Praha – I když časopis Time tento měsíc vlastně nevyhlásil osobností roku nikoho konkrétního, ale obecně demonstranta, dlužno podotknout, že lépe vybrat nemohl. Právě masovými protesty lidí na ulici – od Evropy, přes Afriku a Asii až po Ameriku – se rok 2011 zapíše do dějin. Hlavně pak proto, že demonstrace nevyzněly naprázdno – svrhly režimy, které se zdály být nesvrhnutelné na věčné časy a nikdy jinak. Letošek také přinesl smrt nejhledanějšímu teroristovi, dvěma obávaným diktátorům a dostal před soud nejhledanějšího válečného zločince. Evropa v létě zažila řádění šíleného střelce, z něhož je do teď v šoku, Asie tsunami, jaké dlouho nepamatuje, a svět je bohatší o jeden nový stát. A uniklé tajné informace o tom všem někdo celou dobu shromažďoval a dával na web, až i nad ním nakonec spadla klec.
Svět 2011: Mlelo se to hlavně u muslimů, na ulici a v soudních síních
Letošní rok vejde do historie především díky "Arabskému jaru". Demonstranti svrhli dlouholeté autoritářské režimy v Tunisku, Egyptě, Libyi a Jemenu, a dny vzdorujícího syrského režimu jsou zřejmě také sečtené. Značné šrámy utrpěly i režimy v dalších arabských zemích – Jordánsku, Alžírsku, Maroku, Kuvajtu nebo Bahrajnu. Demonstrovalo se ale také v Americe proti nenasytným firmám a bankéřům, nespokojení občané vyšli do ulic ve Španělsku, demonstranti tradičně dělali poprask v Řecku, zmanipulované volby vyvolaly v prosinci na místní poměry nevídané pouliční protesty v Rusku, stejně jako plánované nádraží ve Stuttgartu naštvalo Němce. Británie zase v létě zažila kvůli smrti Marka Duggana nejhorší nepokoje za čtvrt století.
Soudilo se ostošest
Ono se letos ale nejen demonstrovalo – napilno měly i soudy. Před muže v taláru předstoupili i ti nejmocnější a odcházeli odtamtud leckdy rovnou za mříže – ať už to byla ukrajinská expremiérka Julija Tymošenková, bývalý izraelský prezident Moše Kacav, někdejší chorvatský generál Ante Gotovina, osobní lékař Michaela Jacksona Conrad Murray, bývalý guvernér státu Illinois Rod Blagojevich nebo – v nepřítomnosti – tuniský prezident Zín Abidín bin Alí. „Soudce Lynch“ vyřkl smrtící ortel nad bývalým libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím nebo nad nejhledanějším teroristou světa Usámou bin Ládinem a boží soud zpečetil osud severokorejského diktátora Kim Čong-ila. Na verdikt soudu si bude muset počkat bývalý dlouholetý egyptský prezident Husní Mubarak, chorvatský expremiér Ivo Sanader nebo italský expremiér Silvio Berlusconi. Ten toho má na triku víc, mediálně nejvděčnější je ale jeho aféra s marockou tanečnicí Ruby. Ruka spravedlnosti dopadla i na ramena posledních dvou zdánlivě nedopadnutelných aktérů jugoslávské války: generála Ratka Mladiče a Gorana Hadžiče. Odsouzen byl i bývalý nacistický dozorce John Demjanjuk, toho ale kvůli chatrnému zdraví nakonec pustili. Vinným soud uznal ruského „obchodníka se smrtí“ Viktora Buta, nepustil zpoza mříží někdejšího nejbohatšího Rusa Michaila Chodorkovského, druhé doživotí napařil Šakalovi Carlosovi, s podmínkou vyvázl bývalý francouzský prezident Jacques Chirac, na tři měsíce skončil za mřížemi čínský výtvarník Aj Wej-wej a dobře nedopadli ani běloruští disidenti. Soudu se nevyhnul ani někdejší všemocný moskevský starosta Jurij Lužkov, na verdikt čeká spoluzakladatel WikiLeaks Julian Assange, který se postaral o rozruch zveřejněním tajných amerických diplomatických depeší, které ovšem očekávanou senzaci nepřinesly. V soudní síni skončil i vojín, který mu informace dodával, a před tribunál se po povolebních tahanicích dostal i poražený prezident Pobřeží slonoviny Laurent Gbagbo. Soud také osvobodil údajnou sadistickou vražedkyni Amandu Knoxovou, odsouzení kvůli sexuálnímu útoku na pokojskou se sice vyhnul Dominique Strauss-Kahn, jeho pověst ale utrpěla nenapravitelné šrámy a ve funkci všemocného předsedy MMF skončil. Jeden z nejoblíbenějších německých politiků Karl-Theodor zu Guttenberg sice u soudu neskončil, ale kvůli opsané disertační práci si musel sbalit kufry.
Muslimský svět v přerodu a leckdy zbytečná panika
V muslimském světě se toho ale dělo mnohem více, než byly pouliční bouře, občanská válka v Libyi nebo zabití Usámy bin Ládina. Jih Itálie počátkem roku zaplavila mohutná vlna uprchlíků ze severní Afriky a vznikl také nový stát – Jižní Súdán. Palestinský prezident Mahmúd Abbás podal žádost o uznání Palestiny jako členského státu OSN, zatím ji protlačil alespoň do UNESCO. Zdánlivě nesrozumitelná rovnice 1=1027 vyjadřuje říjnovou bezprecedentní výměnu pět let vězněného izraelského vojáka Gilada Šalita za 1027 palestinských vězňů.
Evropu v létě zachvátila pořádná panika, když se o „okurkovou sezonu“ v pravém slova smyslu postarala enterohemoragická bakterie E.coli (EHEC). Nakonec jí podlehla padesátka lidí. Japonsko dopadlo mnohem hůř: oběti březnového zemětřesení a tsunami jdou do tisíců a poškozená jaderná elektrárna Fukušima vyděsila svět víc, než bylo nutné. Mohutné zemětřesení zasáhlo také Nový Zéland, americký Joplin zdevastovalo tornádo, jih Filipín záplavy, Somálsko zachvátil hladomor, v září se zřítilo u Jaroslavle letadlo s hokejisty místního klubu Lokomotiv a v červenci zažila Evropa masakr, jaký dlouho nepamatuje: nepříčetný norský extremista Anders Breivik při bombovém útoku v Oslu a následné střelbě na ostrově Utöya zabil 77 lidí. Jeho „kolega“ v belgickém Lutychu v prosinci jen náhodou zabil pouze čtyři lidi. V Německu zase vyšlo najevo, že tamní neonacističtí "kebaboví vrazi" systematicky v uplynulých letech likvidovali přistěhovalce.
Byly i dobré zprávy, ale moc jich nebylo
Princ William, následník britského trůnu, se koncem dubna oženil s Kate Middletonovou a monacký kníže Albert II. si vzal svou dlouholetou přítelkyni. Papež Jan Pavel II. byl v květnu blahořečen, hrobníkovi z lopaty v lednu jen tak tak unikla americká kongresmanka Gabrielle Giffordsová. Mírové úsilí a boj za ženská práva vynesl Nobelovu cenu míru třem dámám: dvěma z Libérie a jedné z Jemenu. Polský pilot Tadeusz Wrona se zase stal hrdinou, když se mu úspěšně podařilo přistát bez podvozku.
ETA po víc než 40 letech vyhlásila trvalé příměří a upustila od ozbrojeného boje a Barma po 50 letech nahradila vojenskou juntu civilní vládou a značně v zemi povolila šrouby – včetně vyhlášení amnestie. Američtí vojáci se začali stahovat z Afghánistánu a stáhli se z Iráku. Tam ale krátce po jejich odchodu začalo přituhovat mezi sunnity a šíity. Remcající slovenští doktoři se nakonec po několika dnech přece jen vrátili do práce a vědci z Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) objevili novou subatomární částici Chi_b (3P) nebo neutriny, které jsou údajně rychlejší než světlo. Na oběžnou dráhu se dostaly první dvě družice evropského navigačního systému Galileo, na klimatické konferenci v Durbanu se koncem roku oproti očekávání přece jen dospělo jakž takž k nějakému výsledku a novodobý indický Gándhí si hladovkou vydupal alespoň matný příslib státu, že bude bojovat proti korupci.
Všechno má svůj konec
Trochu smutný byl červencový start raketoplánu Atlantis, který po 30 letech definitivně ukončil misi těchto vesmírných plavidel. Červenec znamenal definitivní konec i pro britský News of the World Ruperta Murdocha, který doplatil na stále neuzavřený skandál kolem novinářských odposlechů. Ve funkci skončil Silvio Berlusconi, řecká krize s sebou strhla nejen aténskou vládu, ale třeba i tu bratislavskou. Víceméně symbolický konec za první světovou válkou udělalo v květnu úmrtí veterána Clauda Choulese – posledního člověka, který tuto válku zažil na bojišti. Životní pouť se uzavřela také pro „Doktora Smrt“ Jacka Kevorkiana, někdejší sovětskou disidentku Jelenu Bonnerovou, bývalého afghánského prezidenta Burhánuddína Rabbáního, spoluzakladatele Applu Steva Jobse, vdovu po francouzském prezidentovi Danielle Mitterrandovou nebo jedinou Stalinovu dceru. Kolumbijská armáda zabila šéfa obávané gerily FARC a svět také letos přišel o dvě zvířecí hvězdy: ledního medvěda Knuta a šilhavou vačici Heidi. Konec světa se naopak nekonal – navzdory několika aktualizovaným předpovědím amerického kazatele Harolda Campinga, který na třetí pokus své věštění definitivně vzdal.
Ruský "power switch" mezi premiérem Vladimirem Putinem a prezidentem Dmitrijem Medvěděvem, kteří se dohodli, že si po volbách prohodí funkce, naštval Rusy úplně stejně jako podezřelé výsledky tamních parlamentních voleb. Po polských volbách se zase do parlamentu dostala strana, která se staví kriticky ke katolické církvi a zcela přelomově poslala do parlamentu transsexuála a gaye. Volit do parlamentu se začalo i v Egyptě, tam to ale kvůli poměrně složitému systému potrvá do března. Nouze letos ale nebyla ani o trochu legrace: Asi o tu největší se paradoxně postaral český prezident, kterému se v Chile tuze zalíbilo protokolární pero. Nedostatek másla v bohatém Norsku, neposlušné ruské družice, tančící Medvěděv, ruský mocenský tandem v nejrůznějších variantách – včetně těch kreslených, výsledky britské "akce Kryštof", finský kapitán uvězněný na záchodě nebo třeba britský kostel, kde se z úředního nařízení nesmějí měnit žárovky, jsou proti tomu jen slabý odvar.
Ale závěr roku přinesl také smutnou, možná až příznačnou tečku. Zemřel Václav Havel – sice český, svým významem ale evropský politik a filozof, ikona boje za svobodu a jeden ze symbolů pádu železné opony. Na jeho pohřeb se den před Štědrým dnem sjela řada významných evropských i světových státníků.