Sarajevo i Srebrenica. Mladič stojí za největšími krutostmi bosenské války

Byl nejhledanějším evropským zločincem na útěku, teď ho spravedlnost konečně dostihla. Bývalý vrchní velitel bosenskosrbské armády Ratko Mladič, který má strávit zbytek života za mřížemi, je jedním z hlavních aktérů války v Bosně. Podle soudu nese zodpovědnost za nejhorší zvěrstva, ke kterým během konfliktu došlo, včetně masakru muslimů ve Srebrenici nebo několikaletého obléhání Sarajeva.

Obžaloba Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) má jedenáct bodů. Patří mezi ně genocida, zločiny proti lidskosti včetně poprav či deportací a také válečné zločiny. Jejich výčet zahrnuje mimo jiné teror nebo braní rukojmích včetně používání pozorovatelů OSN jako lidských štítů.

Mladič, kterému se stejně jako exvůdci bosenských Srbů Radovanu Karadžičovi přezdívá „balkánský řezník“ či „bosenský řezník,“ svou vinu vždy popíral. V červnu 2011, poprvé tváří v tvář soudcům, tvrdil, že jen „bránil svou zemi“. Už během války často opakoval, že jeho cíl „je jednoduchý – ochrana srbského území a lidí, kteří tam po staletí žijí“.

Během procesu bylo patrné, že je nadále pevně přesvědčen jak o své pravdě, tak o své vlastní důležitosti. Dával to najevo vojenským salutováním směrem k soudcům, bojovnými odpověďmi nebo gesty vůči pozůstalým po obětech bosenské války, kteří byli přítomní začátku jeho procesu v Haagu v květnu 2002.

Nejprve je „pozdravil“ sarkastickým tlesknutím a zdviženým palcem. Když to jednu z přítomných matek muslimů zavražděných v Srebrenici natolik rozrušilo, že zareagovala nesouhlasným posunkem, Mladič odpověděl hrozivým gestem, při němž si prstem přejel jako nožem přes hrdlo.

„Jen chráním své lidi,“ řekl Mladič mnohokrát během války a zopakoval to i před tribunálem v Haagu. „Soudit mě mohou jen mí vlastní lidé,“ pronesl poté, co se o něj v polovině devadesátých let začal zajímat ICTY.

Video Události
video

Mladiče museli před vyhlášením rozsudku vykázat ze sálu. Dostal doživotí

Do Bosny až kvůli válce

Ratko Mladič se narodil v roce 1943 ve vesnici Božanoviči sedmdesát kilometrů jižně od Sarajeva. Jeho rodina patřila k jugoslávským komunistickým partyzánům a Mladičův otec byl zabit v jedné z posledních bitev druhé světové války. Podle některých zdrojů zahynul v den synových druhých narozenin rukou ustašovců, tedy chorvatských fašistů.

Mladič se vydal v otcových stopách a vystudoval vojenskou školu v Bělehradě. Většinu své kariéry neměl s Bosnou nic společného, neboť až do devadesátých let sloužil v Makedonii, kde se ve svých 22 letech stal důstojníkem. Po vypuknutí střetů v Chorvatsku byl ale v červnu 1991 převelen do Kninu, který se stal centrem neuznané Republiky Srbská Krajina.

V Kninu velel Mladič tamním jednotkám Jugoslávské lidové armády (JLA) v boji proti Chorvatům. V srpnu 1991 nařídil útok na vesnici Kijevo, který se ukázal být důležitým momentem ve vývoji války. Pod Mladičovým vedením se totiž jugoslávské jednotky, které na počátku konfliktu většinou jen oddělovaly Chorvaty od Srbů, připojily k Srbům.

Ratko Mladić a Radovan Karadžić v roce 1993
Zdroj: ISIFA
Autor: ČT24

Také ICTY považuje útok na Kijevo za okamžik, kterým se JLA otevřeně přidala na stranu Srbů. Poté, co jugoslávská armáda obsadila vesnici, přišli místní Srbové a převzali ji. Tento model později uplatnily další armády v Bosně či Kosovu.

Mladič si vysloužil povýšení na generála, a když se válka rozhořela i v Bosně a Hercegovině, dostal na starosti velení nově vznikající bosenskosrbské armády. Její příslušníci se dopouštěli etnických čistek na bosenských muslimech, například ve městech Foča, Prijedor či Visegrad.

Právě účast Mladiče na brutálních etnických čistkách stála podle některých zdrojů za sebevraždou jeho třiadvacetileté dcery Any, která se zastřelila otcovou pistolí v Bělehradě rok před srebrenickým masakrem. Lidé z Mladičova okolí tvrdí, že tato událost ještě zvýraznila jeho krutost.

Sarajevo: Čtyři roky pod palbou

„Nenechte je spát. Dožeňte je k šílenství,“ říká Mladič na nahrávce z května 1992, která zazněla i u soudu v Haagu. Přikazuje v ní svým jednotkám, aby ostřelovaly bosenské hlavní město Sarajevo. „Ostřelujte Velušiči (myšleno Velešiči) a Pofaliči, nežije tam moc Srbů,“ říká také na záznamu.

Obléhání Sarajeva trvalo 44 měsíců (uvádí se i téměř 47 měsíců) a obyvatelé města byli během něj kromě hmotného nedostatku vystaveni právě i ostřelování dělostřelectvem a odstřelovači. Sarajevo bylo pod palbou zejména od září 1992 do srpna 1994, kdy obléhatelům velel generál Stanislav Galič, Mladič ale už předtím přikazoval ostřelovat konkrétní místa.

„Ostřelujte část blízko ulice Dobrovoljačka, kolem ulice Humská a ulici Djure Djakovica,“ přikázal podle nahrávky Mladič. „Můžete ostřelovat (bazar) Baščaršija? Vypalte tam salvu. Udržujte prezidentské a parlamentní budovy pod přímou palbou. Střílejte pomalu, v intervalech, dokud vám neřeknu, abyste přestali,“ pokračuje na záznamu.

Obyvatelé Sarajeva tak žili v neustálém strachu, pouhá cesta na nákup pro ně představovala ohrožení života. Kvůli vysokému počtu lidí, kteří zemřeli kulkou některého ze snajprů, si hlavní městská třída vysloužila přezdívku „alej ostřelovačů“. Terčem ostřelování byly i nemocnice, muzea či knihovny.

Vůbec nejkrvavější útok se stal v únoru 1994, kdy minometný granát zabil 68 lidí a na dvě stovky dalších zranil na tržnici Markale v centru města. O tom, kdo střelu vypálil, se dodnes vedou spory, nejspíše ale granát přilétl ze srbských pozic nad městem. Celkem zemřelo během obléhání jedenáct až dvanáct tisíc lidí.

Srebrenická „pomsta za Turky“

„Je 11. července 1995 a jsme v srbské Srebrenici. V předvečer dalšího srbského posvátného dne předáváme město Srbům. Konečně nadešel čas vyrovnání s Turky, poprvé od povstání proti osmanské říši,“ řekl Mladič ve vysílání bosenskosrbské televize, když necelého půl roku před koncem války dorazily jeho jednotky do východobosenské muslimské enklávy Srebrenice. 

Ve svém vyjádření pravděpodobně odkazoval k bitvě na Kosově poli z roku 1389. Právě argument, že jde o příležitost k odplatě za pět století trvající okupaci Turky, byl hnací silou Mladičova srbského nacionalismu. Bosňáky, bosenské muslimy, dokonce za Turky označoval, aby je urazil.

O den později ho ale kamery zachytily, jak v blízké vesnici Potočari, kde se soustředila většina obyvatel Srebrenice, rozdává čokoládu místním dětem a jejich rodiče ujišťuje, že se jim nic nestane. 

„Ti z vás, kteří chtějí zůstat, mohou. Všichni, kdo chtějí odejít, mají svobodu tak učinit. Zajistili jsme pro vás dostatečné množství autobusů a nákladních vozů,“ sliboval. Totéž zopakoval v obcích Sandiči, Bratunač a Nova Kasaba, kde byli shromážděni zajatí muži a chlapci.

O další den později začaly popravy. Za oběť jim padlo osm tisíc bosenských muslimů, mužů a chlapců mezi 12 a 77 lety. Šlo o největší masakr v Evropě od konce druhé světové války a jednu z událostí, za kterou byl Mladič obviněn z genocidy. Druhý případ představují čistky z roku 1992 v šesti bosenských obcích. 

Šestnáct let pod ochranou Miloševiče, armády i rodiny

Bosenskosrbský předák Karadžič Mladiče v srpnu 1995 odvolal z čela armády, ale nakonec byl donucen ho do funkce vrátit. Definitivně přišel Mladič o funkci až v roce 1997, kdy ho následkem mezinárodního tlaku bosenskosrbská vláda propustila.

Mladič pak žil až do konce desetiletí spokojený život v hlavním městě Jugoslávie Bělehradě. Ochrana ze strany tamní armády i prezidenta Slobodana Miloševiče mu umožnila se bez problémů pohybovat na veřejnosti, navštěvovat restaurace či fotbalové zápasy.

Změna přišla po sesazení Miloševiče v roce 2000 a jeho vydání do Haagu o rok později. V následujícím roce vydalo Srbsko na Mladiče zatykač, a generál se tak musel spoléhat na bývalé důstojníky bosenskosrbské armády. Skrýval se po různých bytech v Bělehradě nebo ve vojenských kasárnách.

Grafitti na předměstí Bělehradu (foto z roku 2011)
Zdroj: Reuters
Autor: Stojan Nenov

Když pak bylo v roce 2006 zatčeno deset lidí podezřelých z pomoci Mladičovi, bývalý šéf bosenskosrbské armády se obrátil na rodinu. Nějaký čas žil například v dvoupodlažním domě na předměstí Bělehradu, který vlastnil jeden z jeho příbuzných.

I nadále mu ale pomáhala srbská kontrarozvědka. Kdykoliv se úřady přiblížily Mladičovu zatčení, tajná služba pod vedením Radeho Bulatoviče pozatýkala všechny lidi v jeho okolí, aby ho tak upozornila na hrozící nebezpečí a umožnila mu najít nový úkryt. I zadržení deseti lidí v roce 2006 mělo podle některých názorů vzbudit dojem, že Srbsko se snaží Mladiče dopadnout, i když o to ve skutečnosti neusilovalo.

Obrat nastal v roce 2008, kdy byl Bulatovič z čela služby odstraněn a o dva týdny později byl v Bělehradě také konečně zatčen Radovan Karadžič. Mladič ale unikal další tři roky.

Konečně v Haagu

„Kdo jste?“ zeptali se příslušníci srbských speciálních jednotek stárnoucího muže v baseballové čepici, když 26. května 2011 vtrhly do domu ve vesnici Lazarevo v severním Srbsku. „Našli jste, koho jste hledali,“ odpověděl muž. „Jsem Ratko Mladič.“

Zadržení bosenskosrbského generála vyvolalo protesty v Bělehradě a v bosenské Republice Srbské a Mladičovi právníci se s odkazem na generálovo špatné zdraví snažili oddálit jeho vydání do Haagu. Neúspěšně. Mladič absolvoval své první slyšení před ICTY ještě téhož roku v létě a o rok později začal čtyřletý proces.

Před soudem zopakoval svůj argument, že jen chránil zájmy Srbů. Oběti jím vedených jednotek to ale vidí jinak. „Často se ptám, když ho vidím v Haagu, jestli věděl, že všichni ti muži budou zavražděni… Můj otec a strýc, všichni…,“ řekl letos webu BalkanInsight Izudin Alič, jeden z chlapců, kterým Mladič před srebrenickým masakrem rozdával čokoládu.

„Co vůči němu cítím? Nic! Jsem jen vděčný, že byl zatčen a že stojí před soudem. Měl by se zpovídat ze všeho, co provedl v Srebrenici,“ dodal Alič. Po šestnácti letech, kdy Mladič unikal spravedlnosti, a následném procesu se Alič i další příbuzní obětí války v Bosně dočkali. „Bosenský řezník“ se sice proti doživotnímu trestu pravděpodobně odvolá, na svobodu se ale do konce života už zřejmě nedostane.