo jiné, abych ukázal, jaké obrovské nebezpečí je v tom, když se do ekonomické krize vloží nacionální emoce. Ty potom vytvoří podobně třaskavé prostředí, do toho se vloží nezodpovědná politická elita, která se pokusí populaci zmanipulovat. To se přesně stalo v Chorvatsku a Srbsku a může se to stát úplně všude.
Takže nejenom mix těchto podmínek, který zapříčiní to, že člověk jde a zabije souseda?
To je to podhoubí, ze kterého se to stává. Potom se musíte vžít do situace těch lidí, i když nechcete, kteří přes noc ztratili všechno, co měli. Když se podívám na obrázky z Vukovaru, to bylo krásné městečko na břehu Dunaje, a oni z něj během tří měsíců udělali úplné ruiny. Lidi ztratili úplně všechno, co měli, vypálili jim domy, zabili rodiče, znásilnili děti, na všech stranách konfliktu to bylo úplně stejné.
Najednou měli v ruce zbraně a mohli se vypořádat s těmi, kdo jim to údajně udělali. Normální by bylo, kdyby ty údajné zločince pochytali, postavili je před soud a odsoudili za válečné zločiny. Použili ale tu kratší cestu, která je strašně nebezpečná tím, že vzali spravedlnost do svých rukou a důsledek toho bylo například 265 mrtvých na Ovčaře, přes osm tisíc mrtvých v Srebrenici a na dalších místech.
Jak hledá vyšetřovatel pravdu v konfliktu, kde obě strany vraždí z takových pohnutek?
Já měl to štěstí, že jsem pracoval v týmu pro prokurátora a měli jsme jasně zadaný úkol. Ten zněl vyšetřovat zločiny jedné strany proti druhé. Nepracovali jsme tak, abychom vyšetřovali zároveň zločiny Chorvatů na Srbech a naopak. Můj tým vyšetřoval zločiny spáchané v Srbsku na Chorvatech a v Chorvatsku na Srbech, měli jsme jasný cíl. V tom konfliktu samozřejmě nebyli jedni špatní a druzí dobří.
Situace byla taková, že všechny strany páchaly velice podobné zločiny. Tribunál vyšetřoval všechny tři strany a nebylo odsouzeno stejné množství pachatelů z řad Srbů, Chorvatů a Bosňáků. Proto například Srbové věří, že tribunál byl nespravedlivý, protože se otočil proti Srbům, a ne ostatním národnostem. To není pravda, ale je pravda, že největší množství pachatelů bylo u tribunálu Srbů.
Když se dnes podíváte na Balkán a na Chorvatsko, které je nejoblíbenější letní destinací Čechů, je tato kapitola a její dohra v Haagu zcela uzavřenou věcí?
Bohužel není a dlouho nebude. Těžko můžete čekat, že během deseti, patnácti let odpustíte, když vám někdo pobije celou rodinu, a budete se chovat, jako by se nic nestalo. Očekávání mezinárodního společenství, že se během deseti, dvaceti let situace vyřeší, všichni odpustí a budou žít spolu, je nereálná situace. Proto to nemohl řešit ani tribunál, potřebuje to delší dobu.
