Prezident Petr Pavel má za sebou první rok ve funkci. V exkluzivním rozhovoru pro ČT řekl, že se chce dál soustředit na priority, které si na začátku určil, tedy na funkční Ústavní soud, dobrou komunikaci s dalšími ústavními činiteli nebo na prozápadní zahraniční politiku. Zároveň také nevyloučil, že se za necelé čtyři roky pokusí mandát obhájit. Petr Pavel také prozradil, že po jednání s vládou a opozicí vidí možnost, že by se strany mohly shodnout na důchodové reformě. Prezident také opět podpořil zavedení eura v Česku. Rozhovor s prezidentem a první dámou vedl Michal Kubal.
Prezident Pavel má za sebou první rok v úřadu. V rozhovoru pro ČT nevyloučil další kandidaturu
Rok s prezidentem Petrem Pavlem (zdroj: ČT24)
„Myslím, že to je i na četnosti aktivit vidět, že si opravdu nešetřím síly na další období. Opravdu uvidíme, jaká bude situace za čtyři roky,“ sdělil. Na otázku, zda vylučuje opětovnou kandidaturu, odpověděl: „A priori by člověk neměl vylučovat nic.“ V rozhodnutí bude prý hrát roli i hlas rodiny. „Pokud bych viděla, že tam podpora je, tak bych samozřejmě kandidaturu zase podpořila,“ míní Eva Pavlová.
Klíčové místo, kancelář prezidenta a Petr Pavel. Dobrý den.
Dobrý den.
Pane prezidente, přicházíte sem po ránu s napjatým očekáváním, co vás tady zase čeká, nebo se na to těšíte?
Já se těším na každý nový den, protože přináší vždycky nová překvapení. Těším se, s čím se zase ten den budu muset poprat, ale ono to není tak hrozné s těmi překvapeními, protože máme samozřejmě plány, koordinujeme je, jsme ve spojení 24 hodin, sedm dní v týdnu, takže když se děje něco večer, tak většinou už jsem informován, případně dostanu něco na telefon nebo na tablet, abych si to mohl nastudovat, k ránu.
Překvapení dneška – počet granátů?
Já bych to neviděl jako překvapení, já si myslím, že si musíme říci, co jsou ty postupné a co finální cíle. Finálním cílem by pro nás měl být neúspěch Ruska na Ukrajině a obnovení ukrajinské suverenity. To je dlouhodobý cíl, ke kterému směřujeme, ať už tři sta nebo osm set tisíc nábojů, nebo pokračující úsilí v podpoře Ukrajiny. To si myslím, že by měl být náš konečný cíl, to všechno ostatní jsou průběžné cíle.
Řekněme si, že tohle je průběžný stav té české iniciativy, která opravdu vzbudila velkou pozornost napříč světem nebo minimálně západním světem. Je to průběžný stav, teď se podařilo vybrat na určitou část, jak napsal premiér Fiala. A jede se dál.
Je to průběžný stav. Do té doby, než bude válka na Ukrajině ukončena, než Ukrajina obnoví svoji suverenitu. To, co je potřeba ocenit, je ten rychlý průběh iniciativy, kdy se osmnáct států přihlásí k takto masivní podpoře a dokážou poskládat finanční prostředky s dobrou vůlí. Myslím si, že to si opravdu zaslouží ocenění. Tady je vidět, že se dali spojenci dohromady velice rychle a že dokážou naplnit prakticky cíle, o kterých dlouho mluvíme.
Jeden rok ve funkci. Bilancujete? Máte ve zvyku bilancovat a ohlížet se?
Pokud je na to čas. Myslím, že výkon prezidentské funkce je v takovém tempu, jaké jsme nastavili, tak trochu jízda po divoké vodě, takže moc času na zastavení, ohlédnutí, bilancování není, protože každý den přináší spoustu událostí, na které je potřeba reagovat. Ale samozřejmě je sem tam potřeba udělat si čas na vyhodnocení toho, co se daří – nedaří. My to děláme průběžně, vyhodnocujeme jak regionální, tak zahraniční návštěvy, vyhodnocujeme hlavní jednání s ministry, ale na nějaké velké bilancování, si myslím, čas není.
Dal by se jedním slovem charakterizovat ten rok?
No asi ta divoká voda by bylo nejpřiléhavější, protože vlastně tady vznikla po dobu několika let z objektivních důvodů, zdravotních důvodů mého předchůdce poměrně velká díra, a to díra jak na poli aktivit domácích, tak na poli aktivit zahraničních, a to bylo třeba aspoň částečně dohnat.
Já jsem měl snahu ne samozřejmě dohnat úplně všechno, ale snažit se nastavit normální fungování prezidentské kanceláře v takové aktivnější podobě, takže těch cest po republice, aktivit tady na Hradě, zahraničních cest, bylo poměrně hodně. A myslím, že veškerý personál kanceláře to pocítil, protože to tempo bylo opravdu řečeno terminologií Kobry 11, vražedné.
Kdybyste měl vybrat tři věci, které se povedly nejvíc?
Já bych mezi ně asi zařadil úspěšné jmenování osmi ústavních soudců, protože jsme se snažili nastavit úplně nový režim. Já jsem sliboval nejen zodpovědný výběr, ale taky transparentní. Udělal jsem něco, co nikdo z mých předchůdců neudělal. Řekl jsem jakým způsobem, na základě jakých kritérií a parametrů budou vybíráni, oznámil jsem okruh lidí, se kterými na tom výběru budu spolupracovat, o jejichž expertizu se budu opírat, a celou tu dobu jsem to dodržel.
Myslím, že někdy to až bylo možná i na škodu věci, protože někteří lidé obeznámení s procesem mi říkali, že příliš transparentnosti možná procesu škodí, ale já v tom vidím hlavní přínos. Jsem moc rád, že se nám nejenom podařilo obnovit všechny funkce, které byly střídány v Ústavním soudu a nenechat žádná prázdná místa, ale že jsou zaplněna lidmi, za kterými profesně i lidsky mohu stát.
Ty další dvě priority, kdybyste si měl vybrat?
Viděl bych jako jednu z věcí, co se povedly, navázání standardního komunikačního kanálu s hlavními ústavními činiteli, s ministry. Já se za ten rok sešel se všemi ministry, s některými opakovaně. Sešel jsem se mnohokrát s předsedou vlády, měli jsme několik jednání ústavních činitelů. Všechna ta jednání probíhala z mého pohledu věcně, kultivovaně. Sešel jsem se několikrát i se zástupci hlavní opoziční strany, sešel jsem se jednou i s Andrejem Babišem.
Myslím si, že ten krok ke zlepšení politické kultury byl učiněn. A tou třetí hlavní věcí bych asi jmenoval zahraniční politiku, kde jsem chtěl hlavně prezentovat Českou republiku jako zodpovědného partnera, který stojí na jasných hodnotových základech. S tím korespondovaly návštěvy v zemích především našich sousedů, ale také dvou hlavních institucích, jichž jsme členy, tedy Evropské unie a NATO.
Ale potom i vzdálenější cesty, na které jsem v posledních třech návštěvách vzal i poměrně početnou delegaci našeho byznysu především zaměřenou ne ani tak na zavedené firmy, ale na firmy, které mají obrovskou perspektivu, které jsou konkurenceschopné v evropském a světovém měřítku a představují to, kam bychom s naší ekonomikou asi chtěli jít, to znamená firmy s vysokou přidanou hodnotou a technologickou úrovní.
Mimochodem, kandidáti na ústavního soudce – dva neprošli. Je tohle ponaučení, jedna z těch věcí, které byste možná zařadil na druhý konec žebříčku toho, co se naopak nepovedlo?
Neprošel jeden, ten jeden prošel Senátem a nakonec odstoupil. Já to vidím jako součást procesu, protože i negativní zkušenosti, pokud si z nich vezmeme poučení, jsou dobré pro to, aby ten konečný výsledek byl lepší. My jsme v tom prvním případě, konkrétně soudce Fremra, vycházeli ze stavu, který jsme všichni akceptovali, to znamená, že v naší justici byl jeden velký přelom, tedy v roce 1993.
Do této doby byly posouzeny všechny případy, které byly z jakéhokoli důvodu politicky citlivé, podílel se na tom i klub nespravedlivě odsouzených, řada institucí, které zhodnocovaly, jaké případy byly citlivé a jak byly vyřešeny. A všechno to, co prošlo tímto sítem, tak bylo považováno z pohledu České republiky už jako čisté a relevantní. To, že byly vytahovány případy ještě před rokem 1989, na jednu stranu můžeme považovat za prolomení té hranice, na druhou stranu ale chápu, že v případě ústavních soudců i návrat před hranici roku 89 dával smysl.
Pro nás všechny to poučení bylo a vzali jsme si z toho jednoznačnou zkušenost, že před rok 89 do té věkové kategorie už nepůjdeme a budeme se zaměřovat na soudce, kteří v předchozím režimu nesoudili, a tím pádem není ani žádná pochybnost o tom, že by soudili kterýkoli případ v souladu s politickými kritérii.
Jedna z věcí, o které se často mluvilo v médiích, byly výměny na Hradě. Známe oficiální důvody, které kancléřka uvedla ve chvíli, kdy končila, to znamená osobní důvody, únava, ale posléze se začaly objevovat i další. Pojďme se opravdu podívat na to oficiální prohlášení, z vašeho pohledu, co bylo tím hlavním důvodem pro to, že jste se rozhodl, že je nutná výměna na čele kanceláře prezidenta?
No podívejme se na to takto. Když nastupuje nový prezident, tak si s sebou přivádí svůj nejbližší tým a celý ten tým začíná pracovat na úplně novém půdorysu. Tady sice byla kancelář s řadou zaměstnanců těch řadových, ale klíčové řídicí funkce tady byly jiné. Vy přicházíte s týmem, který je složen z lidí z kampaně, ale i mimo kampaň, s lidmi, kteří mají zkušenost ze státní správy, někteří z byznysu a někteří vůbec ne.
A dát je dohromady není vůbec jednoduchá věc. A ještě navíc to skloubit s tím týmem pracovním, který tady byl, někteří z těch lidí jsou tady desítky let. Takže pokud zvážíme, že za ten rok došlo ke dvěma personálním změnám, já si myslím, že to je hluboce pod běžným standardem. A pokud k těm změnám došlo, tak k nim došlo na základě vzájemné dohody, došlo k nim tak, že nezpůsobily žádné personální zemětřesení, a pokud jim je věnována pozornost médií, tak je to především proto, že to je Kancelář prezidenta republiky.
Bezesporu, a právě proto se na to ptám, protože to je velmi podstatná pozice, kterou tady kancléř zastává. Co bylo tím důvodem? Nefungovala kancelář tak, jak jste si představoval v té chvíli?
Částečně ty důvody byly manažerské, ale z velké části byly opravdu osobní tak, jak byly prezentovány. Já si mimořádně vážím toho, jakou práci odvedla Jana Vohralíková. Takže dát dohromady všechny ty nesourodé prvky, změnit celé vnímání kanceláře, která do té doby byla poměrně uzavřeným celkem a neplnila svůj účel být fungujícím úřadem hlavy státu, který bude otevřený občanům, bude se zajímat o jejich problémy, to dalo skutečně velkou práci.
A to, že za ten rok, který byl hlavně konsolidační, dojde k tomu, že představa na ty další čtyři roky se může trochu lišit od předchozí představy toho konsolidačního roku, a spolu s tím, že se navzájem poznáváme, prostě vedlo k tomu stavu, že jsme dospěli k závěru, že výměna na funkci ředitele kanceláře je opodstatněná. Já si opravdu vážím toho, že to proběhlo klidně a že teď kancelář bude pokračovat v tom, co bych rád, to znamená v naplňování toho hlavního obsahu prezidentství.
Petr Kolář, jméno, které se jmenuje v této souvislosti, stále „přítel po boku“, stále člověk, který je poradcem, byť teď neformálním?
Petr Kolář je osobou, která budí hodně emocí, na druhou stranu je to člověk, který celý život sloužil této zemi. Byl čtyřikrát velvyslancem ve velice exponovaných pozicích, dělal velvyslance ve Spojených státech i v Rusku, byl náměstkem ministra zahraničí. Má řadu kontaktů a zkušeností, které vždycky využíval ve prospěch této země. Měl opakovaně tu nejvyšší bezpečnostní prověrku.
Já nevidím skutečně jediný důvod, proč bych zkušeností takového člověka neměl využít pro svoje rozhodování, aniž by byl tím klíčovým hráčem, protože on má svoji práci, má svoje zájmy a je připraven se podílet o svoje zkušenosti a postřehy se mnou. Já to samozřejmě vítám, ale je to jeden střípek do mozaiky, na základě které se rozhoduji, takže rozhodně takové úvahy o tom, že by Petr Kolář měl být nějakou šedou eminencí na Hradě, jsou opravdu jen z říše hypotéz.
Prezidenti říkají, že chtějí být prezidenty všech. Jak těžké to je a podařilo se vám to během toho jednoho roku?
Je to nemožné. Prezident může aspirovat být prezidentem všech, ale nemůže to tvrdit, protože vždycky tady bude velká skupina lidí, kteří prostě mají z principu jiný názor, lidí, kterým nesedne prezident lidsky a kteří by rádi na jeho místě viděli někoho jiného. Takže mojí snahou bylo být prezidentem všech, pokud budou nějak souznít s mými názory a s mým pohledem na svět, ale nikdy jsem nepředstíral, že tomu tak bude.
Já se snažím být otevřený i ve vztahu k lidem, kteří mají odlišné názory, s řadou z nich se stýkám při besedách s občany, nevyhýbám se kontroverzním tématům, ale naprosto chápu, že si lidé i po té debatě zachovají svůj názor, který bude odlišný. Ale pokud jsou schopni o tom svém odlišném názoru vést normální debatu bez urážek a vzájemného osočování, tak jsem k tomu vždycky připraven.
Inaugurace Petra Pavla
Dvě klíčové oblasti, ve kterých je nutné překonávat bariéry, které jsou napříč společností: to je ekonomika a otázky bezpečnosti, které se týkají České republiky. V otázce ekonomiky například z poslední doby důchodová reforma. Mluvil jste se zástupci opozice, plánujete setkání i se zástupci koalice. Vidíte po těch setkáních jako reálné, že by se politici napříč politickým spektrem dohodli na tom, jak by to mělo vypadat?
My máme u nás v České republice takové specifikum, které tak trochu vykrystalizovalo v posledních letech, a sice že zástupci odlišných názorů v politickém spektru vidí jeden druhého ne jako názorového oponenta, ale jako úhlavního nepřítele. Mezi sebou si vyvinuli takovou míru nedůvěry, že i snaha sednout si ke stolu vyvolává situaci, kdy moc nepřemýšlí o argumentech, které předkládá jedna či druhá strana, ale o tom, jestli se za těmi argumenty neskrývá nějaká politická past. To je prostředí, ve kterém se moc dělat nedá.
Já svoji roli vnímám v tom, že se pokusím po dobu, než se to stane opět normou, zprostředkovat to jednání, trošku rozptýlit vzájemné obavy tím, že tu debatu budu moderovat a že si k sobě přiberu odborníky, kteří jsou v té konkrétní oblasti respektováni oběma stranami politického spektra. A jedním z nich je třeba právě důchodová reforma. Já jsem měl několik jednání s ministrem Jurečkou, ve kterém jsme identifikovali i možný prostor pro kompromis.
Totéž jsem udělal i se zástupci hnutí ANO a já tam ten prostor pro kompromis vidím, proto se chci pokusit dát dohromady jednání za účasti vlády, opozice, případně odborníků na důchodovou oblast a dopracovat se k tomu, že alespoň v některých z těch bodů se ke kompromisu dopracujeme. Byl by to dobrý důkaz toho, že strany mají zájem aspoň v něčem se konstruktivně domluvit a mohl by to být alespoň malý kamínek na cestě ke zlepšení politické kultury.
Po novoročním projevu nastala taková paradoxní situace. Vy jste chválil vládu, že se příliš nehádá, že si své spory vyřídí uvnitř pětikoalice. Na druhou stranu, jeden z velmi otevřených sporů přišel po vaší další výzvě z toho novoročního projevu, to znamená po výzvě k přijetí eura. Jak jste byl spokojen s tou debatou, kterou jste rozpoutal?
Euro je polarizující téma po dlouhé roky. Kdyby tomu tak nebylo, tak už zřejmě euro dávno máme. Já jsem na začátku svého volebního období řekl, že budu vyzdvihovat témata, která považuji za důležitá, bez ohledu na to, jestli se nějaké straně líbí nebo nelíbí. Já vím, že pětikoalice se nedokáže úplně shodnout na přijetí eura, proto vnímám jako pozitivní alespoň to, že se rozjela veřejná debata, že se k ní vyjádřila celá řada odborníků, že se k ní vyjádřili i zástupci veřejnosti.
Vítám i to, že vláda pověřila svůj poradní orgán, aby vypracoval analýzu a doporučení, kterým se bude někdy na sklonku tohoto roku zabývat. Já se k tomu samozřejmě rád vrátím taky, ale v průběhu té doby si myslím, že bude dobře, když povedeme debatu na téma možného přijetí eura tak, abychom pracovali průběžně na rozptylování mýtů, které ve veřejnosti kolují. Aby v okamžiku, kdy vláda bude zaujímat nějaké stanovisko, tak ho zaujímala na základě už lépe informované debaty a ne na základě emocí, které jsou mnohdy iracionální.
Prosím jednu větu, pane prezidente. První větu, která vás napadne, když řeknu následující jména. Petr Fiala?
Slušný politik, který ale je ve složité situaci dosahování koaličního konsensu a boje s opozicí.
Andrej Babiš?
Pro mě zástupce populismu v naší politice.
Aleš Michl, guvernér České národní banky?
Víceméně neviditelná osoba.
Karel Řehka, náčelník generálního štábu?
Voják každým coulem, profesionál.
Je mimochodem náčelník generálního štábu člověkem, který burcuje do války?
V žádném případě. Karel Řehka dělá to, co by náčelník generálního štábu měl dělat – to znamená popisovat rizika a navrhovat opatření ke zmírnění těchto rizik. Pokud by se náčelník generálního štábu držel například toho, o čem hovoří často Andrej Babiš, tak bychom se mohli dostat do situace, kdy nás nějaké riziko zaskočí a my na něho nebudeme připraveni. Rolí náčelníka generálního štábu, ale i jiných zástupců ozbrojených složek, je pracovat s tím nejhorším možným scénářem, protože nastane-li kterýkoli méně závažný, tak si s ním poradíme.
V opačném případě by to pro nás mohlo být katastrofální. Já bych rozhodně náčelníka generálního štábu nikde neobviňoval z toho, že straší možným konfliktem. Ono to tak opravdu je, že ten konflikt je reálnou hrozbou, i když neříkám, že bychom se měli hned teď začít připravovat na jadernou válku, protože takové riziko bezprostředně rozhodně nehrozí.
Ale samotná existence takové hrozby nedaleko od nás, která je navíc artikulována představiteli, hlavními politickými představiteli Ruska v tomto případě, to prostě nemůžeme brát na lehkou váhu. To, že někdo hrozí jadernými údery hlavním městům v Evropě – zvlášť pokud je to zástupce šéfa Bezpečnostní rady Ruska, případně ministr zahraničí, to se prostě nedá ignorovat.
Není ten hlavní problém nejenom české, ale možná i dalších společností v tom, že jedna strana vidí to zlo jako zlo, vůči kterému je nutné se nějakým způsobem vymezit – připravit se na něj, dokud ještě není tak silné? A ta druhá strana říká: „Možná to je zlo, ale není tak silné, aby ohrozilo i nás?“
Tady je potřeba se potom držet faktů. My často ta fakta ignorujeme a nahrazujeme je emocemi. Když se podíváme na Rusko a jeho dlouholetý vývoj z doby Sovětského svazu a předtím carského Ruska, tak tam vidíme naprosto jasné linky, které mají kontinuální charakter. Rusko se vždycky chovalo imperiálně a nikdy se neskrývalo s názorem, že bezpečnost tak velké země se nedá zajistit jinak než expanzí.
A to se vlastně projevuje do dneška. Když budeme poslouchat projevy Vladimira Putina, tak v nich najdeme tolik věcí, kterých bychom se měli obávat, a stačí se jenom vrátit několik málo let do historie, abychom věděli, že Vladimir Putin neblafoval, že většinu z toho, o čem hovořil ve svých projevech, myslel úplně vážně, a že to také realizují.
Takže z našeho pohledu – nechat se chlácholit tím, že Rusko to vlastně tak nemyslí, že by určitě nic špatného neudělali, by nás mohlo dovést do situace, která se nám opravdu hodně vymstí. Určitě je lepší připravovat se na to, že Rusko by mohlo pokračovat dál, než spoléhat na to, že okupací části Ukrajiny to skončí.
Ony jsou s tím samozřejmě ale spojené věci, které se logicky lidem nelíbí. Mluví se znovu o povinných odvodech – byť administrativních, mluví se o obrovských výdajích na armádu ve chvíli, kdy naopak se těžko hledají peníze do zdravotnictví, do školství. Jak tohle vysvětlit?
Ono se těžko vysvětluje cokoliv nepříjemného. Ale jsou to věci, na které nemáme úplně bezprostřední vliv, ale se kterými se musíme naučit nějak žít. Určitě bychom si všichni přáli – a tady se opět vrátím k Andreji Babišovi, který často opakuje, že ‚my chceme mír a my nechceme válku‘. Samozřejmě, s tím musím jenom souhlasit, ale samotný fakt, že nechceme válku, ještě neznamená, že nebude. Samotný fakt, že nechceme, aby se zvyšovaly ceny, neznamená, že ty ceny neporostou.
My prostě musíme žít v nějaké realitě a s tou realitou se poprat. V tomto případě, když došlo k výraznému zhoršení bezpečnostní situace v Evropě. Reakcí, jak se na to zodpovědně připravit – to znamená mít dobře připravenou armádu, mít odolnou společnost, mít spojence, kteří nás budou brát jako důvěryhodného partnera, za kterého se případně dokážou postavit – to je prostě nutná reakce. Je to naše pojistka.
To, že dáváme peníze na obranu, není proto, že by si měli vojáci koupit nové hračky. To je investice do bezpečnosti nás všech, stejně tak jako investice do vnitřní bezpečnosti je investicí do našeho bezpečného a klidného života. A myslím si, že to jsou prostě věci, na které musíme reagovat a je potřeba to lidem takhle vysvětlit.
Opět poprosím stejný model, jako to bylo na české scéně, tentokrát mezinárodní scéna. První věta, která vás napadne. Donald Trump?
Já jsem ho zažil čtyři roky, takže musím říct – obávaná americká volba.
Joe Biden?
Člověk, který už splnil svoje.
Je to volba mezi těmito dvěma.
Mě mrzí, že Spojené státy – tak velká země s tolika úžasnými lidmi – nedokázala svým voličům nabídnout širší spektrum osobností, ze kterého by si mohli vybrat. Pro mnoho Američanů je ta binární volba mezi Donaldem Trumpem a Joem Bidenem vlastně zklamáním. Mnozí říkají – bez ohledu na to, jestli jsou to zástupci demokratů nebo republikánů, že tyto volby budou pro ně velice těžké, protože jak u jednoho, tak u druhého kandidáta mají prostě velké výhrady.
Vypadá to, že byste se v dohledné době mohl dostat do oválné pracovny?
Mým cílem nebylo dostat se do oválné pracovny. Já jsem se dokonce při cestě na Valné shromáždění OSN dostal do situace, kdy jsem měl volit mezi účastí na recepci pořádané americkým prezidentem a mít společnou fotografii, anebo vystoupit na Valném shromáždění, protože zrovna na mě na tu dobu vyšla řada. Já jsem – při vší úctě k americkému prezidentovi – volil účast na Valném shromáždění, protože je to pro Českou republiku mnohem zásadnější než moje fotografie s Joem Bidenem.
A stejně tak se na to dívám, i pokud jde o návštěvu v Bílém domě. Samozřejmě bych uvítal, kdybych měl možnost mít jednání s americkým prezidentem, ale nevidím to jako zásadní cíl. Já vím, že je to i otázka prestiže, ale já bych považoval za stejně důležité, kdybych měl možnost s americkým prezidentem jednat v jakémkoli jiném formátu a kdekoli jinde.
Další jméno – Robert Fico.
Zklamání. Nejenom pro mě, ale myslím si, že i pro mnoho Slováků.
Teď se objevuje velká kritika ze strany opozice, ozval se i Miloš Zeman, že to je přerušování dobrých vztahů. Stále souhlasíte s tím, že to byl dobrý krok?
Musíme si říct, že tady nehovoříme o přerušení vztahů mezi dvěma zeměmi. To, k čemu došlo, bylo pozastavení mezivládních konzultací. To neznamená přerušení vztahů na úrovni vlád, to neznamená přerušení vztahů na úrovni prezidentů, parlamentů nebo občanů. Vztahy se Slovenskem jsou a budou nadstandardní, ty jsou prostě dány historicky, kulturně.
To, že zrovna v tuto dobu je premiérem na Slovensku člověk, který má výrazně odlišný názor na zásadní zahraničně politická témata, je jistou komplikací našich vzájemných vztahů, ale ne jejich přerušením.
Já musím říct, že budu vyvíjet veškeré úsilí, aby úroveň vztahů na úrovni prezidentů byla zachována tak, jako je dosud, aby probíhaly veškeré kontakty tak jako dosud, a abychom – i s vládou slovenskou – hledali shodu tam, kde se nabízí. Ale pokud vláda usoudí, že ta konzultační jednání v tuto dobu by nepřinesla efekt, pak je třeba to respektovat.
Další jména, spojená s klíčovými konflikty dneška. Benjamin Netanjahu?
Asi příliš zapouzdřený v určitém konzervativním vidění řešení situace a problematiky na Blízkém východě, který už nemá většinovou podporu ani ve své vlastní zemi.
A Volodymyr Zelenskyj?
Volodymyr Zelenskyj při všech negativech, která se kolem Ukrajiny pojí, tak z mé strany ve vztahu k němu obrovský respekt. Protože to, co za dobu agrese předvedl ve vztahu k udržení vysoké bojeschopnosti ukrajinské armády, udržení vysoké morálky ukrajinské populace, udržení podpory v celosvětovém kontextu, je opravdu obdivuhodné. Tlak, jakému je vystaven ze všech stran, by asi málo kdo unesl tak jako on.
Ještě se vrátíme k Izraeli. Občas se ozývají hlasy, že Česko je až nekritickým stoupencem Izraele, máte podobný pocit? Souhlasíte s tím? Neozývají se příliš často, řekněme vyvážené hlasy, které říkají: „Tohle už je moc, co děláte v Gaze?“
Necítím to tak. Při své nedávné návštěvě v Izraeli jsem na jedné straně vyjádřil plnou podporu Izraeli, pokud jde o ten barbarský útok ze 7. října. Na druhou stranu jsem v podstatě v jedné větě apeloval na maximální ohleduplnost ve vztahu k civilnímu obyvatelstvu a na hledání řešení, na jehož konci my jednoznačně vidíme nějakou formu palestinské státnosti.
A děje se to, to B?
My nemáme takový vliv na izraelskou vládu, aby na základě našeho přání ona hned začala konat. Ale já jsem se třeba při své návštěvě v Izraeli setkal nejenom s oficiálními představiteli Izraele – tedy s premiérem, prezidentem, předsedou parlamentu – ale setkal jsem se i s Bennym Gantzem, který je součástí válečného kabinetu, ale vlastně v opozici proti Benjaminu Netanjahuovi. A on je zrovna člověkem, který zastává umírněnější pohled na řešení.
Já si myslím, že v tom je ten vyvážený pohled, tedy nejenom, že podporujeme Izrael – tu oficiální strukturu, ale i ty, kteří mají odlišný pohled bližší tomu našemu. A zároveň i naše diskuze s arabskými zeměmi – já jsem hned po Izraeli navštívil Katar, kde jsem s místními představiteli usiloval i o to, aby se do řešení konfliktu zapojilo co nejvíce regionálních zemí, které už s Izraelem do té doby normalizovaly vztahy, a mají zájem na tom, aby v regionu byl klid.
Vypadalo to v těch posledních dnech, týdnech, že se, co se týče Ukrajiny, něco láme v postoji Západu, nebo minimálně v Evropě. Že se Evropská unie, nebo její část, snaží zařadit v podpoře Ukrajiny vyšší rychlostní stupeň. Je to podle vás nutné, je to na místě? Jinými slovy, je podle vás Vladimir Putin teď na vítězné vlně?
Neřekl bych, že je na vítězné vlně. Je si ale dobře vědom – a s ním i mnoho lidí, kteří tu válku sledují dlouhodobě, že čas teď hraje více pro něj než pro Ukrajinu. A to především z toho pohledu, že ruské zdroje, podporované navíc některými zeměmi, jako je Severní Korea, Írán na prvním místě, ale přímo či nepřímo i Čína nebo Indie nákupem třeba strategických surovin, jsou výrazně větší, než jsou zdroje Ukrajiny.
Lidské zdroje bezpochyby. Ukrajina se víceméně dostává na limit svých lidských zdrojů, které může použít pro obranu, zatímco Rusko stále má ještě z čeho čerpat. Takže pokud nemá Rusko a jeho vidění světa na Ukrajině uspět, a v našem zájmu samozřejmě je, aby Rusko neuspělo, pak nemáme jinou možnost než navýšit a zrychlit technologickou podporu Ukrajiny, finanční podporu Ukrajiny, aby získala opět navrch a mohla realizovat ten cíl, že obnoví kontrolu svého území.
Včetně zmiňovaného a diskutovaného vyslání vojáků na Ukrajinu, vojáků zemí Severoatlantické aliance?
Tady je potřeba udělat jasný rozdíl mezi vysláním bojových jednotek a mezi účastí – případnou účastí – vojáků na některých podpůrných aktivitách. Je třeba si říci, že po anexi Krymu a okupování části Donbasu, což v podstatě byla agrese, byť mnohem menšího rozsahu než dnes, fungovala na území Ukrajiny výcviková mise NATO jejímiž členy bylo v jednu dobu více než patnáct zemí a čítala přibližně asi tisíc osob.
Situace se sice změnila, ale konflikt na Ukrajině běží stále, byť většího rozsahu a Ukrajina je stále suverénní zemí, jako byla předtím. A z pohledu mezinárodního práva i Charty OSN by opravdu nic nebránilo tomu, aby se i vojáci členských států NATO – stejně jako třeba civilisté – podíleli asistenčně na práci na Ukrajině.
Byl byste pro?
Já bych rozhodně neodmítal debatu na toto téma. Pokud bychom se dokázali se spojenci shodnout, že například místo toho, abychom cvičili ukrajinské vojáky na území členských států NATO a převáželi tisíce vojáků třeba do Polska, České republiky, dává mnohem větší smysl převézt několik desítek instruktorů na ukrajinské území a cvičit ukrajinské vojáky tam.
Co vy na to, že je například může zasáhnout ruská střela?
Když jezdíme na návštěvu na Ukrajinu, tak nás nemůže zasáhnout ruská střela?
My jsme tam jeli s tím rizikem.
Přesně tak, a když se podíváme teď na návštěvu premiéra Řecka Mitsotakise v Oděse, tak co chybělo? Takže to riziko tam samozřejmě je ale ono tam bylo i předtím. Pravda je, že Rusko nebylo až do takové míry přítomno na tak velké části Ukrajiny, ale okupovalo celý Krym a účastnilo se velice intenzivně a přímo bojových operací na okupované části Donbasu. Rusko si moc dobře uvědomuje, že zasáhnout přímo spojenecké vojáky, kteří se nepodílí na bojových operacích, by byla eskalace napětí výrazně větší než ta, která probíhá dnes.
Když se podíváme zpátky – Rusko po zahájení agrese řeklo, že kdokoliv poskytne Ukrajině jakoukoli pomoc, tak bude legitimním cílem. Dnes Ukrajině dodáváme nejenom malé zbraně, dodáváme jí tanky, v brzké době jí možná dodáme i letadla, dodáváme i řízené střely středního dosahu, a přesto žádný útok na území NATO neproběhl. Rusko si moc dobře uvědomuje, že by to bylo porušení práva ještě mnohem většího kalibru než to, co dělá teď.
Zároveň si je vědomo síly Aliance, proto se do toho nepustí a my bychom asi měli mít dostatek odvahy a soudnosti obhájit si z hlediska právního to, co děláme. Protože to, že v suverénní zemi pomůžeme s výcvikem údržbou techniky, to přece není zapojení do bojových operací
S ohlédnutím, nebo s tím, že vezmeme do úvahy všechno to, co jsme tady teď probrali, jedna parafráze Ronalda Reagana. Pane prezidente, po tom roce, jsme na tom líp, než jsme byli před tím rokem?
Bude hrozně záležet na tom, jak se na to kdo podívá. Přibližně dvacet procent naší populace, když se na to podívá z hlediska ekonomického, sociálního, tak by asi řeklo ‚určitě ne‘. Když se na to podíváme z hlediska bezpečnostní situace, tak bychom řekli ‚určitě ne‘. Když se na to podíváme ale komplexně, tak já jsem přesvědčen o tom, že o něco lépe na tom jsme.
Přes všechna negativní čísla, podařilo se srazit inflaci zpátky na úroveň, která je přijatelná, podařilo se alespoň částečně zkonsolidovat veřejné finance, podařilo se zkonsolidovat vztahy s našimi sousedy a spojenci. Jsme opět vnímáni jako věrohodný spojenec. Myslím si, že ty kroky, které byly nastaveny vládou – jakkoli nepopulární a jakkoli občas špatně komunikované – tak vedou správným směrem. Takže ty trajektorie jsou dobré.
Pravda je, že ty výsledky během jednoho roku se prostě nedají demonstrovat jako nějaký průlomový úspěch. Bohužel jsme v nějakém bezpečnostním prostředí a ekonomicky jsme hlavně navázáni na Německo. Pokud Německo v tuto dobu stagnuje, tak se nedá očekávat, že česká ekonomika raketově poroste. Nevím, prostě musíme respektovat realitu a brát ty malé úspěchy jako úspěchy, pokud jdou tím správným směrem.
My jsme bohužel moc často až příliš negativní, protože nedáváme si věci do kontextu nejenom evropského, ale hlavně světového. Pokud bychom to dělali, možná budeme mít mnohem pozitivnější náhled na to, v jaké v jaké zemi a v jakých podmínkách žijeme.
