Podyjí a Šumava. První je svou rozlohou 62,6 kilometru čtverečních vůbec nejmenším národním parkem v Česku, druhý naopak největším – rozprostírá se na 680 kilometrech čtverečních. A oba tyto parky spojuje nejen jejich vznik záhy po sametové revoluci a to, že vznikly v místech bývalé železné opony, ale také fakt, že „jim předcházel sen o národním parku, který byl u regionální i odborné veřejnosti poměrně zakořeněn“, podotkl ředitel národního parku Šumava Pavel Hubený. A společná je jim především „ochrana přírodního a kulturního dědictví společnosti, které spočívají v neopakovatelnosti obou typů krajin a jejich jedinečné přírody“, doplnil ředitel národního parku Podyjí Tomáš Rothröckl.
„Málokdo ví, že nadšenci a milovníci přírody navrhli vyhlášení národního parku Šumava už na sklonku padesátých let, ale skončilo to jen vyhlášením chráněné krajiné oblasti (CHKO),“ připomíná ředitel národního parku Šumava Pavel Hubený.
„Kvůli pevné hrázi socialismu a míru, která nemohla být nahlodána nějakými buržoazně ovlivněnými romantickými představami o ochraně přírody, nebylo v době totality možné o vyhlášení tak významného chráněného území v hraničním pásmu a na území vojenského újezdu vůbec uvažovat. Pracovníci na Správách CHKO měli zakázáno o takové myšlence veřejně mluvit. A bylo tedy logické, že až politické uvolnění a pád železné opony otevřely cestu k moderním národním parkům,“ dodal s odkazem na dobovou ideologii.
Oba národní parky tak byly vyhlášeny vládou nařízeními z března 1991, tedy přesně před třiceti lety.
„Je to shoda historických a administrativních souvislostí, výsledek politických změn po listopadu 1989, kdy se péče o životní prostředí, přírodu a krajinu začaly brát vážně. Tehdy nově vzniklé ministerstvo životního prostředí koordinovalo legislativní a další přípravné práce tak, že k jednomu datu byly vyhlášeny dva nové národní parky. A už existujícímu Krkonošskému národnímu parku se zároveň změnil zásadním způsobem statut a ochranné podmínky. Právně vše nabylo účinnosti 10. května 1991,“ zavzpomínal ředitel národního parku Podyjí Tomáš Rothröckl.
Dodal, že kromě data vyhlášení mají parky společné i to, že tím došlo ke zvýšení formy ochrany obou území z původních statutů chráněných krajinných oblastí.
V současné době tak existují v Česku čtyři národní parky: Šumava, Podyjí, České Švýcarsko a Krkonoše. Dohromady pokrývají 1,5 procenta rozlohy státu.
A zatímco dva české národní parky chrání horské krajiny, jako je Šumava či Krkonoše, nebo pískovcová skalní města v případně Českého Švýcarska, Podyjí je ukázkou krajiny odlišné.
Hlavním motivem ochrany je nesmírně cenné území se zachovalým hlubokým údolím hraniční řeky Dyje s přilehlým komplexem s velkým podílem přírodě blízkých nebo přirozených lesů, přibližuje ředitel parku Rothröckl. A spolu s rakouským Nationalparkem Thayatal tvoří tak podle něho v evropském kontextu významné přeshraniční chráněné území.
Koberce teplomilných rostlin i srázné stěny Podyjí
Park Podyjí se vyznačuje mimořádnými sceneriemi, tvořenými pestrou mozaikou skalních amfiteátrů a srázných stěn, meandry, rozsáhlými suťovými poli a těžko prostupnými stržemi, ale zároveň i loukami podél Dyje a prosluněnými lesostepmi s pestrými koberci teplomilných rostlin.
Pro území je charakteristická mimořádná rozmanitost vyskytujících se živočišných a rostlinných druhů a jejich vysoká koncentrace na relativně malé ploše.
Z ptáků tu lze zahlédnout jinak vzácného ledňáčka, dudka chocholatého, ťuhýka šedého či raroha velkého. Je také k vidění několik druhů netopýra nebo různorodý hmyz jako kudlanka nábožná či tesařík obrovský a mnoho druhů motýlů.
Bohatá je i zdejší květena, jeji pestrost souvisí s velkou diverzitou stanovišť, a tedy vegetační rozmanitostí. Tu ovlivňuje především hluboce zaklesnuté říční údolí, kde se střídají různé sklony a orientace svahů s mikroklimaticky různorodými stanovišti a vyskytuje se zde tak řada biotopů, skály a kamenná moře. Z vzácných rostlin v Podyjí roste napříkla brambořík nachový, koniklec velkokvětý, divizna nádherná, kýchavice černá, kosatec dvoubarvý nebo osmnáct různých druhů orchidejí.
Zajímavé je i suťové pole u Vranova nad Dyjí, kde vlivem mikroklimatu a uchování studeného vzduchu v podzemních puklinách vydrží sníh až do pozdního jara. A na území parku se pěstuje i vinná réva, jde o historickou vinici Šobes, která leží na úbočí skalního ostrohu v meandru řeky Dyje. Zdejší mikroklima se podobá podmínkám například na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. První vinice v tomto kraji údajně založili už římští legionáři.
Z pohledu návštevníků jsou pak nádherné vyhlídky, jednak Králův stolec, ze kterého podle pověsti sledoval polský král Jan III. Sobieski v roce 1683 přechod svých vojsk přes Dyji, když táhl na pomoc Turky obležené Vídni. Anebo Sealsfieldův kámen, proti kterému se otvírá rokle Mločího potoka a přímo pod vyhlídkou lze u řeky spatřit strmou Býčí skálu. V těchto místech končí vzdutí vod znojemské přehrady.
Projít se dá i takzvanou Pašeráckou stezkou. Červeně značená cesta mezi křižovatkou Na Keplích a Obeliskem nad Ledovými slujemi je využívána při cestě z Hardeggu nebo Čížova do Vranova nad Dyjí. V sousedství této cesty jsou k vidění efektní skalní srázy, věže, hřiby či převisy.
Nepůvodní dřevina mizí
Za tři desítky let existence se však řada věcí také změnila. Správa národního parku se například snaží o to, aby z lesů zmizela dřevina nebo rostliny, které nejsou původní. „Výrazně se snížilo zastoupení jehličnanů a prostor dostávají ty druhy listnáčů, které jsou zde domácí dřevinou a eliminují se i nepůvodní druhy dřevin, například trnovník akát,“ upřesňuje ředitel. Park se snaží vytlačit také ty invazivní, jako je třeba pajasan nebo u rostlin netýkavka žláznatá.
Park se dále snaží vykupovat pozemky, které jsou sice hospodářsky nezajímavé, ale mají, jak říká Rothröckl, velkou ekologickou hodnotu.
„Iniciujeme obnovu původních rozoraných cest a někdejších sadů. Svými projekty malých vodních nádrží, jako jsou rybníčky nebo tůně, přispíváme ke zlepšení vodního režimu v krajině a zároveň vytváříme vhodné biotopy pro obojživelníky. Naše organizace se snaží také ovlivňovat tvářnost zdejších obcí. Jejich malebnost a atmosféra, nejen těch vinařských, stále okouzlují návštěvníky,“ vysvětluje.
Zcela jinak se už poslední roky přistupuje i k řece Dyji, která zdejší prostředí zásadně formuje. „Ještě v devadesátých letech fungovala výhradně podle taktovky zájmů energetiky. Podařilo se nám s pochopením energetické firmy dohodnout takový režim v elektrárně ve Vranově nad Dyjí, že již nedochází k dramatickému kolísání denních průtoků v řece. Tato optimalizace průtoků přinesla výrazné změny v životě celého ekosystému řeky a jejího údolí,“ vysvětluje ředitel.
A za tři desítky let se také podařilo podle něho velmi dobře stmelit přeshraniční spolupráci v ochraně území s Rakouskem a jeho národním parkem Thayatal. „Je dlouhodobá a velmi úzká, kolegiální a je i určitým vzorem pro ostatní hranice překračující chráněná území v Evropě,“ uvedl. Konkrétně vzájemně oba parky sdílí i velké množství společných projektů v oblastech výzkumu, monitoringu nebo managementu návštěvnosti a spolupracují mezi sebou i různé místní komunity, školy a spolky.
Parku také postupně roste návštěvnost, zejména v posledním desetiletí. „Monitoring v roce 2010 zaznamenal zhruba tři sta tisíc návštěvníků, v minulém roce to bylo již téměř půl milionu,“ konkretizoval ředitel. Dodává však, že s tím, že Podyjí je nejmenším českým národním parkem, je větší jeho zranitelnost z hlediska dopadů vysoké návštěvnosti.
„Navíc klesá pohoda lidí, kteří vyrazí do klidu přírodních scenerií a často se setkávají s množstvím dalších turistů, kteří nemusí být vždy ohleduplní k ostatním a k přírodě. Neblahými důsledky jsou hluk, odpadky, neoprávněné vjezdy motorovými vozidly do přírodních prostor, přestupky v odstavování vozidel. Specifický problém je i větší dopravní zatížení obcí v ochranném pásmu národního parku, které jistě nepřináší kvalitu života místním. Problém jsou i neukáznění cyklisté, kteří zneužívají cest, které jsou vyhrazeny výhradně pro pěší,“ přibližuje.
„Značková příroda“ místo značkového zboží v obchodech
To vše podle Rothröckla ještě umocnila takzvaná „covidová“ turistika, kterou vnímá jako nový fenomén. Protiepidemická opatření způsobila „až dramatický nárůst návštěvnosti“ ve všech parcích, konstatoval – konkrétně v Podyjí to znamenalo meziroční nárůst mezi čtyřiceti a šedesáti procenty. Je podle něho sice naprosto pochopitelné, že zejména městský člověk hledá odpočinek a relaxaci v přírodě, ale pro parky to znamenalo nový typ návštěvníků, tedy lidi z měst, kteří nemohli odjet na dovolenou do zahraničí a kteří byli okolnostmi nuceni zavítat do chráněných území.
„Mnozí z nich tak vyměnili nákup značkového zboží v zavřených obchodních domech za ,značkovouʼ přírodu národních parků. A protože se neumí vybavit pro pohyb v terénu a podcení své síly a orientační schopnosti, musí v extrémních situacích do hry vstoupit i složky integrovaného záchranného systému ve spolupráci s naší strážní službou. I takové případy se zde bohužel staly,“ upozornil.
Covid také ovlivňuje to, co se bude v parcích v nejbližší době dít. Jak konstatuje Rothröckl, v této chvíli lze velmi těžko plánovat nabídku pro veřejnost s ohledem na vývoj pandemické situace. Nicméně i tak spolu s partnery ze sousedního Nationalparku Thayatal v Rakousku připravují akce pro veřejnost.
„Pokud to situace dovolí, o víkendu kolem prvního května počítáme se společnou akcí Divočina ve městě věnovanou široké veřejnosti, především rodinám s dětmi, která proběhne na obou březích Dyje v oblasti rakouského městečka Hardegg. Zde budou prezentovat ochranu přírody zajímavými aktivitami i kolegové ze sesterských národních parků Thayatal, Šumava a Bavorský les,“ přibližuje.
Na květen, červen a červenec pak plánuje národní park Podyjí pozvat zájemce na lesnickou, botanickou a entomologickou vycházku pod vedením zkušených průvodců. V galerii na zámku ve Vranově nad Dyjí a v prostorách bývalé celnice u mostu do Hardeggu návštěvníci zhlédnou tradiční výstavy.
Podyjí bude také představeno na Šumavě – 17. července u návštěvnického centra Rokyta, kde zase národní park Šumava připravuje velkou akci pro návštěvníky u příležitosti svých třiceti let.
A na podzim by se měla konat pro odbornou veřejnost konference u příležitosti narozenin národního parku Podyjí a dvacetin národního parku Thayatal. „Tato bilanční odborná setkání pořádáme každých pět let,“ dodal ředitel.
Největší divočina ve střední a západní Evropě: Šumava
Zatímco Podyjí tvoří jižní hranici Moravy, Šumava ohraničuje z jihu Čechy. V roce 1990 byla zapsána do seznamu UNESCO jako biosférická rezervace a o rok později se nejcenější část do té doby „jen“ chráněné krajiné oblasti změnila na národní park, který je zároveň největším v Česku. A kromě své velikosti je výjimečný i tím, že na více než 27 procentech území se vůbec nezasahuje – jeho podobu tak vytváří sama příroda.
„Velká část této divočiny navazuje na divoké, bezzásahové území v sousedním parku Bavorský les a dohromady tvoří největší plochu divoké přírody ve střední a západní Evropě,“ konstatuje jeho ředitel Pavel Hubený.
Začátky zrodu této divočiny ale nebyly jednoduché, vizí bylo mnoho, a navíc velmi rozdílných. Na počátku vzniku šumavského národního parku se totiž počítalo s divokou přírodou jen na necelých šesti procentech a měla se rozšířit maximálně na patnáct. Podle ředitele bylo mnoho oponentů, kteří tvrdili, že ani na to nejsou ekosystémy připravené.
„Že jsou tu kulturní smrčiny, které bude nutné přetvořit na smíšené lesy. Jako by se zapomnělo na už dávno publikovaná poznání, že šumavské pralesy byly dominantně smrkové a že takové budou nepochybně i v budoucnu. A tak jsme nakonec startovali s divokou přírodou na třinácti procentech, do které jsme stejně nakonec zasáhli asanacemi kůrovcem napadených smrků v roce 1999,“ uvedl Hubený v Časopise Ochrana přírody.
Až teprve orkán Kyrill, který v roce 2007 pustošil české lesy, podle něho mnohé změnil, polomy byly tak rozsáhlé, že kdyby se měly vytěžit podle pravidel lesního zákona, zničila by se čtvrtina ekosystémů národního parku a také biotopů soustavy Natura 2000. „Zrodilo se velké území ponechané samovolnému vývoji, přesněji – bez těžby kůrovcem napadených smrků. Sázeli jsme tu ale malé stromky a také jsme tady lovili. Území obsáhlo téměř čtvrtinu rozlohy národního parku,“ přiblížil v časopise.
Navíc kůrovcová kalamita v celé střední Evropě podle něj dokázala, že generace lesa se střídají nejen v národních parcích a že jsou situace, kdy ani lesní zákon, ani zodpovědný lesník kůrovce nezastaví. „Ale hlavně: les sám dokázal, že jako ekosystém trvá dál a že je schopen nabýt stavu podobného pralesu bez jakékoli pomoci člověka. To vše se odrazilo v celé společnosti,“ uvedl s tím, že pak zákon o národním parku Šumava vystřídala jeho novelizovaná verze z roku 2017, která „konečně říká, že na většině území národních parků má být divoká příroda“, dodal.
Tetřev hlušec žije. Stejně jako další druhy
Součástí národního parku Šumava jsou tak dnes komplexy jedinečných lesů, v nichž se nacházejí stovky hektarů původních pralesů. Na mnoha místech se prales opět rodí, což právě dává možnost života mnohým živočichům, rostlinám a houbám, kdy některé z nich byly považovány i staletí za vyhynulé.
Na území parku Šumava se tak konkrétně nachází například jediná životaschopná populace tetřeva hlušce ve střední a západní Evropě a žijí zde i další druhy vzácných živočichů, třeba datlík tříprstý, bobr evropský, jeřáb popelavý, vlk obecný, rys ostrovid, puštík bělavý, tetřívek obecný, sokol stěhovavý a mnoho dalších.
Své zastoupení tady má i řada vzácných hub nebo bezobratlých živočichů – žije zde opravdu velmi vzácný trnoštítec horský, roháček jedlový nebo kornatec velký. Z motýlů jsou to pak perleťovec mokřadní či bělásek ovocný. A ze vzácných rostlin například hořce panonské, rozchodníky huňaté, hořečky mnohotvaré české nebo dřípatky horské.
Šumava je pramennou oblastí a nachází se zde unikátní biotopy mokřadů včetně rozsáhlých rašelinišť, tisíců pramenišť, nádherných potoků a řek, ale i jedinečných ledovcových jezer. „Šumava především díky tomu, že zde existuje národní park, získává opravdu evropskou jedinečnost,“ dodává ředitel. A za těch třicet let se toho změnilo podle něho hodně nejen v přírodě.
Pro turisty například přístupnost a návštěvnická vybavenost. „Vždyť ještě na jaře 1990 bylo nepřístupných šedesát procent dnešního národního parku. V průběhu těch třiceti let se vybudovala síť stovek kilometrů turistických tras, cyklotras, desítky kilometrů cyklostezek, vznikla nejrůznější odpočívadla, přístřešky, nocoviště. Vybudovala se parkoviště, desítka informačních středisek a návštěvnických center, udržují se trasy pro handicapované návštěvníky.
Vznikly také nové vyhlídky, naučné stezky, každou zimu obce a spolky udržují stovky kilometrů běžeckých tras. A na to všechno navázali podnikatelé se svými gastronomickými provozy, možností ubytování, půjčoven sportovního vybavení,“ vyjmenovává ředitel.
Za vidění stojí například tři ledovcová jezera, Plešné, Laka a Prášilské, která se nacházejí přímo v parku, nebo šumavská rašeliniště. Zajímavý je také pramen Vltavy, Chalupská slať u Borových Lad, Jezerní slať mezi Kvildou a Horskou Kvildou a nedaleké Povydří, tedy kaňon řeky Vydry, Stožecká skála nebo Vltavský luh mezi Soumarským mostem a Novou Pecí.
Park také za roky své existence výrazně propojil přeshraniční spolupráci s kolegy z národního parku Bavorský les. „Díky tomu vzniká spousta společných projektů, výzkumů, monitoring. V podstatě se naplňuje to, že na Šumavě se stírají lidmi nastavené hranice jednotlivých zemí,“ dodal.
Rekordní dva miliony návštěvníků v době covidu
Ohromným vývojem prošla také návštěvnost parku. Začátek devadesátých let byl ve znamení silné návštěvnosti, protože lidé chtěli poznat čtyřicet let zavřené území. Pak návštěvnost ale klesala s tím, jak to Čechy táhlo do zahraničí. Kolem roku 2010 se situace začala podle ředitele měnit.
„Návštěvnost začala stoupat, a to i díky horší bezpečnostní situaci ve světě. A její progres zatím nekončí. Loňský rok, který byl ovlivněn covidem, přesto znamenal rekordní návštěvnost – více než dva miliony lidí. Samozřejmě to s sebou nese i negativa v podobě porušování předpisů, zákonů a slušného chování v přírodě,“ uvedl Hubený.
Pro letošní rok Správa národního parku Šumava chystá řadu speciálních programů a soutěží vztahujících se k oslavám třiceti let. Na letní sezonu bude připravená výstava mapující tři dekády národního parku a chystá se také třicet exkluzivních komentovaných vycházek se širokou plejádou odborníků a znalců Šumavy. Aktuálně probíhá také fotografická soutěž, kdy lidé, kteří mají historické fotky Šumavy, hlavně z devadesátých let, je mohou poslat a vyhrát hodnotné ceny.
Hlavním vrcholem bude zmíněný Den národního parku Šumava na Rokytě v sobotu 17. července. „Bude to zajímavým programem nabitý den, o jehož završení se postará zpěvačka Lenka Dusilová. Jen doufáme, že nám tyto plány povolí situace spojená s koronavirovou krizí. Bude to totiž dárek všem, kteří milují Šumavu a respektují přírodu,“ dodal ředitel.
