Občanská válka v Bosně a Hercegovině byla nejkrvavější kapitolou rozpadu Jugoslávie. Během více než tří let si vyžádala na 100 tisíc mrtvých, statisíce lidí musely opustit domovy. Jedním z impulsů k vypuknutí konfliktu bylo referendum o nezávislosti republiky, uspořádané na přelomu února a března 1992. Hlasování, jehož výsledky byly vyhlášeny 3. března 1992, totiž bojkotovali bosenští Srbové, kteří tvořili třetinu obyvatel země.
Válka v Bosně a Hercegovině vzala sto tisíc životů. Jizvy nejsou zhojeny ani po 25 letech
Kořeny konfliktu, který začal na jaře 1992, je ale nutné hledat hlouběji v minulosti, například za druhé světové války. Tehdy se hornatá Bosna ovládaná ustašovským Chorvatskem stala dějištěm těžkých bojů. A také masakrů, jež v mnoha případech neměli na svědomí Němci, ale jejich místní spojenci.
Během vlády komunistické strany, která založila novou Jugoslávii na étosu partyzánského odboje, bratrství a jednotě, se ale o vinících spíše mlčelo a historická nevraživost zůstávala skryta.
Na povrch vyplavala začátkem 90. let, kdy po rozpadu sovětské říše začala erodovat i jugoslávská federace. Po krátkých bojích ve Slovinsku a válce v Chorvatsku se v roce 1992 konflikt přelil do Bosny, kde žili pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a islám vyznávající Bosňáci. Zatímco dva posledně jmenované národy prosazovaly vyhlášení nezávislosti, Srbové byli proti. Jelikož ale tvořili jen menšinu obyvatelstva, nemohl ani srbský bojkot referenda na věci nic změnit.
7 minut
Rožánek: Odminování Chorvatska a Bosny je běh na dlouhou trať
Nedlouho poté, co se voliči (tedy ti muslimští a chorvatští) rozhodli pro samostatnost, vypukly v Bosně první potyčky, které brzy přerostly v občanskou válku. V ní měli dlouho na vrch Srbové, jimž na samém počátku konfliktu pomáhaly jednotky Jugoslávské lidové armády, stažené ze Slovinska a Chorvatska. Pomoc ale neskončila ani tehdy, když federální vojsko v květnu 1992 odešlo do zbytkové Jugoslávie – bosenským Srbům totiž zanechalo na místě výzbroj.
Vývoj konfliktu ovlivnila intervence NATO
Srbové postupně ovládli dvě třetiny země a do karet jim hrály i rozbroje mezi dosavadními spojenci, tedy Bosňáky a Chorvaty, které ukončila až dohoda podepsaná v březnu 1994. Cestu k jednání o míru ale otevřely vojenské zásahy proti srbským silám, vyvolané masakry civilistů včetně povraždění zhruba 8 tisíc muslimských mužů ve Srebrenici. Kartami zamíchala i letní ofenziva chorvatské armády proti Republice srbská Krajina, neuznanému státu tamních Srbů.
Karadžić spolu s generálem bosenskosrbských vojsk Ratkem Mladičem
K jednacímu stolu bosenskosrbští představitelé (a jejich bělehradský protektor Slobodan Milošević) usedli až poté, co letadla Severoatlantické aliance během srpna a září zaútočila proti jejich těžkým zbraním, radarovým stanicím a komunikačním zařízením po celé Bosně. Dohoda o příměří, která byla podepsaná 11. října 1995, pak byla výsledkem diplomatické ofenzivy mezinárodního společenství, zejména amerického vyjednávače Richarda Holbrooka.
Výsledkem jednání bylo nejen šedesátidenní příměří, ale i skutečný konec války, která zemi sužovala od jara 1992. Na základě dohod, uzavřených v listopadu 1995 na letecké základně v americkém Daytonu, Bosna získala také nové politické uspořádání.
Rozdělení na muslimsko-chorvatskou federaci Bosny a Hercegoviny (51 procent území) a Republiku srbskou (49 procent území), nad nimiž stojí jen slabé ústřední orgány a vysoký představitel mezinárodního společenství, platí i dnes.
9 minut
Balkanista Zrno: Modré přilby měly udržet mír, který nebyl
Administrativní rozdělení Bosny a Hercegoviny, jež do značné míry kopírovalo výsledky válečných operací, přitom mnoho lidí vnímalo jako dočasné řešení. Po dvou dekádách se ale ukázalo, že přehrady mezi jednotlivými národy nejen že nezmizely, ale někdy ještě posílily.
Například do svých bývalých domovů, které se ocitly na území jiné entity, se vrátil jen málokdo. V poslední době se pak ozývají zejména ze srbské strany hlasy, jež považují Bosnu a Hercegovinu za mrtvý stát.
Země, kdysi vnímaná jako příklad poklidného soužití tří různých národů a náboženství, se v současnosti potýká nejen s etnickým napětím, ale i s hospodářskými těžkostmi, vysokou nezaměstnaností a obecnou ztrátou iluzí. To vše provází velký úbytek obyvatelstva, který začal už během války. Zatímco ještě v roce 1991 žilo v Bosně a Hercegovině zhruba 4,4 milionu obyvatel, sčítání z roku 2013 – první poválečné – dospělo k číslu 3,5 milionu obyvatel.
