Novým prezidentem republiky se stane Petr Pavel, slib složí 9. března. V rozhovoru pro ČT24 uvedl, že bezprostředně po zvolení cítí úlevu, hrdost, radost a především tíhu odpovědnosti, kterou na sebe s úřadem hlavy státu bere. Interview se čtvrtým prezidentem samostatného Česka vedl Michal Kubal.
Cítím respekt, tíhu odpovědnosti a hrdost, komentuje Pavel své zvolení
Rozhovor s nově zvoleným prezidentem republiky Petrem Pavlem (zdroj: ČT24)
Dobrý večer, pane prezidente. „Pane prezidente“… jak to zní?
Zatím hrozně nezvykle.
Ještě pořád si zvykáte?
Ještě asi dlouho budu.
A kdo byl první, kdo vám tak řekl?
Myslím, že to byl asi Petr Kolář. Když jsme spolu jezdili po besedách, po školách, tak tam kdesi studentům říkal, že se těší na dobu, až mně nebude říkat „pane generále“, ale bude mi říkat „pane prezidente“.
Tak vás zviklal?
Já se tomu tehdy smál, protože jsem si říkal, že je to opravdu hezká myšlenka, ale daleko od reality.
A teď po sečtení hlasů, když bylo jasné, že budete novou hlavou státu, vzpomenete si, kdo to oslovení použil první?
Myslím, že to asi byl náš volební stratég Michal Repa, protože ten tam samozřejmě chodil neustále s mobilem v ruce a s čísly, tak jak to nabíhalo. A ten mi asi první přišel říct, že už jsme za okamžikem, kdy by se to mohlo jakkoliv zvrátit. Kdy už můžeme považovat situaci za vítězství. Bylo zatím sečteno možná nějakých sedmdesát procent hlasů, já jsem se ještě hodně zdráhal vůbec o tom mluvit, protože považuji vítězství až na pásce, ale přece jenom… volební modely se pak už nedají moc měnit, když víme, jak to funguje. Pak už k žádnému překvapení nedošlo.
Jaký je to teď pocit? Úleva, že kampaň skončila a skončila vítězstvím, anebo je to respekt před tím, co začíná?
Řekl bych, že úleva je možná deset procent, pak možná nějakých pět procent radosti. Zbytek je respekt a tíha odpovědnosti, která s tím přichází.
Co je těžší, když se ohlížíte zpátky: zachránit 53 francouzských vojáků od chorvatské armády, kterým hrozí smrt, anebo vyhrát českou prezidentskou volbu?
Těžko říct. Dneska si říkám, že bych radši šel znovu do palby. Ale… na jednu stranu je to opravdu velká tíha odpovědnosti, na druhou stranu také obrovská hrdost. Protože něco takového jsem si v životě ani nedokázal představit. Mrzí mě, že se toho nedožili moji rodiče. Ti by na mě byli hrdí.
Vnímám to jako radost z toho, tolik lidí, když vám vyjádří podporu, tolik lidí vám věří, tolik lidí ve vás vkládá naději. Pak to není jenom o břemeni, ale také o radosti, kterou jim můžete přinést.
Lituji jen toho, co jsem neudělal
Otevřel jste téma, že byste se možná vrátil do Chorvatska (v době války v Jugoslávii). Litujete toho, že jste šel do prezidentské volby?
Ne, nelituji. Nikdy nelituji toho, co udělám, spíš toho, co jsem neudělal. V tomto případě mi to trvalo nějakou dobu, než jsem to začal brát vážně, než jsem si uvědomil, že bych to měl udělat.
První výzvy byly takové nevinné. Při debatách se studenty, na které jsem jezdil poté, co jsem skončil práci v NATO, jsem se zprvu já s Petrem Kolářem bavili o tom, co pro studenty znamená občanství, život v demokratické zemi a jak by měl zodpovědný občan reagovat. Dostali jsme se mimo jiné i k tomu, že by lidé neměli váhat ucházet se o veřejný úřad, když ucítí, že mají co nabídnout. A mě se tehdy jeden z těch studentů zeptal, kdy já vezmu společenskou zodpovědnost a budu se ucházet o veřejný úřad.
Tehdy jsem to bral jako vtipnou repliku, ale pak jsem si uvědomoval, že na tom něco je. A když jsem cítil, že té poptávky je víc a víc, tak jsem to začal brát vážně.
Zmínil jste rodiče, v rozhovoru pro ČT na Řípu jste hezky mluvil o svém otci. Co by vám řekl?
Myslím, že by neměl slov. Můj táta by byl opravdu velice hrdej, on sledoval velice pozorně každý můj krok, každý úspěch, neúspěch, všechno se mnou rozebíral a velice osobně to prožíval. Maminka už bohužel zemřela před delší dobou, ale táta ještě velice dobře vnímal, jak jsem fungoval v NATO, každou moji zahraniční cestu, každé moje prohlášení vnímal, četl, analyzoval si to sám pro sebe, dával mi doporučení, co by mohlo být lepší. Myslím, že kdyby zažil tohle, tak by teď asi neměl slov.
K bontonu přímé prezidentské volby ve vyspělých demokraciích patří telefonát poraženého vítězi. Volal vám Andrej Babiš?
Já jsem jenom zaznamenal, že mi pogratuloval na Twitteru, ale protože jsem to měl zprostředkované, dnes jsem se k tomu ještě nedostal.
Takže nebyl osobní kontakt?
Nebyl.
Miloš Zeman?
Miloš Zeman taky ne.
Zvolený prezident Petr Pavel
Inspirace předchůdci
Jsou tři prezidenti samostatné České republiky, se všemi máte svou osobní zkušenost. Václav Havel vám udělil medaili za hrdinství za zmiňovanou operaci v Chorvatsku. Václav Klaus vás jmenoval náčelníkem generálního štábu a Miloše Zemana teď vystřídáte v nejvyšší ústavní funkci. Co byste si od těch tří mužů vzal do výkonu té prezidentské funkce? Pojďme proti proudu času. Miloš Zeman?
U Miloše Zemana, když pominu bohužel dost dlouho vstřícná proruská a pročínská stanoviska, jeho přístup k armádě. Za dobu svého prezidentství měl snahu, aby armáda hospodařila s rozpočtem, který by měla mít, aby mohla efektivně bránit nejen tuto zemi, ale taky zajistit plnění našich spojeneckých závazků. Zasazoval se o mise, o armádu se zajímal nejen tím, že jezdil pravidelně na každoroční velitelská shromáždění generálního štábu, ale mimo jiné i tím, že souhlasil s mým návrhem, abychom se scházeli pravidelně, tak jednou za čtvrt roku, a nechal se informovat o aktuálních otázkách. Ať už se to týkalo nových technologií nebo nových bezpečnostních rizik pro naši zemi.
Bohužel to ale bylo sráženo tím, že na druhou stranu nechtěl slyšet o tom, že Rusko se chová agresivně a v době, kdy jsem před tím jako náčelník generálního štábu varoval, tak to moc vážně nebral.
U Miloše Zemana jste jako inspirativní zmiňoval výjezdy do regionů, ale říkal jste také, že byste tam nechtěl jezdit jako carský dvůr, ale jako návštěva, která jezdí spíše poslouchat.
Když jsem viděl některé záběry, když přijela prezidentská kolona, odehrávaly se červené koberce, předávání velkých darů a nakonec jsem četl i slyšel zprávy, jak to bylo pro kraje zatěžující, tak jsem si říkal, že hodnota, kterou mělo, že si prezident přijel vyslechnout problémy, že přijel pohovořit s lidmi, se vlastně mazala tím, co se všechno kolem toho dělo.
Myslím, že kdyby tyto výjezdy do krajů byly prováděny mnohem civilněji, se zaměřením opravdu na obsah než na formu, tak by to mělo mnohem větší přínos. Touto cestou bych to rád dělal.
Václav Klaus?
Václav Klaus, když bych měl něco říct na prvním místě, tak měl vždycky styl. To je pravda. A chování.
Václav Havel? Často jste ho zmiňoval.
Václav Havel – pro mě to byl první prezident v nové době. Byl jsem velmi zvědavý na to, jak se z člověka, o kterém jsem se dozvěděl až někdy v roce 1989 – a tehdy slovo disident mi tak moc neříkalo, bude chovat jako prezident. A on byl opravdu zpočátku takový hodně nepolitický politik.
Mně se líbilo, když organizoval setkání s politiky. Účastnil jsem se jednoho z prvních setkání s armádou, ještě možná jako čerstvý podplukovník. A bylo to na hájence Amálie v lánské oboře. Všichni jsme tam samozřejmě přišli v krásných uniformách, se slavnostními šňůrami a Václav Havel tam přišel v manšestrákách, ve vytahaném svetru a v pantoflích a z toho zlata kolem byl vyloženě nesvůj. Nakonec z toho ale byla krásná debata, a já jsem si uvědomil, jak je to fajn, když má hlava státu zájem o to, seznámit se s různými oblastmi, ale když si také nechá říct úplně opačný názor.
On tehdy měl svůj názor, třeba na situaci v Kosovu, a já jsem tehdy oponoval, že jsou situace, které mnohem více připomínaly a naplňovaly všechny znaky genocidy, než to mělo v Kosovu. Zmínil jsem Rwandu, a tehdy se na mě moji starší kolegové dívali skrz prsty, a Václav Havel se tak na chvilku zarazil a pak říkal: „No, to máte možná pravdu.“ A to mi bylo velice sympatické.
Takže když bych si měl něco vzít od Václava Havla, tak právě civilnost výkonu funkce a to, že příliš nepodléhal velkému dojmu sám ze sebe.
Takže na jednání s Karlem Řehkou a dalšími veliteli české armády přijdete ve flanelce? Abyste navázal na tradici Václava Havla?
Pokud to budeme dělat podobně, ve vile Amálii, tak proč ne. Ale já jsem si především vždycky zakládal na tom, že se mi jedná o obsah, ne o formu. Ať už se budu bavit s kýmkoliv, budu moc rád, když se něco dozvím. Když všechny ty oficiality necháme venku před budovou a budeme si pak povídat věcně, protože to pro mě bude mít mnohem větší efekt.
Čím je pro vás úřad prezidenta? Je víc definovaný lidmi, kteří ho vykonávali, nebo ústavním rámcem?
Lidmi. Nejsme v prezidentském systému, jsme v systému parlamentní demokracie. Prezident u nás je nahlížen tak trochu prostřednictvím symbolů než ústavního zarámování. Stále ještě máme v paměti ikonu Tomáše Garrigua Masaryka, pak novodobou ikonu Václava Havla, a pak už se to trochu zhoršovalo až k dnešku, kdy prezidentský úřad a jeho vážnost a důstojnost hodně utrpěly. Ale přece jenom si myslím, že by stálo za to, vrátit vnímání úřadu trochu blíž k zemi. A vykonávat ho podobně, jako je tomu třeba v Rakousku nebo některých jiných evropských zemích. Kde je prostě prezident jen prvním úředníkem.
Takže byste úřad českého prezidenta zcivilněl? Od toho „tatíčkovství“, které ztělesňoval například Václav Havel, k tomu, kdo například jezdí vlakem a nikdo se nad tím nepozastavuje?
Dovedu si to takto představit. Myslím, že by nám to rozhodně nijak neuškodilo, že by to neubralo na důstojnosti postu prezidenta ani u nás, ani v zahraničí. Protože jenom o formalitách to není.
Bez favorizování Babiše bych možná nekandidoval
Máte obrovské zkušenosti, přesto úřad prezidenta? Jak to vznikne, že si řeknete „Budu prezident“ nebo „Chci být prezident“?
Neřekl bych, že jsem se jednou probudil a řekl si, že bych chtěl být prezident. Mě k tomu motivovala na jedné straně poptávka od lidí, jak už jsem řekl, a na druhé straně obava z možného vývoje, který jsem začal zaznamenávat někdy koncem roku 2019.
Když tehdy Miloš Zeman začal hovořit o svých možných nástupcích a zmínil jako preferovaného nástupce Andreje Babiše, tak jsem si začal rovnat, co by to asi tak mohlo pro tuto zemi znamenat. Vybavil jsem si, jak často mluví o Viktoru Orbánovi, jakým způsobem přistupoval třeba k politickým jednáním. A řekl jsem si, že tohle bych si pro tuto zemi opravdu nepřál. Nepřál bych si to sám pro sebe, ale ani pro lidi, na kterých mi záleží, i pro naše děti. A to mě začalo motivovat k tomu, že jsem si řekl: „Než tohle, tak to opravdu zkusím nabídnout alternativu“.
Neměl jsem žádnou ambici myslet si, že bych byl mnohem lepším kandidátem než kdokoliv jiný, ale myslel jsem si, že bych mohl být lepším kandidátem než Andrej Babiš.
Takže pokud bych měl citovat slova vašeho protikandidáta ze sněmovny „Sami jste si mě stvořili“, tak Andrej Babiš si sám stvořil muže, který ho dnes porazil?
Je to docela možné, ano. Protože nebýt toho, že byl Andrej Babiš tak favorizovaným kandidátem, tak bych zřejmě ani neměl motivaci kandidovat.
Co bylo nejtěžší úplně na začátku, po rozhodnutí? Vstát, přijít za ženou a říct jí: Budu kandidovat?
No, ono to vznikalo průběžně. Slýchala to z různých stran, brala to, řekl bych spíš lidově, jako hec. A když to pak slyšela od lidí, kterých si vážila, tak jí najednou začalo docházet, že bych to i mohl myslet vážně, že by to nakonec mohlo mít i šanci na úspěch. No a začala se s tím postupně smiřovat.
Prohlásila, že její první reakce byla nepublikovatelná před 22. hodinou. Bylo to tak?
Možná tak úplně ne. Já jsem to tak trochu přikrášlil, ona se na mě pak trochu zlobila, že takhle to určitě neřekla. Ale bylo to blízko. Samozřejmě ji to nejprve zaskočilo, protože kterou normální manželku by potěšilo, kdybyste jí po x velice aktivních letech, na prahu možného klidného života, možnosti starat se o vnoučata, zahrádku a cestování… řekl, že půjdete soutěžit o prezidentský úřad a že z ní chcete udělat první dámu. Tak, řečeno slovy klasika, to jsem ji rozhodně nepotěšil.
Ale bere to stejně, jako to beru já. To znamená jako službu. Protože sloužili jsme oba, tak ona ví, o čem to je. A je připravena to se mnou zvládnout.
Její první slova dnes, když už bylo jasné, že budete čtvrtým prezidentem v historii České republiky?
Co s tím budeme dělat.
A vaše reakce na to?
Budeme si to muset postupně odpracovat.
Nějaká reakce směrem k její roli? To už jste probrali před tím?
Samozřejmě jsme to probírali. Myslím, že nebude mít problém s tím, co se tradičně očekává od naší první dámy, protože nejenom že byla zvyklá z hlediska reprezentačních povinností mě doprovázet i v minulosti, ale nakonec to není o záři reflektorů, kytičkách a recepcích. Je to spíše o tom, co se očekává od první dámy z hlediska obsahu. Například starat se o oblasti, které jsou někdy stranou zájmu, ale jsou jí vlastní a blízké jako třeba péče o samoživitele, děti, které jsou v domovech, lidi s postižením. My jsme se tomu věnovali sice částečně, ale pak víc v době covidové krize, ale jsou to věci, které ji vždycky zajímaly.
Pokud se do něčeho pustí, tak dokáže být někdy hodně důsledná. Takže já si od toho slibuju to, že kdybych náhodou někdy polevoval v úsilí věnovat se těmto oblastem, tak že mě do toho velice intenzivně dotlačí.
Nejtěžší v kampani bylo druhé kolo
Pojďme k těm posledním měsícům v kampani. Co byl ten nejtěžší den, nejtěžší okamžik kampaně?
Já bych řekl, že to nebyl ani tak jeden den, jako spíš to druhé kolo. Protože kampaň ve druhém kole byla vedena takovým způsobem, který mi není vlastní. Nejsem člověk, který za každou cenu chce být ofenzivní. A bohužel to postupem toho druhého kola jinak nešlo. Takže když jsme se potom dopracovali až k předposlední velké debatě, tak už jsem se rozhodl, že stačilo, a nakonec jsem tedy využil nejapného vtipu s mým úmrtím a dal jsem takové krátké prohlášení na úvod debaty na Nově, protože jsem už nechtěl vést další debatu v podobném stylu. Byl jsem rád, že na to Andrej Babiš přistoupil a že ta debata, poslední televizní a potom následující rozhlasová, už byly mnohem klidnější.
Překvapilo vás to? To druhé kolo, téma války, generál ve výslužbě v okamžiku, kdy je tady válka, kdy se opravdu mnoho lidí obává toho, že by se ten konflikt mohl rozšířit až k nám. V okamžiku, kdy potřebuju vzbudit emoce, tak se to nabízí. Čekali jste to?
Ne, takhle jsem to určitě nečekal. Ani jsme to nečekali v týmu, že by to téma mohlo být takhle zneužito, protože obavy a strach jsou něco, s čím by se nemělo hazardovat. A já naprosto chápu, že se mnoho lidí obává. Obává se hrozby, možností mobilizace, toho, že jejich synové by museli do války nebo do něčeho takového. Rozumím tomu, že se lidé obávají o životní jistoty, to je naprosto v pořádku. Ale není přece možné to zneužívat. A to mi na tom vadilo, protože jsem nikdy nebyl ten, kdo by chtěl strašit, ale také bych byl zároveň ten poslední, kdo by tvrdil bez jakéhokoliv obsahu, že bude líp, ať zapomeneme na problémy, že za nás někdo ty problémy vyřeší. Ono to tak nikdy není a nikdy to takhle ani nebude.
Je fér o problémech mluvit, ale samozřejmě s tím, že nebudeme lidi děsit, ale naopak jim dáme jasně najevo, že tu situaci máme pod kontrolou, víme, jak ji řešit, a víme, že jsme v situaci, která je mnohem bezpečnější, než kdy byla v minulosti. Protože takové bezpečnostní garance, jako máme dnes členstvím v NATO, jsme nikdy v minulosti neměli.
Je důvod si říct, že i když ta situace nedaleko od nás není vůbec dobrá, tak jsme na tom přece jenom mnohem líp, než jsme byli dřív. A podobně s ekonomickou situací, tady bohužel docházelo dlouhou dobu ke strašení, jak nastanou katastrofické scénáře, a přitom se jeden po druhém nenaplňují. Naopak se zdá, že ekonomická situace nebude tak dramatická, stejně jako energetická situace se začíná zlepšovat, ceny plynu a elektřiny se dostávají dokonce pod vládou schválené stropy. A já myslím, že stačí opravdu pracovat na tom, aby se lidé dozvídali fakta, a aby věděli, co se konkrétně pro ně dělá. Tam, kde to nebude stačit, že máme cesty, jak to napravit, ale hlavně se nehádat a snažit se pracovat na konkrétních řešeních.
Kampaň byla dlouhá. Co vás během ní dojalo? Byly nějaké okamžiky, kdy jste si říkal: „Tohle jsem nečekal“?
Těch bylo mnoho. A nejen v době, kdy jsme sbírali podpisy, ale zvlášť v posledním období, kdy se konaly masové akce na náměstích. Ale asi to nejdojemnější – když pominu celkovou atmosféru ze setkání, která byla neuvěřitelná – byl moment, kdy se k mé ženě na Staroměstském náměstí přes několik lidí dostal plyšový slon. Jen jsem se dozvěděl, že má být od nějaké holčičky, a včera mi říkala žena, že se podařilo dohledat prostřednictvím sociálních sítí, o jakou holčičku šlo, a že mi ho posílá proto, abych vyhrál. To jsou momenty, kdy by člověku i slza ukanula.
A ukanula?
Mně ne, ale ženě ano. Ani se nedivím. A musím říct, že to byl krásný moment. Ale takových bylo víc. Děti mi posílaly krásné obrázky, případně mi přišly říct, abych vyhrál, nebo mi nakreslily obrázek a pod to napsaly dětskou rukou „můj prezident“.
Šok z Ústí
Zmiňoval jste velké demonstrace. Mluvil jsem s lidmi, kteří vás doprovázeli v Ústí nad Labem, a čekali, co tam bude: pár desítek lidí. A najednou tam bylo obrovské shromáždění. Co se vám honilo hlavou?
Byl jsem tím zaskočen. Předpokládal jsem, že to bude standardní výjezd, kterých jsme absolvovali desítky, ne-li stovky. Že se tam potkám s pár desítkami lidí, že si přijdou pro fotku nebo podpis nebo se jen zeptat. Ne všichni vždycky na shromážděních byli podporovatelé. Ale i když lidé nesouhlasili, tak to bylo téměř vždy v rámci slušnosti. Nikdy žádné nadávky nebo strkání.
Když jsem v Ústí viděl to náměstí a slyšel odezvu, když jsme na něj přišli, tak jsem se trochu zalekl. Tady se něco změnilo, nastává jiná situace. A po krátkém oslovení lidí – když jsem se pustil mezi ně, povídat si a potřepat rukou – jsem se tak trochu dostal do Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu, protože jsem driftoval. Driftoval jsem náměstím a pak okolím náměstí. To, co jsem cítil, byla na jedné straně obrovsky pozitivní atmosféra, ale na druhé obava, aby se někomu něco nestalo. Protože lidé se opravdu tlačili, ale ne proto, aby nám ublížili, ale proto, aby byli co nejblíž. Byli tam malé děti, senioři, lidé na vozíčku.
Protože s něčím takovým jsme se předtím nesetkali, uvědomili jsme si, že musíme zapracovat na bezpečnostních opatřeních. A vlastně hned na následujícím setkání v Ostravě proběhlo všechno jinak. A pak následující setkání v Brně a Praze… nejen že už to bylo skvěle zvládnuto z hlediska organizace, ale ta atmosféra byla opravdu úžasná, protože tam byly opravdu tisíce lidí.
Byl tohle ten okamžik, kdy jste si řekl: „To může vyjít“?
Tehdy asi ano. Viděl jsem obrovský rozdíl. Byla shromáždění, na která si stěžoval můj protikandidát, že jsou nepřátelská, a řekl mi, že on taky do Ústí nikoho neposílal, a tak nějak nepřímo mě vyzval, abych zařídil, aby nechodili odpůrci na jeho setkání. Já jsem na to ale reagoval, že nikomu nic nenařizuju. Přece lidé chodí tam, kam chtějí, a já nemůžu nikomu říct, kam má chodit nebo nemá chodit. Jsme přece svobodní občané a je dobře, že lidé mají možnost vyjádřit názor. Spíš jsem říkal, jestli to prostě nebude osobou mého protikandidáta, který negativní emoce vyvolává. Protože já jsem se s nimi v této podobě nikdy nesetkal.
Neznepokojovalo vás to, co se odehrává ve veřejném prostoru i u Andreje Babiše? Lidé, kteří byli společně s ním například v Liberci a dalších městech, říkali, že to bylo opravdu fyzicky nepříjemné, co se jim tam dělo?
Dokážu si představit, že to muselo být nepříjemné, protože určitě tam, kde se shromáždí velký dav lidí, se s tím velice těžko pracuje, o tom není pochyb. Jsme v zemi, kde lidé by měli mít právo vyjádřit svůj názor, ale měli by ho vyjadřovat pokud možno kultivovaně, protože urážky a už vůbec fyzické napadání do politické kultury nepatří. Na druhou stranu, pokud někdo přijde protestovat s transparentem, který nikoho neuráží, ale vyjadřuje názor, tak je to legitimní. Nemusí se to líbit, ale je to prostě demokracie.
V okamžicích, kdy jsem zaznamenal vyostřené nálady, tak jsem se k tomu i vyjádřil na sociálních sítích, řekl jsem, že takové chování rozhodně nepodporuju a nikoho bych k tomu nenabádal. Ale že je potřeba k tomu přistoupit z obou stran, že není možné, aby na jedné straně docházelo k jitření emocí, na druhé straně abychom si stěžovali, že se potom zjitřené emoce obrátí proti nám.
Podporovatelé Petra Pavla v jeho volebním štábu
Dopis od dcery Milady Horákové
Vaše strategie se příliš neměnila, byly tam drobné nuance. Bylo to dané tím, že jste si na začátku nastavil strategii tak, jak jste nastavil, a bylo těžké s vámi pohnout, anebo jste si prostě od začátku věřil, že tohle je ta správná cesta, kudy jít?
Samozřejmě nejsem politický stratég, nikdy jsem žádné volby nevyhrával, ani jsem v žádných velkých volbách nebyl, když pominu tajnou volbu za předsedu vojenského výboru. A tam žádná kampaň alespoň v tomto slova smyslu neprobíhala.
Když jsem se o tom bavil se stratégem, se šéfkou kampaně, s lidmi, kteří dělají sociální média a analyzují různé volby, tak jsme se shodli na tom, že můžeme vymýšlet jakoukoliv strategii, ale ta vždycky musí být ušitá na kandidáta, a ne obráceně. Protože pokud se snaží tým kandidáta přizpůsobit nějaké strategii, tak to v naprosté většině případů nefunguje, protože to není autentické. A lidé to poznají, i když nemají politologické vzdělání.
Takže pokud člověk chce zůstat sám sebou, tak je potřeba strategii postavit kolem něho. A my jsme se o to snažili. Nakonec si můj tým možná rychle všiml, že by to stejně moc nefungovalo, kdyby se mě snažili předělat. Takže jsme se drželi po celou dobu toho, jaký jsem, jak jsem se dosud vyjadřoval. Akorát jsme se snažili vylepšovat to, co nebylo dobře a možná sem tam obrušovat nějaké hrany.
Emoce. Z toho se stal skoro předmět vtipů v průběhu volební kampaně. Václav Marhoul nám říkal, že jste velmi veselý, vtipný člověk. Jak se vám podařilo utajit v průběhu celých měsíců váš vtip? To se objevilo vlastně až v těch závěrečných debatách. Uvolnil jste se potom, když už se blížil závěr?
Je to přesně tak, jak jste řekl – uvolnil. Protože já jsem to po celou úvodní část kampaně od vyhlášení bral možná až příliš seriózně. Ale také tím, že to bylo ještě tak daleko, tak mě to možná ani tak moc nemotivovalo. Až potom, když se to začalo trošku dynamizovat a přiostřovat, tak mě to začalo víc motivovat. A pak jsem si také uvědomil – a zvlášť potom, kdy začaly konfrontace s Andrejem Babišem – že racionálním vedením debaty se s Andrejem Babišem ani moc debatovat nedá. Takže pak nezbylo nic jiného než použít sem tam ironii, sem tam vtip, a to jediné asi zabíralo.
Velmi často se v průběhu kampaně řešila vaše minulost – členství v komunistické straně, další otázky spojené se socialistickým režimem. Obecně, chápete lidi, kteří vám svůj hlas prostě dát nemohli kvůli tomu, co se jim stalo v těch čtyřiceti letech?
Naprosto to chápu. Musím říct, že jim to vůbec nezazlívám. A pokud někdo řekne, a s naprostou slušností, že byť bývalého, ale prostě komunistu volit nebude, protože k tomu má svoje hluboké důvody, tak to respektuju.
Na druhou stranu, a bylo to dneska vidět i v mém volebním štábu, kolik lidí, kteří byli mezi disidenty, kteří byli blízcí spolupracovníci Václava Havla, mně vyjádřilo svoji podporu, například včera jsem dostal poštou podporu od dcery Milady Horákové.
To jsou momenty, kdy na jednu stranu si toho velice vážím, a na druhou stranu vnímám i to, že tihle lidé se dokázali vyrovnat i s tou křivdou, která se jim v minulosti stala. A nemají potřebu personifikovat na konkrétní osoby to, co jim spáchal režim. A já si toho velice vážím, protože je to svým způsobem možnost, jak se vyrovnat s minulostí a jít konečně dál.
Ty, kteří vám dnes a včera svůj hlas nedali, budete se je snažit přesvědčit, aby v příštích volbách tak učinili?
Já se především budu snažit o to, aby se ti, kteří mě dnes nevolili, necítili odsunuti do pozadí. Aby to nechápali tak, že teď tím, že jejich kandidát neuspěl, jsou oni sami považováni za ty, kdo ztratili. Tak to rozhodně nestojí. Volby skončily a vracíme se zpátky do normálního života. Ty problémy za nás nikdo nevyřeší. A není možné je řešit tím, že budeme zůstávat v protilehlých zákopech. Je potřeba si uvědomit, že žijeme v téhle zemi a máme ji společně. Takže se musíme dohodnout, a čím dříve se dokážeme domluvit, tím lépe pro nás.
Je důležité dělat to, co je správné
Vy jste s českou vlajkou na rukávu nasazoval život. Dává vám to jiný vztah k vlasti, než mají lidé, kteří podobnou zkušenost nemají?
Je to pravděpodobné, protože ten kdo – a nemusí to být zdaleka jen voják – nasadil zdraví, život, riskoval ho z jakéhokoliv důvodu, mohli to být policisté, zdravotníci, hasiči, kdokoliv, tak to dělá s vědomím, že mu takhle velí jeho vnitřní kompas. Že takhle prostě musí, že je to podle něj takhle správné a jinak by to nedělal.
Myslím si, že kdybychom aspoň částečně to takhle cítili všichni a měli to k této zemi tak trochu zakódované, tak jsme připraveni pro ni něco obětovat, a může to být třeba jen to, že se budeme dívat s větším pochopením na svoje názorové protivníky, tak už to je dobře.
V srpnu 2014 jste byl náčelníkem generálního štábu ve chvíli, kdy česká armáda prožila nejtragičtější den v moderní historii. Sebevražedný atentátník v Afghánistánu zabil přímo na místě čtyři lidi, pátý umřel o pár dní později v nemocnici. Byl to pro vás ten nejtěžší den, který jste v životě prožil?
Je potřeba připomenout, že v období, kdy jsem byl náčelníkem generálního štábu, jsme měli v Afghánistánu osm úmrtí. A byly to asi nejtěžší okamžiky, protože jezdit na letiště pro rakve a pak se spolu s rodinami účastnit pohřbu, je asi ten nejtěžší moment pro každého velitele, a je celkem jedno, jestli je to bezprostřední velitel, anebo až po toho nejvyššího. Tak, jak každý voják roste ve funkcích, neztrácí vazbu k vojákům, ale cítí to opravdu velice osobně. Mě to tehdy opravdu velice bralo.
Při jedné z návštěv v Afghánistánu, která se udála krátce po tom incidentu, jsem navštívil i místo, kde se to stalo. A člověk si skutečně uvědomí, v jakých podmínkách muži a ženy, které posíláme do zahraničních misí, fungují, jakou oběť přinášejí a jakou práci pro nás pro všechny a pro naše bezpečí dělají.
Když došlo k prvním ztrátám na životech, tak byly ohlasy někdy opravdu hodně nechutné, jako že jim to patří, že to jsou žoldáci, a proč tam vlastně lezli. A při těch posledních, které jsem zažil, tak už to byla úplně jiná reakce. A bylo vidět, že i naše společnost v tomto smyslu nějakým způsobem vyzrála, dospěla, protože reakce byly v naprosté většině plné ocenění, uznání a zároveň také soucitu a sounáležitosti s rodinami. Takže i v tomto ohledu se u nás opravdu hodně změnilo.
V Afghánistánu jsem potkal kapitána, který sloužil předtím v Iráku. A pojmenoval své syny po třech mužích, které ztratil ze své čety, když sloužil jako nižší šarže ještě v té druhé misi. Zanechalo to na něm obrovské stopy. Vy říkáte, že jste cítil znovu sepětí s těmi muži, byť jako náčelník generálního štábu. Teď budete vrchním velitelem ozbrojených sil. Jak moc tento den nebo dny, kdy jste musel jet na letiště vítat rakve, poklonit se památce mužů, kteří obětovali svůj život pro Českou republiku, ovlivní to, jak budete vykonávat svou funkci, jak budete fungovat jako prezident?
Určitě ne v tom smyslu, že bych byl jakkoliv ochotnější posílat vojáky do misí, anebo naopak zdrženlivější. Je důležité dělat to, co je správné. Jsem přesvědčen o tom, že nastane-li taková situace a my budeme muset čelit nějakému nebezpečí, pak se mu prostě musíme postavit. K tomu armádu máme, k tomu máme ostatní bezpečnostní složky a nechat zlo působit bez reakce, to se nám může opravdu hrozně vymstít. Takže jsou bohužel situace, kdy to jinak nejde, ale právě proto, že jsem ty situace sám zažil, tak určitě budu velice pečlivě vážit, jaké řešení zvolit. Protože rozhodnout se pro nasazení armády může někomu připadnout jako jednoduché, ale když víte, co to obnáší, tak s tím budete velice šetřit. A já jsem moc rád, že tuhle zkušenost mám, protože tím mám naprosto přirozenou vnitřní brzdu.
Blbá nálada může hodně zkazit
Mluvili jsme o zaplněných náměstích. Objevovala se slova jako ikona, nové společenské hnutí. Vnímal jste to tak, že vlastně to, co se odehrává okolo té prezidentské volby, okolo vaší kandidatury, může být začátek něčeho, co neskončí dneškem, co neskončí touto volbou?
Bylo by to krásné, a pokud něco takového začne, tak bych nám to jako zemi moc přál, protože po dlouhou dobu jsem slýchal od lidí, jak je trápí to či ono, jak se cítí frustrovaní tím, že věci nefungují tak, jak by měly. Jak mnozí nejsou hrdí na to, že žijí v této zemi. A říkal jsem si, čím to je, že jsme na tom takhle? Proč nejsme tak spokojení s vlastní zemí jako třeba Dánové nebo Finové? Přece máme všechny předpoklady k tomu, abychom byli, protože jsme zemí, která je bezpochyby jednou z nejbezpečnějších. Jsme zemí, která není vystavená žádným extrémním vlivům počasí nebo klimatu, jsme zemí, která má velice solidní ekonomickou základnu a spoustu chytrých lidí, tak čím to je? A je to opravdu tím, co Václav Havel nazval prostě blbou náladou.
Bohužel ta blbá nálada toho může hodně pokazit. A když jsem slyšel tady o těch náznacích naděje v něco lepšího, tak jsem si řekl: No, kdyby se tohle podařilo, tak by to bylo asi to nejlepší, co se mi v životě povedlo, protože vlastně jenom změnit náladu může odstartovat proces. Nemusí to vyžadovat žádné složité strategie, projekty, prostě dát znova lidem naději, že to má smysl.
Volební účast 70 procent, pro vás přes 58 procent hlasů. Je tohle ten začátek? Nevypadá to jako rozdělená společnost, jak se to říkalo. Samozřejmě je obrovský podíl lidí, kteří vás nevolili, ale zase podstatně, o necelý milion, větší podíl lidí, kteří vám ten hlas dali. A přišlo jich opravdu hodně.
Vnímám to jako poměrně silný výraz toho, že lidé už byli znechuceni způsobem vedení politiky. A vůbec veřejné diskuse. Že mají potřebu, aby se to změnilo. A pokud se nám podaří nastavit kurs normální běžné komunikace, která se bude věcně zabývat řešením problémů, pokud uvidí, že spolu ústavní činitelé dokážou komunikovat bez toho, že by se museli častovat hanlivými výrazy, pokud uvidí, že je tady snaha komunikovat i s opozicí, s občanskou společností, tak si myslím, že se mnoho věcí může rozjet tak trochu samospádem.
Když jsem měl možnost poslední čtyři roky cestovat po republice a viděl jsem, kolik dobrých nápadů a potenciálu je v různých oblastech, a jako by ten potenciál čekal na nějaký signál, že teď už to má smysl, teď už se do toho pusťme. A já si říkám, vždyť je vlastně krásné tu iniciativu jenom uvolnit. A pokud možno, kde to jde, jí odstraňovat překážky z cesty. A myslím, že tady teď máme docela slušný impuls, který by se neměl jenom tak promarnit.
Je to to hlavní, co jste se dozvěděl během let, kdy jste jezdil po republice a vlastně vystupoval ze své bubliny, v níž každý žijeme, v okruhu svých přátel? Poznával jste lidi, kteří vás chtěli pozdravit a poznat.
To byla jedna věc a ta druhá byla naprosté opuštění pesimistického pohledu, že to stejně nemá smysl, že my nikdy nic nedokážeme, že na to nemáme nebo že jsme vlastně úplně zkažení. A já jsem si uvědomil, že realita je úplně jiná. Že máme dost část úplně zkreslený pohled na svět prostřednictvím sociálních sítí, kde je svět mnohem brutálnější a často negativnější.
Fyzický svět je mnohem lepší, mnohem veselejší. Stačí jenom vyjet do regionů a pobavit se s lidmi z neziskových organizací, v různých malých firmách, případně ve službách. A najednou má člověk mnohem větší důvod k optimismu, protože zjistí, kolik je tam lidí, kteří uvažujou úplně jinak. Akorát o nich moc neslyšíme.
O sobě jste se něco dozvěděl? Pozitivního, negativního, během těch let, co jste potkával ostatní lidi?
Dozvěděl. Dozvěděl jsem se, kolik mezer mám v různých oblastech. Ale taky jsem se dozvěděl to, že nikdy není dost pokory. Protože i když už jsem si myslel, že o něčem toho vím hodně, tak jsem se potom potkal s někým, kdo vypadal jako nejtuctovější člověk ze všech tuctových a on to byl odborník, na kterého jsem koukal s otevřenýma očima. Je to taková dobrá škola, nejen pozitivního myšlení, ale i pokory.
Část lidí možná bude zklamaná
„Pavel na Hrad“ se ozývá ze skandování vašich příznivců, kteří se shromáždili před budovou Národního muzea v centru Prahy. Očekávání bývají velká, stejně tak velká bývají zklamání, pokud se ta očekávání nenaplní. Bojíte se toho?
Určitě by to bylo velice sebestředné, kdybych se toho nebál. Dokonce jsem se o tom bavil nejen se ženou, ale i s kolegy, že je to asi jedna z věcí, která mě trochu děsí. Protože zdaleka ne všechna očekávání je možné naplnit. Mnohdy si lidé projektují do člověka až možná takové mesiášské očekávání. A neuvědomují si, že funkce, do které ho volí, nic takového ani neumožňuje.
Takže jsem si moc dobře vědom toho, že zcela jistě část lidí možná bude zklamaná. Do měsíce se všichni nemáme lépe, že všechno najednou nebude lepší. Ale zároveň si také říkám, že ti soudnější uvidí minimálně změnu v komunikaci hned. A že si možná uvědomí, že je to běh na dlouhou trať a že to bude krůček po krůčku. A s velkou prací nejenom mojí, ale nás všech, protože bez toho to nepůjde. Ale na tom musíme pracovat.
Spousta z lidí, kteří vás nevolili, zároveň patří k aktivním šiřitelům nálepek, které se o vás objevovaly. Generál, který nás zavleče do války. Je loutka vlády. Nástroj nové totality. Dokončení nové totality. A podobně. Budete chtít oslovovat i tyto lidi, nebo to už je pro vás za hranou?
Nemyslím, že bych je měl oslovovat přímo a některé ty věci vyvracet, jako spíš jim dát šanci poznat, že se mýlili. A pokud by v těch názorech setrvávali i po tom, co uvidí, že ta realita je jiná, pak asi nemá smysl s nimi komunikovat. Ale s těmi, kteří poznají, že mám opravdovou snahu věci řešit a nikoho nevylučovat, tak si myslím, že má smysl to zkoušet i dál.
Jaká emoce vás napadne, když řeknu Andrej Babiš?
Teď bych řekl spíš taková shovívavost, protože já nemám tendenci škodolibě se radovat nad tím, že můj soupeř prohrál.
A lidsky, jako partnerovi v diskusi, se kterým se budete jako prezident republiky potkávat?
Řekl jsem, že s Andrejem Babišem se mi zatím jednalo těžko. Bylo to z toho důvodu, že to byla kampaň. Kampaň je přece jenom jiný druh aktivity. Fyzicky, pracovně jsme spolu jednali jenom jednou, a to při obhajování výše rozpočtu, kdy to jednání sice bylo vyhrocené, ale nakonec se víceméně drželo faktu. Takže mám jistou naději, že budeme-li jednat o věcech, které nás oba dva budou nutit k tomu, abychom používali fakta, tak že i taková debata by mohla být věcnější než debata, které jsme vedli v prezidentských debatách.
Včetně toho scénáře, který jste zmiňoval tady v Národním muzeu. Tedy Andrej Babiš může teoreticky vyhrát příští sněmovní volby, vy budete prezident, on bude v roli člověka, který bude sestavovat novou vládu. To si dovedete představit?
Já takovou situaci nevylučuji. Na druhou stranu jsme od takové situace ještě tři roky, a za tu dobu se může ještě hodně věcí změnit. Myslím, že když se nám podaří dát veřejnosti jasně najevo, že ta situace není zdaleka tak špatná, jak se ji opozice snažila vykreslit, že opozice také dostane prostor podílet se na řešení. Takže situace před příštími parlamentními volbami vůbec nemusí být tak vyhrocená. A nakonec i karty mohou být rozdány úplně jinak. Nechme to vývoji, já si myslím, že máme před sebou dost času a spoustu práce, jak věci měnit k lepšímu.
Andrej Babiš říkal, že čeká na váš krok k tomu, abyste zahájil dialog. Plánujete něco podobného, nejen směrem k opozici, ale i k vládě?
Samozřejmě ano. Myslím, že na prvním místě bude, setkat se s ústavními činiteli, navázat alespoň prvotně vztahy, a potom projít celým tím přechodným obdobím, ve kterém bude potřeba připravit se na změny v chodu kanceláře, převzetí úřadu a zahájení práce. Ale zároveň s tím už bych chtěl začít i komunikovat s opozicí. Rád bych slyšel, do jaké míry a na základě jakých konkrétních případů říká opozice, že s ní vláda nekomunikovala, že na její návrhy nereagovala. Takže bych se rád seznámil s tím, jaké návrhy to byly, do jaké míry byly konstruktivní a jestli na to vláda opravdu nereagovala. A pak si udělat obrázek, co v tom můžu jako moderátor debaty udělat.
Berete jako handicap, že nemáte zkušenost z každodenní politiky?
Na jedné straně to může být vnímáno jako nedostatek. Na druhou stranu dosahování konsensu, dosahování kompromisu, byla moje práce poměrně dlouho. Nechci tvrdit, že je to to samé, ale svým způsobem, když hledáte nějaké řešení, tak je celkem jedno, zda je to řešení problému bezpečnostního nebo ekonomického, protože ta podstata je stejná.
Mechanismus, jak se dopracovat k tomu, že nakonec budeme mít řešení, s nímž budou všichni víceméně spokojení, ten je stejný. A já jsem vždycky chtěl být člověk, který chtěl dosahovat řešení bez toho, že bych na tom musel vydělat nějaké body.
Na otázku, jakou superschopnost byste chtěl mít, jste v kampani odpovídal, schopnost označit lež, aby to bylo hned vidět.
To se ale ptaly děti.
A teď se zeptám jako dítě, jakou superschopnost byste chtěl mít jako prezident, která by se vám hodila, kterou byste využil.
Asi právě schopnost odbourat vlastní ego, případně skupinové ego. A orientovat se opravdu na to, abychom hledali řešení. Kdyby se nám to aspoň částečně podařilo, tak by to byl obrovský skok kupředu.
Co teď bude to první, co uděláte?
Kdy myslíte?
Myslím dneska a pak další týden.
Tak teď po besedě se vrátím zpátky do volebního štábu, protože od dnešního odpoledne, kdy jsme tam přijeli, jsem neměl ještě ani chviličku, abych se pozdravil s lidmi, kteří tam přišli. A to ani s těmi nejbližšími, takže doufám, že teď aspoň si budu moct s nimi potřepat rukou a sdělit aspoň pár dojmů. Zítra mě čeká zase další mediální kolečko a v pondělí už první schůzky a telefonáty se státníky z jiných zemí. A doufám, že tedy ten další týden ještě bude takový orientační, pracovní. A pak bych si rád vzal pár dní volno, abychom si se ženou vydechli a nadechli se před tím, co nás čeká.
A začali balit v Černoučku?
To ještě asi ne, to nejspíš až po inauguraci, ale na to je ještě čas.
Už se odehrála některá setkání, některá jednání. Mluvil jste s Andrzejem Dudou, s polským prezidentem. Přišly vám samozřejmě vzkazy, blahopřání od dalších různých státníků, představitelů sousedních zemí. A přímo za vámi přišla Zuzana Čaputová. To bylo plánované překvapení?
Bylo, ale na poslední chvíli. A já musím říct, že mě to mimořádně příjemně překvapilo, protože nejenom že jsem ji sledoval od počátku, kdy prošla úspěšně volbou a byla mi velice sympatická tím, jak je milá, autentická a že si na nic nehraje. A když jsem měl možnost ji dnes vidět ve volebním štábu, tak to bylo velice potěšitelné setkání. Zároveň i z její strany to byl asi nejkrásnější signál toho, jakou podporu mi dává a jak vidí potenciál pro další rozvoj našich vztahů. A já se na to opravdu moc těším.
Kdo to domlouval? Členové štábu, kteří působili ve vašem týmu a zároveň předtím pomáhali Zuzaně Čaputové vyhrát prezidentské volby?
Je to tak.
Vzniká tam nějaká nová spolupráce, koordinace Varšava–Bratislava–Praha na úrovni prezidentů?
Musím říct, že mnohokrát je to mezi lídry o osobní chemii, o osobních vztazích. Já jsem to měl možnost pozorovat při působení v NATO, kdy jsem měl možnost vrcholné politiky sledovat nablízko, protože při všech jednáních jsme se jenom tři vojáci z celé Aliance účastnili všech politických jednání. A když jsem viděl, jak hodně usnadnily některé problémy jejich osobní vazby, tak jsem si tehdy uvědomil, jak je důležité ty osobní vazby rozvíjet.
A v případě, kdy máte s někým tak blízký vztah, že si sednete, tak se mnoho věcí opravdu řeší mnohem snadněji. A myslím, že to by asi mělo být naším cílem především s našimi sousedy. Slovensko je nám jako země nejbližší, ale i se všemi dalšími sousedy bychom měli mít stejně dobré vztahy. Protože když potom chceme něčeho dosáhnout, ať už je to v NATO nebo v Evropské unii, tak jako samotný stát toho většinou moc nedosáhneme. Ale pokud budeme schopni o nějakém návrhu přesvědčit i naše nejbližší partnery a postupovat potom dál už jako skupina, tak už to dává mnohem větší váhu a mnohem větší smysl. A myslím, že ten potenciál pro to tady určitě je.
Slovensko, to je tradiční první destinace pro novou hlavu státu. Potom jste mluvil o tom, že teoreticky by mohla přijít do úvahy Ukrajina a možná společná cesta. Bavili jste se o tom?
Zmínil jsem to a docela mě překvapilo, jaká byla reakce paní prezidentky, protože ona říká, že nezávisle na nás o tom mluvili v jejím týmu, a když si potom přečetla moje vyjádření, tak měla takový pocit, že jsme si telepatií sdělili ten nápad. Takže jsme si v tom krásně sedli a domluvili jsme se, že na tom naše týmy začnou pracovat, abychom takovou cestu opravdu uskutečnit mohli.
Pojedou dva prezidenti, nebo tři? Protože jak víme, na Ukrajinu se jezdí přes Polsko. Vy jste avizoval, že Polsko bude další zemí, abyste zdůraznil spojenecké závazky, kterým Český republika dostojí.
Já jsem mluvil s Andrzejem Dudou, který mi také chtěl poblahopřát, ale zároveň hned projevil přání se sejít. Dokonce avizoval, že stejný zájem už mu sdělil jeho litevský protějšek a že bychom to mohli udělat jako trojstranné setkání. Takže se tady rýsuje hned několik možných setkání a já jsem samozřejmě za to rád.
Co vás čeká: ministr životního prostředí, pan Hladík. Jmenoval byste ho?
Pokud nevyvstaly žádné nové okolnosti a premiér Fiala si bude jist, že je to jeho volba, tak nemám důvod ho nejmenovat, protože je to přece jen odpovědnost premiéra.
Hodně se diskutovalo o tom, jestli Miloš Zeman bude jmenovat s předstihem nového předsedu Ústavního soudu. Budete iniciovat nějaké jednání se současným dosluhujícím prezidentem, aby se tak nestalo, aby to zůstalo na vás ve chvíli, kdy budete ve funkci?
Já předpokládám, že se asi s prezidentem Zemanem setkáme v dohledné době a určitě mu to zmíním. Pokud by ale přesto ten krok chtěl udělat, protože ho bude považovat za ústavně průchodný, pak budu reagovat tak, jak jsem už avizoval v kampani, to znamená, že bych asi dal podnět Nejvyššímu správnímu soudu, aby správnost takového kroku přezkoumal a navrhl mi možnosti řešení.
Řeknete nám jména řekněme tří klíčových pozic na Pražském hradě, to znamená poradce pro zahraniční bezpečnost?
To jsou zatím pozice, které obsazené nebo navržené nemám, ale já bych na nich rád spolupracoval i s ministerstvem zahraničí, protože konkrétně tato pozice by měla být obsazena zkušeným diplomatem, který bude i takovou spojkou mezi Hradem a ministerstvem zahraničí. Takže o tom budeme jednat, myslím si, v příštím týdnu nebo týdnech.
Kancléřka platí?
Kancléřka platí.
Mluvčí?
Mluvčí platí.
Možná ten signál… Mluvili jsme o zahraničí, možná by to mohl být signál pro ty, kteří vás nevolili. Něco podobného, co jste udělal po prvním kole, to znamená vypravit se do některých z těch regionů, ve kterých jste sice byl úspěšný, ale ne tolik, jako třeba váš protikandidát.
Já jsem avizoval, že cesty po regionech by určitě bylo dobré začít v těch regionech, které mají problémů nejvíc. A teď mám na mysli problémů s dopadem krizí, kterými si procházíme. Takže nejspíš by asi bylo dobré začít v Karlovarském kraji a potom to vzít přes Ústecký a k Moravskoslezskému, protože by bylo dobré slyšet, jak ta opatření, která jsou přijímaná, mají reálný dopad, případně jak to lidé v regionech přijímají.
V pondělí vyjdou noviny s titulky o vašem triumfu. Kdybyste ty titulky psal vy, co byste chtěl, aby byla hlavní zpráva, která bude předávána dál o tom, co se dneska odehrálo v téhle zemi?
Možná začátek návratu ke slušné politice.
Kde bude Česko za těch pět let?
Já doufám, že minimálně změníme náladu a že tady nastartujeme trend, který potom už bude horší zvrátit.