V počátcích své politické kariéry se pasoval do pozice člověka, který na Slovensku vymýtí korupci a zastaví prorůstání mafiánských praktik do politiky. O dvacet let později ovšem část veřejnosti právě jeho spojuje s řadou korupčních kauz. Robert Fico je nejvýraznější tváří slovenské porevoluční politiky. Nyní jeho strana Smer-SD usiluje už o čtvrté vítězství v parlamentních volbách. Zda bude výsledek stačit, aby se udržel u moci, však neví ani Fico sám.
Během Ficovy éry udělalo Slovensko nepochybně krok kupředu. Začalo platit eurem. Až na pár výjimek vykazoval roční růst hrubého domácího produktu země vyšší hodnoty než ten český. A v Bruselu se Slovensko definitivně zapsalo jako prounijně orientovaný stát.
Přesto Fica nakonec z premiérské funkce vyhnala ulice bouřící se kvůli vraždě novináře Jána Kuciaka, který dlouhodobě poukazoval na propojení nejvyšších vrstev slovenské politiky s podnikateli pochybné pověsti.
Ve svém posledním článku se Kuciak věnoval působení italské mafie v zemi, a když se potvrdilo napojení Ficovy osobní asistentky a státní tajemnice Márie Troškové na jednoho z lidí, o kterých Kuciak psal, nedokázal už Fico dál odolávat tlaku veřejnosti a médií.
Z čela vlády na jaře 2018 odešel a stal se řadovým poslancem. Premiérskou funkci přepustil svému blízkému spojenci Peteru Pellegrinimu, přesto zůstal nejviditelnější a nejvlivnější tváří vládního Smeru.
„Pro mě osobně je Fico hlavním vodičem loutek,“ řekl magazínu Politico editor slovenského serveru Aktuality Peter Bárdy. „Podobně jako Jaroslaw Kaczyński v Polsku se Robert Fico pokouší vládnout zpoza trůnu,“ psal tehdy Politico.
Podle publicisty Igora Daniše si Fico jako nejvýraznější slovenský politik od roku 1989 zaslouží lidské zadostiučinění, toho se mu ale zatím nedostalo. Z aktivní stranické politiky se už sice pokusil dvakrát odejít, ať už kandidaturou na prezidenta v roce 2014, nebo při loňském pokusu dostat se na ústavní soud, zatím však zůstává.
Pragmatik a populista
Robert Fico se profiluje jako sociální demokrat, svým pragmatismem a schopností říkat přesně to, co chce volič slyšet, ale dokázal přilákat i nacionalisty.
„Strana Smer není ani náhodou levicová, ani náhodou není sociálně demokratická. Je to strana, která byla schopná posbírat hlasy bývalých voličů HZDS, nacionalistů, lidí, kteří potřebují silnou ruku. Není levicová programově ani svým konáním. Je to strana populistická, která je schopná přinášet líbivá, jednoduchá řešení,“ řekl před minulými slovenskými parlamentními volbami šéfredaktor Denníku N Matúš Kostolný.
Podle socioložky, bývalé slovenské premiérky a Ficovy politické oponentky Ivety Radičové ovšem musí na každého po třech volebních vítězstvích dolehnout vyčerpání.
„Zdá se, že Fica už nebaví evropská politika, ani politika celkově. Vystupuje v bojovné náladě, napjatě až nasupeně. Pokud by ho politika bavila, musel by působit mnohem víc uvolněně,“ soudí Igor Daniš ve svém článku pro server Pravda.
I v letošní předvolební kampani Fico tvrdě útočil na své rivaly, zejména na bývalého prezidenta Andreje Kisku, dnes předsedu strany Za ľudí, jemuž Fico nemůže odpustit nečekanou porážku z prezidentské volby v roce 2014. O to bolestnější, že v té době byl Kiska naprostým politickým nováčkem.
Slovní přestřelky mezi nimi probíhaly i z pozice premiér–prezident a neskončily ani poté, co v březnu 2018 Fico Kiskovi odevzdal svou demisi. Ovšem s varováním, že „nikam neodchází“.
„Malý Mečiar“
Robert Fico vystudoval práva a v 90. letech působil v Právnickém ústavu ministerstva spravedlnosti, šest let také zastupoval Slovensko u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Do politiky vstoupil ještě před revolucí, v roce 1987 se stal členem komunistické strany. Médiím po letech přiznal, že pád režimu jeho kariéru nijak zvlášť neovlivnil. Tři roky po převratu ale poprvé zasedl v parlamentu, tehdy za postkomunistickou Stranu demokratické levice. Mezi spolustraníky si tento charismatický řečník získal popularitu. Kvůli své povaze si vysloužil přezdívku „malý Mečiar“.
Vlastným Smerom
Když po roce 1998 vstoupila Strana demokratické levice do vlády, Fico žádné místo v kabinetu nezískal. Místo toho se vydal novým směrem a v prosinci 1999 založil stranu Smer.
Nová sociálně demokratická partaj získávala na popularitě, lidé na Ficovu jasnou a nekompromisní rétoriku slyšeli – o to horší pro něj bylo rozčarování, když v parlamentních volbách v roce 2002 místo očekávaného vítězství skončil až třetí a musel se vydat do opozice.
Odsud však neúnavně ostřeloval hospodářské a sociální reformy vlády Mikuláše Dzurindy. „Mečiarovi chlapci byli proti Dzurindovým chlapcům amatéři,“ hlásal. „Pustíme se do opravy toho, co zbabrala tato vláda,“ sliboval Fico v kampani. A Slováci, zejména ti, na které Dzurindovy reformy dopadly nejvíc, mu věřili.
První triumf
V roce 2006 tak Smer a Fico slavili s téměř 30 procenty hlasů svůj první volební triumf. „Je to obrovská šance, že Slovensko bude solidárnější a spravedlivější, protože výsledek zajišťuje, že program nové vlády bude orientován doleva,“ sliboval budoucí premiér.
I když jeho první vládní koalice s Mečiarovým HZDS a krajně pravicovou Slovenskou národní stranou Jána Sloty označovala i zahraniční média za „špatný vtip, který se stal skutečností“, Fico se dál vezl na mimořádné vlně popularity.
Zasadil se o přijetí eura, a když tento krok vyvolával u Slováků obavy kvůli nárůstu cen, inicioval vznik hlídek z řad seniorů, které měly v obchodech kontrolovat ceny. I když tento krok neměl víc než psychologický účinek, Slováci euro přijali za své. Stejně tak Ficově oblíbenosti nahrálo zrušení poplatků za návštěvu u lékaře.
Sladká výhra s hořkým koncem
Vítězství v nadcházejících parlamentních volbách proto nebylo překvapením. I když se těsně před hlasováním objevila v médiích nahrávka, která měla odhalovat nelegální financování Smeru, Ficova strana dosáhla na 35 procent hlasů. Nedokázala ale sehnat koaličního partnera a šanci tak dostala středopravá koalice kolem Ivety Radičové.
Vnitřní rozpory, které se záhy mezi jednotlivými účastníky kabinetu objevily, ovšem hrály do karet právě opozičnímu Smeru. Ten dokázal využít situace, a když se koalice kvůli hlasování o takzvaném eurovalu rozpadla, cesta k dalšímu volebnímu vítězství byla otevřená.
„Dámy a pánové z luxusních kanceláří, pokud máte rekordní výdělky, budete platit rekordní daně,“ sliboval Fico během kampaně v březnu 2012.
Smer získal 44 procent hlasů, volil jej víc než milion Slováků. Fico dostal ze všech kandidátů nejvíc preferenčních hlasů, přes tři čtvrtě milionu. „Dosáhli jsme výsledku, který nás překvapil. Měl jsem tajný sen získat milion voličů, což se nám podařilo,“ netajil se nadšením šéf Smeru krátce po vyhlášení výsledků.
Fico se stal premiérem podruhé, jeho jednobarevná vláda schválila sociální balíčky a v zahraničí se nejviditelněji zapsala svým odporem vůči migračním kvótám. Kvůli způsobu, jakým bylo o zavedení povinných migračních kvót rozhodnuto, se Slovensko dokonce obrátilo na Soudní dvůr EU.
„Slovensko chce být solidární zemí. Jen nás nikdo nemůže nutit dělat věci, o kterých si myslíme, že jsou nesprávné a že nefungují,“ vysvětloval šéf kabinetu svůj odpor ke kvótám.
Prezidentský debakl
V prosinci 2013 Fico překvapivě oznámil svou kandidaturu v jarních prezidentských volbách, i když tento krok ještě v roce 2009 důrazně odmítal. „Můžu vás ubezpečit, že v roce 2014 už v politice nebudu,“ tvrdil.
První kolo vyhrál o čtyři procentní body před Andrejem Kiskou, v druhém kole jej ovšem Kiska deklasoval rozdílem téměř dvaceti procentních bodů. Fico navíc nedokázal vyhrát ani v jednom krajském městě.
Smeten protesty
Téma uprchlické krize se přelilo i do předvolební kampaně v roce 2016. Nikdo nedokázal nastolit jiné silné otázky a v řadách opozice nebyla osobnost, vůči níž by se mohl Fico vymezit. Ostatně jako téměř vždy ve své politické kariéře.
Až měsíc před volbami nakonec zaútočil na Igora Matoviče – šéfa strany Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO), kterého obvinil, že před osmi lety podvedl stát na daních. „Fiktivně převedl svoji firmu, zničil celé účetnictví a vypral 122 milionů,“ prohlašoval Fico.
Matovič ho v reakci obvinil, že proti němu zneužívá státní aparát. Dokumenty, které Fico ukazoval médiím, totiž podle něj mohla mít jen finanční zpráva nebo policie.
Smer nakonec volby vyhrál, i když si ve srovnání s rokem 2012 pohoršil o celých 16 procentních bodů. K většině měl se ziskem 49 křesel ve 150členné Národní radě daleko. Fico proto musel sestavit koalici společně s Mostem-Híd a Slovenskou národnou stranou.
V čele vlády ale vydržel jen dva roky. Na jaře 2018 podal demisi ve snaze vyhnout se v okamžiku hluboké politické krize po Kuciakově vraždě předčasným volbám, které by Smer pravděpodobně nevyhrál.
O rok později se Fico pokusil odejít z politiky podruhé, tentokrát směrem na ústavní soud. Jak potvrdil předseda Mostu-Híd Béla Bugár, v lednu 2019 odjel Fico společně s Peterem Pellegrinim za prezidentem Kiskou a Fico mu navrhl svůj odchod z politiky, pokud jej Kiska jmenuje předsedou ústavního soudu. Proti tomuto kroku se zvedla nevole veřejnosti, Kiska Fica odmítl, a navíc jej obvinil z vydírání.
Poprvé až na druhém místě kandidátky
Ani druhý pokus o odchod ze stranické politiky nevyšel, a tak se Fico opět se svým Smerem uchází o hlasy voličů. Poprvé však kandidátku Smeru nevede, ale je až na druhém místě.
Jeho sliby Slovákům však zní stejně jako dřív: „Nedovolíme ve Smeru, aby migranti okradli naše penzisty o třináctý důchod. Říkám to smrtelně vážně. Tak, jak jsme už jednou zastavili migrační vlnu, budeme ji zastavovat znovu všemi silami. Odmítáme, aby migranti okrádali naše důchodce (…) Mám pocit, že pan Kiska by otevřel tuto zemi i viru. Nejen migrantům.“
Negativně na Fica dopadlo zveřejnění nahrávky z korupční kauzy Gorila, podle které měl v březnu 2006 domlouvat s ředitelem finanční skupiny Penta Jaroslavem Haščákem spolupráci jeho Smeru v oblasti zdravotnictví, která je pro Pentu klíčová.
Zveřejnění nahrávek považoval Fico za další útok tisku na něj. „Žádná strana dosud nečelila takovým mediálním masakrům jako Smer,“ tvrdil letos v lednu. Právě mediální tlaky považuje Fico za hlavní důvod poklesu preferencí své strany.
Sám nevylučuje, že se Slováci v dohledné době budou muset k volebním urnám vrátit. „Není to nastavené tak, že by byl někdo schopný sestavit stabilní silnou vládu. Sami si klademe otázku, zda jsme někdy stáli před tak nepředvídatelnými výsledky, jaké nás čekají 29. února,“ říká.
Počítá se všemi variantami: že jako vítěz voleb odejde do opozice, kde bude působit jako „seriózní, profesionálně připravená levicová opozice“, ale i s tím, že bude pokračovat jako součást vládní koalice. „Ačkoliv teď nemám absolutně představu, jak by to celé mohlo vypadat,“ připustil měsíc před volbami, které dost možná rozhodnou o jeho dalším politickém osudu.
„Rozložený stát“
„Jaký bude Ficův historický odkaz?“ ptá se slovenský publicista Igor Daniš. „To že úspěšně takticky zvládal politický marketing? Nebo že jeho vlády uměly řídit stát a byly sociální? Jak ukazuje poslední vývoj, je to iluze postavená na vodě. Ať podléhal vlivným lidem v pozadí, či nikoliv, nese přímou zodpovědnost za to, že naše instituce rozložil do takové míry, jak to ukazují Kočnerovy nahrávky,“ míní publicista.
Právě uniklé hovory Mariana Kočnera, jednoho z obviněných v případu vraždy Jána Kuciaka, prozrazují, jak velkou moc tento kontroverzní podnikatel na dění v zemi měl. V zemi, které Robert Fico, potažmo jeho Smer, vládne s krátkou přestávkou dvanáct let.
