František Kupka či Josef Váchal mají významné místo v historii českého výtvarného umění. Spojuje je ale také zkušenost s první světovou válkou. Ozvěny konfliktu v tvorbě českých malířů a sochařů ukazuje výstava Barvy války v Armádním muzeu Žižkov.
„První světová válka dramaticky zasáhla do osudů milionů lidí všech možných profesí, umělce nevyjímaje. Někteří svou paletu odložili dobrovolně, jiní dostali povolávací rozkaz. Ve svých dílech se pak mimo jiné snažili zachytit, jaké barvy má válka,“ uvedl při vernisáži ředitel Vojenského historického ústavu Praha (VHÚ) brigádní generál Aleš Knížek.
Základ sbírky VHÚ tvoří díla legionářských malířů. V tehdejším Památníku odboje vznikla krátce po válce výtvarná skupina, jejíž členové dokumentovali bývalá bojiště uměleckou formou. Vedl ji František Kupka, bývalý kapitán československých legií ve Francii, a výprav se účastnili třeba Otakar Nejedlý nebo Vincenc Beneš.
Kupka se do francouzské armády přihlásil a asi rok strávil na frontě v rotě Nazdar složené z krajanských dobrovolníků. V boji u řeky Aisne byl raněn a získal Řád důstojníka Čestné legie. Z fronty byl propuštěn kvůli zdravotním problémům a na popud Tomáše Garrigua Masaryka byl jmenován předsedou výboru České kolonie v Paříži.
Do armády se ještě krátce vrátil, když v roce 1918 nastoupil k nově zformovaným československým legiím ve Francii v hodnosti poručíka. Po válce krátce pracoval pro ministerstvo obrany. Po celou dobu maloval náborové plakáty pro legie a vytvářel návrhy vlajek. Ve Francii působil také třeba Otto Gutfreund.
Z obou stran fronty
„Jedná se jak o díla bývalých legionářů, to znamená z francouzské, italské a ruské fronty, tak i o umělce, kteří prošli armádou Rakouska-Uherska,“ upřesňuje k výstavě jeden z jejích autorů Otmar Beneš.
K vidění je třeba personifikace války podle představ svérázného grafika Josefa Váchala, který se účastnil bojů na italské frontě. Sloužil u rakousko-uherského dělostřelectva. Nejrozměrnějším obrazem na výstavě je Zborov od Jana Čumpelíka, který se později stal představitelem socialistického realismu, předtím se ale zabýval i legionářskými náměty.
Umělci zobrazovali bitvy, motivy naděje, zjizvenou krajinu a také každodenní život. Mezi nimi František Parolek. „Byl dokonce starodružiníkem, tedy zakládajícím členem té vůbec nejstarší jednotky československých legií na Rusi,“ připomíná spoluautor výstavy Vojtěch Šimák.
Vlajky a řády
Po vzniku Československa výtvarní umělci zpracovávali své válečné zkušenosti, také se ale podíleli na vzniku symboliky nových jednotek. Například Kupka pro nově vznikající stát navrhl uniformy, prapor legií, předlohu pro Československý válečný kříž.
Malíř a typograf Vojtěch Preissig zase navrhl stuhu k Řádu sokola. „Samotný design řádu je vytvořen autorskou dvojicí Milana Rastislava Štefánika a česko-amerického rytce a malíře Rudolfa Růžičky. V některých ohledech je považován za jedno z nejkrásnějších vyznamenání českých dějin,“ podotýká Beneš.
Preissig se během války významně zapojil i do náborové a propagační činnosti ve prospěch československých legií. České lvy sápající se na říšské orlice maloval ve Spojených státech, kam kvůli finančním problémům odešel už v roce 1910. Preissig vytvořil také několik návrhů nové státní vlajky Československé republiky, jedna z nich se každodenně vztyčovala v československém táboře ve Stamfordu a za státní vlajku ji prosazoval i Štefánik, v soutěži ale nakonec zvítězil návrh Jaroslava Kursy.
Barvy války si je možné v Armádním muzeu prohlédnout téměř do konce září. Nechybí mezi nimi ani červená, bílá a modrá.
