Sarajevo - Ozbrojený konflikt, který v letech 1992 až 1995 zmítal Bosnou a Hercegovinou, patřil k nejkrvavějším válkám provázejícím rozpad někdejší Jugoslávie. Jedním z vrcholů bosenského konfliktu bylo obléhání Sarajeva. Bosenští Srbové využili toho, že se jim do rukou dostala část výzbroje jugoslávské armády včetně těžké techniky, a obklíčili Sarajevo. Půlmilionová metropole byla od okolního světa odříznuta od 5. dubna 1992, tedy přesně tři roky, deset měsíců a 25 dní, to je déle než například proslulá blokáda Leningradu za druhé světové války. Podle odhadů přišlo v Sarajevu o život více než 11 tisíc lidí a zhruba čtvrtina budov ve městě byla zničena. První veřejně známé oběti si válka vybrala 6. dubna 1992, když srbští ozbrojenci spustili v Sarajevu palbu mezi demonstranty a zabili pět lidí a desítky dalších zranili.
Odříznutím města od zbytku země začalo pro Sarajevany období nedostatku a strádání. Prakticky denně byla metropole ostřelována z děl a minometů rozmístěných v okolních kopcích. Podle zprávy vypracované experty OSN dopadlo na město ve sledovaném období v průměru 329 střel denně. Co do počtu obětí byl nejhorším dnem 5. únor 1994, kdy minometný granát zabil na tržnici v Markale 68 lidí a na dvě stovky zranil.
Vzpomínky jsou to stále silné
V květnu 1993 získala tehdy 17letá Inela Nogičová korunku královny krásy a titul Miss Sarajevo. Její město už rok obléhaly srbské milice. Strach z odstřelovačů byl všudypřítomný a soutěžící dívky burcovaly mezinárodní veřejné mínění transparentem „Nenechte je nás zabíjet“. „Přestože se mohlo zdát šílené zorganizovat tu soutěž v takové době, v době války, šílené to nebylo. Všichni jsme se pokoušeli žít normální život, byl to způsob sebeobrany, který nám pomáhal přežít,“ vzpomíná tehdejší miss Nogičová.
Obranu města, do níž se vedle vojáků bosenské armády zapojili i členové místního podsvětí, ztěžoval nedostatek munice, ale také srbští ostřelovači. Jejich terčem byli i civilisté, takže pouhá cesta pro vodu se pro Sarajevany stala dobrodružstvím, při němž šlo o život. Kvůli vysokému počtu životů zmařených kulkou některého ze snajprů si hlavní městská třída vysloužila přezdívku „alej ostřelovačů“.
Životní podmínky obyvatel v mnohém připomínaly středověk. Lidé trpěli nedostatkem pitné vody, jídla i léků. Často nešla elektřina, nefungovalo telefonické spojení a jako topivo se v zimě využívaly stromy z městských parků. Kapacita hřbitovů přestala po čase stačit, a tak se začalo pohřbívat i na hřišti ve čtvrti Koševo.
Částečnou úlevu zkoušenému městu přineslo v létě roku 1993 vybudování 800 metrů dlouhé štoly pod letištěm v Butmiru. Tímto improvizovaným tunelem, jenž ústil na území pod kontrolou bosenské armády, proudily do obleženého města léky, potraviny i munice, zatímco v opačném směru byli evakuováni ranění.
Muslimským a chorvatským jednotkám se přes četné pokusy nikdy nepodařilo prorazit pevné srbské sevření. Blokáda Sarajeva byla ukončena teprve na základě daytonské mírové dohody poslední únorový den roku 1996.
Občanská válka v Bosně a Hercegovině
si během téměř čtyř let vyžádala skoro 100 tisíc životů. Napsala nejkrvavější kapitolu rozpadu někdejší Titovy Jugoslávie. Drobné šarvátky, jež vypukly v březnu 1992, přerostly po vyhlášení samostatnosti země 5. dubna v regulérní válku. Země, obývaná katolickými Chorvaty, pravoslavnými Srby a islám vyznávajícími Bosenci, doplatila na nenaplněné mocenské ambice, ale i na letité a dlouhodobě neřešené spory mezi národy.
