Vídeňská Albertina, významná nejen evropská, ale i světová galerie, slaví dvě stě padesát let svého trvání. Výročí připomíná výstavou ve velkém stylu. Začátky instituce s více než milionem sbírkových položek jsou mimo jiné spojeny s Bratislavou.
„Vím, na co čekáte a co chcete slyšet,“ zahájil generální ředitel vídeňské Albertiny Ralph Gleis za souhlasného smíchu všech přítomných tiskovou konferenci k oslavě narozenin této instituce. A pokračoval: „Ano, zajíc, tak ten tady je.“ Míněn byl Zajíc, v originále Feldhase, mistrovské dílo Alberta Dürera z roku 1502.
Malý akvarel rozměrů 23 krát 25 centimetrů, který se stal symbolem jubilejní výstavy, je nyní ve Vídni k vidění historicky teprve podesáté, a nejspíš zase na dlouhou dobu zmizí v bezpečí depozitáře. „Naštěstí zde jsou i jiná díla, stejně hodnotná,“ připomíná Gleis.
Říkává-li se, za vším hledej ženu, pro Albertinu to jistě z velké části platí. Její zakladatelé – manželský pár vévoda Albert Sasko-Těšínský (1738–1822) a milovaná dcera Marie Terezie, arcivévodkyně Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská (1742–1798) – se chovali ve velké lásce a stejně tak oba milovali umění, zvláště pak díla na papíře, tedy především grafiku. Oba též kreslili, přičemž paní choť byla – soudě podle vystavených kreseb – docela zručnou umělkyní.
V nadšení pro umění, které se jí podařilo přenést i na svého chotě, lze hledat prvotní impuls k založení sbírky, jejíž finanční zajištění umožnil majetek, který Marie Kristina do manželství přinesla. A že byla sbírka pojmenována po jejím muži Albertovi? Inu, jinak by to tehdy ani nešlo. Oficiálně k tomu došlo až v roce 1921, nicméně název byl používán už dříve.
Peníze, chuť a kontakty
V roce 1773 se manželé seznámili s Benátčanem hrabětem Giacomem Durazzem, vyslancem v Rakousku, který se v umění nejen vyznal, ale fungoval i jako jakýsi agent. Zkrátka manželé měli peníze a chuť, on kontakty. Právě Durazzo počátkem července 1776 předal manželskému páru konvolut deseti tisíc mědirytin, čímž byl položen základ sbírek, které – pokud jde o grafiku a kresby – drží s milionem a dvě stě tisíci exponáty světový primát.
Durazzo byl vskutku šikovný nákupčí, takže třeba v roce 1784 poslal do dnešní Bratislavy, tehdy ještě do Prešpurku, kde manželé v té době žili, třicet tisíc grafik od čtrnácti set umělců. Zároveň vznikal katalog sbírky. Slavná albertinská sbírka nebyla původně uložena ve Vídni, ale v prešpurském hradě.
Manželé se poté přesunuli i se sbírkou do zámku Laeken nedaleko Bruselu, kde vévoda Albert působil jako místodržící, ovšem v souvislosti s francouzskou revolucí Belgii opustil a přes Drážďany se vrátil do Vídně, kde mu v roce 1794 císař daroval jako rezidenci část komplexu císařského hradu. Přilehlý klášter augustiniánů, přesněji jeho třetí patro, se stalo sídlem jak knihovny, tak již dosti obsáhlé „albertinské“ sbírky. Po rekonstrukci paláce v roce 1805 pak došlo ke sloučení s fondem, který měl vévoda Albert uložen v Drážďanech.
Podpis císaře zajistil pokračování
Sbírka se neuzavřela ani po smrti šlechtického páru. Již v roce 1826 podepsal císař Franz I. nadační listinu, na jejímž základě byl „albertinský“ palác „nadále neoddělitelný od grafických sbírek, jež byly nerozdělitelné a neprodejné“.
Dědicové tak mohli v klidu pokračovat v jejím rozšiřování, docházelo přitom k zajímavým situacím – například v roce 1881 kolovaly zvěsti, že vnuk zakladatele, arcivévoda Albrecht, chce sbírku „převést do svěřeneckého fondu“, jinými slovy prodat. Nic nebylo vzdálenější pravdě, vnuk naopak podnikal rozsáhlá opatření, aby bylo možno sbírky zpřístupnit širšímu okruhu zájemců. Autor pomlouvačného drbu, tehdejší ředitel berlínského kabinetu mědirytin, nejspíš vnímal Albertinu jako konkurenci, možná po ní i pošilhával.
Arcivévoda Albrecht kolem sebe soustředil tým opravdových odborníků, k důležité proměně ovšem došlo v roce 1889, kdy do Albertiny nastoupil Joseph Meder, který byl uznávaným odborníkem na Albrechta Dürera. V Albertině byl pověřen pořádáním pravidelných výstav.
O první výstavě se nevědělo
První výstavní sezona se uskutečnila v roce 1899/1900 a přiblížila Dürerovo dílo. Bohužel ještě nefungovala propagace, což ironicky komentovaly i dobové Wiener Allgemeine Zeitung:
„Albertina nyní skrývá sladké tajemství. Pořádá Dürerovu výstavu. Zcela potajmu šeptají si to jeden zasvěcený druhému, a zcela náhodně dozvídá se o ní širší okruh milovníků umění. Nikde se o této výstavě nedá dočíst, však také, proč poskytovat publicitu takové interní záležitosti, jakou je nějaká výstava kreseb Albrechta Dürera, že. Postačuje, když o ní ví ředitel, kustodi a někteří kunsthistorici, větší publikum přece nepotřebuje, aby bylo přilákáno k takové vynikající události, ještě by to mohlo příliš narušit idylický klid výstavy.“
Nicméně bolestné začátky arcivévodu a jeho choť neodradily, naopak, „pohlíželi do budoucnosti, v níž viděli samé velké věci“. A tak třeba v roce 1891 byly otevřeny dvě místnosti pro badatele a zájemce, vybavené tehdy nejmodernější technikou, totiž „malým příručním fotoaparátem“ k pořizování potřebných badatelských kopií.
Albertina přešla pod stát, i s „pražskou“ sbírkou
Role Josepha Medera, jenž se mezitím stal ředitelem, pokračovala počátkem dvacátého století vyhotovením plánů na výstavbu Albertiny, jenže ty, zřejmě z osobních důvodů, nezískaly císařské povolení. „Odsunuto, na neurčitou dobu,“ zněl verdikt. Meder proto připravil plány na přestavbu stávajících prostor, aby lépe vyhovovaly výstavním i studijním účelům.
Po vypuknutí první světové války se toho příliš nedělo, snad jen, že z obav z italských aeroplánů byly nejvzácnější poklady přesunuty do bankovního sklepení. V mírových časech se věci zase daly do pohybu – již 3. dubna 1919 padlo rozhodnutí zrušit svěřenecký fond, tedy Albertinu vyvlastnit a následně zestátnit. Přibyly do ní také exponáty ze staré dvorní knihovny. Bohužel ale došlo ke zničení vzácného archivu císařských sbírek – o to smutnější, že zničení bylo vědomé.
Ovšem i tak se řada dokumentů dochovala, takže když mladé Československo požadovalo po Albertině, tedy po Rakousku, aby vrátila údajně ukradenou „pražskou“ dürerovskou sbírku, Meder sáhl do šuplete a vytáhl potvrzení o prodeji – takže žádná zlodějna a Praha měla smůlu.
Bomba zničila budovu, díla ale minula
Za druhé světové války se vedení Albertiny ukázalo jako velice prozíravé a veškeré sbírky přemístilo do bankovních sklepení a do štol v horách – díky tomu přišla galerie za války, i přes ničivý zásah americkou bombou 12. dubna 1945, pouze o jediné umělecké dílo, a to ještě spíše kvůli zašantročení.
Zároveň galerijní vedení zachránilo všechny ty poklady nevyčíslitelné ceny před loupeživou Rudou armádou, jež deset let část Vídně okupovala. Banka i štoly ležely v americkém sektoru. Sbírky Albertiny tak nepotkal osud uměleckých kolekcí v Drážďanech, Mnichově, Hamburku a jinde, v nichž Rusové řádili a dodnes se nemají k vracení.
Spíš pro badatele než veřejnost
Po válce Albertina stále rostla, jistě i díky štědré vládní podpoře – mimochodem, dnes si galerie dokáže přibližně šedesát procent nákladů zajistit vlastní činností. Stala se nejen místem výstav, na nichž mohli kurátoři díky dobré spolupráci s dalšími světovými institucemi nabízet to nejlepší, zároveň je jakýmsi garantem.
A že to nebývalo vždy ideální, jako třeba za vlády nacistů, je asi jasné. Jakkoliv výstavní činnost byla ještě dlouho po vládním příklonu k nacismu dosti otevřená a nedržela se doktriny „zvrhlého umění“. Dlouhá desetiletí byla také Albertina přístupná veřejnosti dosti omezeně, tak třeba v roce 1936 to bylo jen dvacet sedm hodin týdně, v roce 1959 pětatřicet hodin – odborné vedení kladlo větší důraz na badatelskou činnost než na přiblížení umění širším vrstvám. Vlastně cosi podobného jako při první výstavě Albertiny v roce 1899.
Sbírat pro budoucnost
Od roku 2020 se může Albertina pyšnit další budovou Albertina Modern a od roku 2024 také výstavními prostory Albertina Klosterneuburg.
O tom všem se může návštěvník poučit jak na výstavě připravené k výročí galerie, tak v obsáhlém výpravném katalogu. Kurátoři k připomenutí předlouhé historie nabídli již zmiňovaného Zajíce, vystavena jsou ale i další Dürerova díla. Raritou jsou zkušební tisky – obvykle se vyhazovaly, žádný umělec totiž nechtěl, aby někdo viděl díla nehotová, s chybami.
Jubilejní výstava nabízí i díla Rubensova či van Eyckova a dále postupuje v čase – přes tvorbu Caspara Davida Friedricha Pohled na Arkonu se zapadajícím měsícem, Paula Cézanna, Emila Noldea či Egona Schieleho – až do současnosti. Ostatně název výstavy, jež zůstane otevřena až do října, zdůrazňuje smysl Albertiny: Sbírat pro budoucnost.
