Právnička, bývalá poslankyně, primátorka města Brna, senátorka, soudkyně Ústavního soudu a dcera politického vězně Zdeňka Kesslera Dagmar Lastovecká slaví 75. narozeniny. V seriálu Paměťová stopa vzpomíná na své první setkání s otcem při návštěvě vězení, vypráví o dětství poznamenaném perzekucí rodiny, nadějích Pražského jara i proměnách po listopadu 1989.
Lastovecká se narodila 24. června 1951 v Brně. Její otec, právník Kessler, byl v roce 1953 odsouzen za velezradu a špionáž k sedmnácti letům vězení. Trest si odpykával v jáchymovských uranových dolech.
„Poprvé jsem viděla otce, když mi bylo asi šest. Rodiny mohly dvakrát do roka navštívit své příbuzné. Když jsem byla ještě menší, tak mě máti s sebou nebrala. Byli jsme v Ostrově nad Ohří, kde byl takový kopeček a na něm nízká budova. Tam jsme čekali, jestli se ten náš příbuzný dostane na návštěvu. Jela nákladní auta a stáli tam vězni v teplákových soupravách, byli omotaní lanem. Když jsme našli toho svého, mohli jsme do té budovy. To byl vždycky bachař, vězeň, bachař, vězeň. A tam byla, už si nepamatuju, jestli to bylo hodinu nebo půl hodiny, ta návštěva,“ popisuje Lastovecká setkání s otcem.
Byl to pro ni velmi silný zážitek. „Věděla jsem, že se jednalo o nějaké věci z politiky, že nikde nic neukradl, nikoho nezabil a že takových lidí bylo hodně, kteří byli zavření. To jsem věděla už v tom věku,“ říká.
Lidé se báli s rodinou přátelit
V roce 1960 se Kessler díky amnestii dostal domů. „Pro mě to potom bylo trošku složité, protože jsem vlastně byla zvyklá být jenom s máti. A otec byl takový trošku cizí element, než jsme si na sebe zvykli a než jsem se dočkala toho, že jsem teda měla tatínka,“ vysvětluje.
„Kamarádky chodily třeba bruslit s tatínkem. Moje matka byla naprosto nesportovní, takže já vždycky musela čekat, až se nějaký ten tatínek uvolí vzít mě s sebou,“ popsala. Ne každá rodina se ale s Kesslerovými chtěla přátelit. „Jako děti jsme si třeba hrávaly venku, začalo pršet a někdo řekl: ,Pojďte k nám!‘ No a přišli jsme a ta maminka řekla: ,Ale ty ne!‘ Zavřela. Lidé se báli,“ vzpomíná.
Otec si držel odstup
V roce 1968 studovala na gymnáziu. Studenti byli nadšení, besedovali a ona nechápala, proč si otec drží odstup. „Jednou jsme se dostali do takového sporu a já mu říkala: ,Ty jsi starý a už se bojíš do toho nějak zapojit.‘ Otec se tak na mě díval a pak mi říkal: ,Podívej se, zase to dělají komunisti, takže to nikdy nemůže k ničemu dobrému vést,‘“ vzpomíná. Paměti národa řekla, že se z tohoto důvodu Kessler a jeho přátelé v roce 1968 rozhodli neusilovat o rehabilitaci.
V létě jezdívali s dalšími dvěma rodinami politických vězňů do Krahulčí u Telče, kde Dagmar Lastovecká zažila 21. srpen. „Den předtím jsme byli v Českých Budějovicích, kde byl stánek a podepisoval se vstup do KAN (Klubu angažovaných nestraníků). Takže jsme se tam všichni podepsali,“ popisuje.
Brzy ráno, když začalo rozhlasové vysílání a zazněla znělka, otec žertoval, jestli už KAN nepřevzal vládu. „Matky, které šly ráno do obchodu pro rohlíky, utíkaly zahradou a křičely: ,Obsadili nás Rusové!‘ Nikdo nevěděl, jak se ten režim bude dál vyvíjet, jestli ty chlapy zase znovu třeba nezavřou,“ vypráví Lastovecká. Byla to podle ní těžká doba.
V roce 1969 odmaturovala na gymnáziu. V létě tehdy Cestovní kancelář mládeže nabízela zahraniční brigády. Lastovecké se tak podařilo vycestovat do Anglie na sběr jahod. První výročí okupace, 21. srpen 1969, prožila právě tam. „Šli jsme Londýnem k ruské ambasádě protestovat. To byl také velký zážitek, protože kolem nás šli ti bobíci. My jsme byli zvyklí před policií trochu uhýbat. Vysvětlili nám, že s námi jdou, protože nás chrání, aby nás někdo nenapadl a neobtěžoval,“ popisuje.
Znovuotevření brněnské právnické fakulty
Právnickou fakultu v Brně komunisté v roce 1949 na dvacet let zrušili. „Můj otec byl mezi těmi posledními studenty. Fakulta se znovu otevírala v roce 1969. My jsme se na ni tehdy dostali. Spousta z nás by se se svým kádrovým profilem jinak nedostala,“ vysvětluje.
„Měla jsem v tomhle štěstí, protože profesor Klokočka byl děkanem, profesor Kubeš přednášel první dva semestry právní filozofii. Žili jsme ještě trochu v takovém dozvuku roku 1968. Teprve po dvou letech začali ty lidi vyhazovat, aby nabrali spolehlivé kádry,“ dodává. Na právnické fakultě se seznámila se svým budoucím manželem Evženem Lastoveckým. Ve čtvrtém ročníku se vzali.
Dagmar Lastovecká pracovala ve Státní bance československé a v podniku Drupos. Po 17. listopadu 1989 byla jednou ze zakládajících členek Občanského fóra v Druposu i ve své městské části. Ve volbách v roce 1990 zasedala ve volební komisi, později byla členkou brněnské komise pro malou privatizaci. Roku 1991 vstoupila do nově založené Občanské demokratické strany (ODS) a působila také jako poslankyně Federálního shromáždění. V roce 1994 byla zvolena primátorkou Brna.
S Václavem Havlem
Spolu s Václavem Havlem vítala v Brně britskou královnu. „To je fotografie s podpisem Václava Havla. Významná je tím, že jsem ji od pana prezidenta osobně dostala. Když přijel poprvé do Brna, řekl, že když jede za ženou, chtěl by pro ni (mít) nějaký dárek. Takže jsem dostala semišovou kabelku s korálky a pořád ji ještě mám a nosím. A na památku mám tady ten obrázek,“ ukazuje.
S Havlem se poprvé potkala už v roce 1990. Na toto první „setkání“ dodnes vzpomíná s úsměvem. „Byla jsem v Praze na služební cestě 21. srpna. Věděla jsem, že má jít ke koni položit kytici, tak jsem tam stála asi o dvě hodiny dřív, abych byla u zábradlí v první řadě. Když prezident přišel a s ním ochranka, byla větší než on a já ho neviděla. Byla jsem tak unavená a zklamaná, že jsem se tam rozplakala. A všichni se mě ptali: ‚Co se vám stalo? Proč pláčete?‘ Já jsem říkala: ‚Chtěla jsem vidět pana prezidenta, a nic nevidím.‘ Bylo to kousek od Domu potravin, kde tehdy ještě byl stánek PNS. Ti lidé mě pak vysadili na ten stánek, abych pana prezidenta viděla,“ přiblížila Lastovecká.
„Politika není nic špinavého“
Zdeněk Kessler, otec Lastovecké, se v roce 1993 stal prvním předsedou Ústavního soudu České republiky. V této funkci působil do roku 2003. Ve stejném roce se ústavní soudkyní stala také Dagmar Lastovecká, která ve funkci působila deset let.
„Politika není nic špinavého, je to vlastně správa věcí veřejných. A čím víc slušných lidí, kteří mají nějakou vizi, se zapojí, tím to bude lepší. To by si měli všichni brát k srdci. Vystudovat politologii a potom nedělat nic v politice považuju skoro za hřích,“ uzavírá.
