U příležitosti prvního roku Petra Pavla v prezidentské funkci poskytla České televizi rozhovor i první dáma Eva Pavlová. Uvedla, že svému manželovi ze zásady neradí, její názor si ale hlava státu vyslechne. Rozhovor s manželským párem Pavlových vedl Michal Kubal.
Prezidentská funkce nás nezměnila, shodují se manželé Pavlovi v rozhovoru pro ČT
Rozhovor prezidenta a první dámy pro ČT (zdroj: ČT24)
Říká se: „Za každým úspěšným mužem hledej ženu.“ Proto zde vítáme Evu Pavlovou. Pane prezidente, platí to i v tomto případě?
Petr Pavel (PP): Samozřejmě, že ano.
Eva Pavlová (EP): Není to vždy pravda.
Myslíte jako v jiných vztazích, nebo u vás?
EP: Myslím to tak, že každá mince má dvě strany.
Doplňujete se?
EP: Doplňujeme.
Probíráte doma, co se ten den stalo? Přichází pan prezident s tím, že tenhle prezident zase volal a že se tohle nepovedlo?
EP: Ne, na to nemáme vůbec čas.
Neradíte se o těch základních věcech?
EP: Neradíme. Já si myslím, že když už člověk přijde domů, měl by se od tohoto oprostit. Občas si řekneme možná nějaké základní věci, které se týkají nás obou, ale jinak ne.
Dá si říct hlava státu od první dámy?
EP: Já manželovi v zásadě neradím. Můžeme se o něčem pobavit, ale rozhodně mu neradím nebo nevnucuji nějaký názor. Řeknu mu svůj názor na některé věci, ale určitě nevnucuji.
Eva Pavlová
On o vás mluvil jako o velmi zásadním korektivu. Jako o člověku, který mu pomáhá zachovávat si nějaký odstup a zůstávat takovým člověkem, jakým byl. Cítíte to také tak?
EP: Jak jsem říkala, možná si vyslechne můj názor. Má těch názorů dejme tomu dvacet a vždycky si z toho udělá takovou zlatou střední cestu. On sám studuje spoustu materiálu a můj názor je jeden z mnoha.
Pane prezidente, vy jste opakovaně zmiňoval první dámu jako zásadního člověka, mimo jiné v novoročním projevu. Jak zásadní jsou rady, které od ní slýcháváte?
PP: Manželka nebo partnerka je vám nejblíž. Ta vám řekne to, co si vám jiní většinou už nedovolí říct, z různých důvodů. Mě to samozřejmě občas štve, protože mám nějakou představu, která vůbec nemusí korespondovat s realitou. A Eva mi tu realitu často zprostředkuje dost brutální formou, ale velice účinnou.
Často? Koriguje vás hodně?
PP: Jsme oba štíři. Máme oba tendenci se prosazovat, být vidět a slyšet. A když na něco máme názor, tak si za ním stojíme. Občas to proto trochu zajiskří, ale já jsem za to rád, protože to spěje k tomu, že člověk, i když nerad, si pár věcí občas přizná.
EP: Je to pravda. Lidé kolem prezidenta si možná nedovolí říct úplně naplno, že tohle třeba není zas až tak dobře, takže to za ně možná řeknu já.
Na to jsem se chtěl zeptat. Jste asi jedním z mála lidí, který si vlastně dovolí prezidentovi říct něco jiného, než by prezident možná chtěl slyšet…
PP: Je to tak dobře a jsem za to rád, protože tohle může udělat manželka nebo opravdu dobří kamarádi. Ti ale většinou nejsou na blízku každý den, takže nakonec zbývá manželka, která mi ten korektiv udělá.
Vy jste se v užším kruhu kampaně prezidenta zastala. Máte to nutkání udělat něco podobného teď, když máte možná někdy pocit, že je někdo nespravedlivý vůči hlavě státu, že někdo mu křivdí?
EP: Mám, ale nedělám to veřejně.
Stojí hodně úsilí to neříct veřejně, jít s tím ven?
EP: Já myslím, že tu cestu, kterou jsme si tam nastavili, že to děláme tak, jak to děláme, tak i v průběhu kampaně jsem se nějak výrazně neozývala. Myslím si, že se manžel dokáže bránit sám. Mám občas nutkání něco říct, ale nedělám to.
Po zvolení váš muž říkal, že cítí z deseti procent úlevu, z pěti procent radost a zbytek je respekt a tíha odpovědnosti, která s tím přichází. Jak moc se naplnilo, co jste očekávali? Bylo to těžší, nebo jednodušší? To, co jste si představovali?
EP: Na základě toho, že jsme si v zahraničí podobnou roli užili, jsem trochu představu měla. A myslím si, že to na mně bylo po vyhlášení, že se manžel stal prezidentem, vidět. Spousta lidí se radovala, myslím si, že oprávněně, a já jsem tam stála a věděla, co to všechno bude obnášet. Je to velká zodpovědnost.
Vy jste stála po boku svého muže, když byl velitelem vojenské části NATO. Nakolik je tohle jiné oproti tomu, co jste znala?
EP: V zahraničí samozřejmě reprezentujete českou zemi, takže jste také svým způsobem sledovaná osoba, byť po boku partnera jako doplňující osoba, ale tady se to umocňuje tím, že jsme v domácím prostředí a že jsme ještě více veřejně známí. Je tady mnohem větší ztráta soukromí. V podstatě se stáváte víceméně veřejným majetkem.
Bylo těžké do toho znovu vstoupit? Bylo těžké vyměnit flanelové košile za kostýmky a znovu vklouznout do oficiální role?
EP: Pro mě to bylo hodně těžké. Poté, co jsme se vrátili z Bruselu, jsem se už těšila na rodinný život a na takové příjemnější období, kdy pojedeme na chalupu a budeme trávit čas s rodiči a s vnoučaty. Ale když jsem viděla, co se děje v této zemi, a když jsem viděla podporu, jakou dávali manželovi lidé, tak jsem si řekla, že do toho asi půjdeme. S tím, že chceme něco zlepšit.
Pane prezidente, vy jste předtím zmiňoval výjezdy do krajů. Že je to věc, která vám dává jiný pohled na zemi, než možná obecně převažuje v médiích. Možná i v myslích některých obyvatel. Že je to mnohem optimističtější obraz. Ten obraz pořád přetrvává?
PP: Přetrvává. Pro mě to nebyla tak úplně nová věc, protože jsem po republice jezdil několik let. Většinou jsem se věnoval problematice bezpečnosti, obrany, mezinárodních vztahů. Případně hodnot demokratické země. S lidmi jsem byl v kontaktu neustále, ať už na školách, nebo s občany vyššího věku. A z těch besed jsem nikdy nenabyl dojem, že by převažovalo to negativní.
Samozřejmě se v regionech objevovala spousta problémů. Lidé nejsou spokojení s mnoha věcmi, možná více než by museli, ale toho lepšího jsem vždycky viděl víc. I teď se ukazuje, že to negativní o sobě dává více vědět. Lidé, kteří si nestěžují nebo jsou víceméně v pohodě, nemají důvod se hlasitě projevovat. Proto nabýváme dojmu, že toho negativního je tak moc. A myslím si, že to platí i teď, kdy čelíme důsledkům různých krizí. Toho pozitivního vidím a cítím stále mnohem víc.
Petr Pavel
Změnil se nějak přístup lidí k vám, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu? Protože je jiné, když přijede generál Pavel, a když přijede prezident Pavel…
PP: Změnilo, protože funkce prezidenta je přece jen o něčem jiném než náčelníka generálního štábu nebo předsedy vojenského výboru NATO. Tam je to dáno jedinou tematikou, která je navíc mnoha lidmi vnímána podobně, protože se všichni chceme cítit bezpečně a NATO vnímáme jako garanta toho, že budeme žít v bezpečí.
Funkce prezidenta má mnohem širší záběr, takže mě lidé vnímají jako spoluzodpovědného za sociální situaci, za ceny energií, za důchodovou reformu a mnoho dalších. A samozřejmě si promítají všechny své problémy do současné garnitury, která je v čele státu. Ať už je to vláda, parlament, nebo prezident. Takže logicky je negativních názorů víc, ale i přesto musím říct, že toho pozitivního přijetí a vnímání cítím stále ještě většinu.
Mění se vám i okruh přátel, kteří okolo vás jsou? S některými lidmi se logicky nevídáte tak často, ale možná si s některými lidmi už toho nemáte tolik co říct…
PP: Neřekl bych. Když je někdo opravdu dobrý kamarád, tak jiná funkce nic nezmění, ale těch je opravdu jenom hrstka. Asi každý z nás ví, že je potřeba rozlišovat mezi dobrými přáteli a známými. Těch lidí, kteří se k vám hlásí, je logicky po zvolení do prezidentské funkce mnohem víc. Mnozí se připomenou, že jsme se kdysi někde potkali. A samozřejmě to berou jako hlubší vztah. Já se snažím s každým jednat stejně, ale lidí, kteří jsou vám blíž, zůstává jen hrstka.
Je toto jedna z věcí, ve kterých svého manžela korigujete? Nebo to vidíte stejně?
EP: Já myslím, že ho v ničem nekoriguji (smích). Takhle to vůbec nevnímám. Máme to oba stejně. Měli jsme společné přátele. Bohužel mě jen někdy mrzí, že na ty, se kterými jsme přicházeli často do kontaktu, už nemáme vzhledem k povinnostem a starostem tolik času. A někdy mě docela zamrzí, když mi někdo řekne nebo napíše: ‚Ty už ses mi dlouho neozvala. Ty už jsi někde jinde. Ty už k nám máš jiný postoj'. To mě mrzí, protože ten čas není.
Tam jsem mířil. Nakolik vás možná někdo vnímá jako jiné Pavlovy? Jiné, než byli Pavlovi z chaloupky někde ve východních Čechách. Pavlovi z Hradu. Potkáváte se s tím?
EP: Potkáváme, ale jsme pořád stejní.
PP: Já se potkávám i s tím, že lidi ocení, že zůstáváme stejní. Například v momentu, když jdu nakoupit. V obchodě mě zastaví paní a je celá vedle z toho, že si jde prezident sám nakoupit housky. Jako by očekávala, že prezident má tým lidí, který mu chodí nakupovat, vynášet odpadky a podobně. Nebo když někam jedu na motorce, někde se zastavíme a sedneme na schod s kávou v ruce… tak také přijdou lidé a řeknou: ‚To je fajn, že jste zůstal normální'. A já si vždycky říkám: ‚A proč bych neměl?' Prezident je občan, který je na chvíli prezidentem, ale pak bude zase občanem.
Petr Pavel a Eva Pavlová
Pojďme k oficiálním povinnostem. Mimochodem, už jste si zvykla na oslovení první dáma? Prý to nemáte ráda…
EP: Já vím, že je to zažité a že je to i nějak historicky podložené, ale už jsem to říkala. První dáma už tady byla. Zvykám si na to. Někdo mi říká první dáma, manželka prezidenta… někdo madam.
Co máte nejraději, paní Pavlová?
EP: Paní Evo, to je nejpříjemnější.
Kromě toho, že první dáma určuje módní trendy a další věci, které jsou velmi sledované, pojďme teď, řekněme, k roli ve společenské atmosféře. Vy samozřejmě přispíváte, tím, jak fungujete na veřejnosti, k tomu, jak to v této zemi vypadá, kam ta země směřuje. Kam byste chtěla pomáhat dostávat společenskou atmosféru? Jak byste chtěla pomáhat ji měnit?
EP: To bychom mohli mluvit dlouho. Ale jenom tak v krátkosti. Já naši Českou republiku vnímám jako takovou rodinu. A o rodinu a domov je potřeba se starat. Myslím, že všichni bychom se měli starat. Tu pomoc bych chtěla nasměrovat už v podstatě na takovou prevenci, abychom si vychovávali mladou generaci dobře.
Abychom na ni působili svými příklady, morálkou. A takovou generaci, jakou si vychováme, tak takovou pak budeme mít i tu rodinu, i tu zemi. Ale musí tam k tomu samozřejmě přispívat všichni, včetně našich politiků, protože to jsou vzory dnešních mladých lidí.
A já si myslím, že my teď v současné době, tak jak jsme to nastavili v tom roce, tak pomáháme, v podstatě máme takovou škálu od dětí po seniory a snažíme se podporovat témata lidí, kteří jsou v tíživých situacích. Ať to byly v poslední době děti vězněných rodičů, nebo matky samoživitelky. Za poslední dobu jsme se zúčastnili mnoha akcí, kde si myslím, že jsme se na některá témata snažili upozorňovat. V tomto případě můžu jen odkázat na webové stránky, které se mi podařilo v průběhu roku zprovoznit a tam by vlastně veškerá témata lidé i našli.
Chci pomáhat ukazovat dobré příklady a zároveň chci pomáhat ukazovat lidem i na to, co není ve společnosti dobře. A co mě třeba trápí nejvíc, jsou asi vztahy v případě dětí. Že se dnes dospělí při rozchodech, které se stávají, nedokáží domluvit o dítěti, a samozřejmě to má pak vliv na psychiku dětí. Dnes máme spoustu dětí, které jsou na antidepresivech, a mnozí rodiče k tomu příliš nepřispívají. Takže působit na všechny, aby se chovali zodpovědně, aby se k sobě chovali hezky, a to je asi tak všechno, co se snažím říct.
Větší zapojení mladých, to byl mimochodem jeden z motivů vašeho novoročního projevu. Je to jedna z těch věcí, o kterých se bavíte, když přijdete večer domů? Jedna z těch komplexnějších, nikoliv denní agenda, ale něco, co byste možná chtěli oba dva nějak víc vnášet do společnosti jako zásadní téma?
PP: Je to tak. Já v tomhle naprosto souhlasím s Evou, protože atmosféra ve společnosti se odvíjí do značné míry od politické kultury. A pokud lidé, bez ohledu na to, jestli mladí, nebo starší vědí, že politici, ať už na komunální, nebo na té nejvyšší úrovni se spolu nedokáží normálně bavit, že forma komunikace, která převažuje, je vlastně konfrontační, někdy i vulgární, tak pak se nemůžeme divit, že se atmosféra, styl jednání přenáší do společnosti a stává se normou.
Na mladých lidech se to odráží nejvíc, protože je to potom odrazuje od veřejného dění. A my přece bychom chtěli, aby mladí lidé nebyli lhostejní, aby se věnovali tomu, co se kolem nich děje. Případně, aby se do toho zapojovali. Ale jak se mají zapojovat do něčeho, co je jim z principu proti srsti? Co se jim nelíbí, co je odrazuje. Myslím, že skutečně musíme začít sami u sebe a zlepšovat politickou kulturu. Bez ohledu na to, jestli spolu souhlasíme, nebo ne. Ale můžeme spolu souhlasit, nebo nesouhlasit kultivovaně.
Nemusíme spolu vždycky bojovat za každou cenu a vždycky zvítězit i za cenu použití těch nejhorších nástrojů.
Před rokem jste na vítězství ve volbách reagoval tak, že si to musíte odpracovat. Zároveň jste zmiňoval, že oba máte zkušenost se službou své zemi. Teď jste ale v průběhu prvního roku naznačil, že tahle konkrétní služba by mohla skončit už po pěti letech. Je to reálná varianta?
PP: Volební období prezidenta je na pět let.
Ale není jedno.
PP: Mohou být dvě. Ale předjímat, že jsem tady na deset let, by bylo arogancí ve vztahu k voličům. Přece nemůžu očekávat, že by si voliči chtěli zvolit stejného prezidenta ještě jednou. Takže já se orientuju na jedno volební období, které bude ještě trvat čtyři roky.
Za ty čtyři roky se ještě může spousta věcí změnit a já těžko můžu předjímat, jaká bude situace. Navíc jsem od počátku říkal, že do toho chci jít s maximálním nasazením. Myslím, že je to i na četnosti těch aktivit vidět, že si opravdu nešetřím síly na co nejdelší období. A uvidíme, jaká situace bude za čtyři roky.
Ale není to tak, že byste vylučoval opětovnou kandidaturu?
PP: Apriori by člověk samozřejmě neměl vylučovat nic.
Jak velkou roli v tom bude hrát hlas Vaší ženy, Vaší rodiny?
PP: Velkou, protože bez podpory rodiny se to dělat nedá.
Už stříháte metr, paní Evo?
EP: Ne, ještě ne.
Trochu se liší verze historky, co se odehrálo, jaká slova konkrétně padala ve chvíli, kdy Vám muž oznámil záměr kandidovat. Ve chvíli, kdy by za Vámi přišel s potenciální možností druhého funkčního období, byla by to opět slova, která by byla nepublikovatelná před 22. hodinou?
EP: Ne. Nechala bych to zase opět na lidech, na atmosféře, jaká bude. A pokud bych tam viděla, že tam ta podpora je, tak bych samozřejmě tu kandidaturu zase podpořila.
Podpora a z druhé strany možná potřeba, pane prezidente. Ta plná náměstí nepřicházela proto, aby vás jenom podpořila, ale proto, že zároveň cítila potřebu nějakého vzkazu v politice. Tak to aspoň z těch lidí vyzařovalo. Bude tohle hrát klíčovou roli? Tedy jestli budete mít pocit, že republika ještě potřebuje, abyste dál setrval v této funkci. Že možná se nevyvíjí směrem, jakým byste si vy představoval, že možná ještě cítíte potřebu mít šanci do toho promluvit.
PP: Tohle je jeden pohled na tu věc. Druhý je riziko vzniku dojmu nepostradatelnosti. A to může být vnitřní, nebo také zprostředkované okolím. Je tady odpovědnost k tomu, co člověk začal, případně k odpovědi na společenskou poptávku. A mezi tím aby také člověk realisticky zhodnotil, že skutečně není spasitelem a že může více lidí pokračovat v tom, co by rád viděl pro tuto zemi. Dát to potom dohromady bude, myslím, důležité pro konečné rozhodnutí.
My jsme se po volbách bavili v Národním muzeu, že kdybyste byl editorem novin, jaký byste si zvolil titulek, který by shrnoval to vaše volební vítězství. Tehdy jste řekl: Začátek obratu k slušné politice. Jaký by byl titulek, který by shrnoval první rok ve funkci?
PP: Pomalý začátek obratu k lepší politice. Ono to trvá opravdu dlouho.
Čekal jste to jinak?
PP: Ne, ani moc ne, i když já jsem se celý život pohyboval v prostředí, kde se věci dají měnit poměrně rychle. Nedělal jsem si žádnou iluzi, že by se dal velice rychle obrátit kurz ve společnosti. Nakonec ta moje předchozí funkce, veřejná, v NATO, na tom byla podobně – s velkou setrvačností. Protože obrovská instituce, dnes už dvaatřiceti zemí, je také taková.
Když máte představu, že chcete tu instituci změnit, nebo někam posunout, tak to trvá hrozně dlouho. Ve společnosti je to ještě složitější. Ale já jsem neměl ambici během roku všechno změnit, to určitě ne. Dokonce i v tom počátečním období jsem říkal, že i pět let možná bude málo na to, abychom to změnili, ale můžeme v tom hodně udělat. A já se o to snažím každým dnem.
Myslím si, že je to i vidět, že tu snahu mám. Snažím se, aby kultura jednání, alespoň tedy z mé úrovně, ke všem ostatním, ať už se to týká řadových občanů, nebo vrcholných politiků této země nebo i jiných zemí, byla jiná, než ta předchozí. A uvidíme, jak moc se to projeví v celé společnosti během těch pěti let.
EP: V naší zemi se nastaví různé projekty a jednotlivé strany za ně bojují, ať už ve školství, nebo ve zdravotnictví. Byly by ku prospěchu. Když ale přijdou volby a vedení se změní, tak některé projekty, které byly dobře nastaveny, najednou zmizí někde v šuplíku. To mě mrzí. Manžel by chtěl podporovat to, co je dobré, aby pokračovalo, a ne aby to skončilo v šuplíku.
Celospolečenský konsenus?
EP: To jsou jeho slova, jenom to zapomněl říct.
PP: Je pravda, že dlouhodobá kontinuita nám chybí. To je pravda. Některá témata, která jsou celospolečensky důležitá, dlouhodobá, tak by prostě měla pokračovat i přes volební období jednotlivých vlád, což se nám ne vždycky děje.
Pane prezidente, paní Evo, díky za váš čas a těším se příště na obrazovkách České televize.
Oba: Děkujeme.
