Samice orangutanů jsou trpělivé matky a jejich mláďata na rozdíl od dětí neodmlouvají a nevztekají se. Matka je učí především, jak získat potravu, ale většinou se s potomkem o tu svou podělí. Když však dospěje k názoru, že jde o snadno získatelný pokrm a potomek dost starý na to, aby si ho obstaral, je neústupná.
Samice orangutanů jsou matky s omezenou trpělivostí, popsali vědci
Malí orangutani jsou podobní dětem – roztomilí a milí. Když ale matka řekne ne, na rozdíl od dětí se nevztekají. Matky je učí taktiku získávání potravy a přizpůsobují výuku věku mláděte a technice, která je v daném případě potřebná. Vědí přesně, kdy je potomek dost starý na to, aby si pomohl sám.
Studie zveřejněná v časopise Scientific Reports je založená na pozorování 21 mláďat žijících s matkami v lesích na západním pobřeží indonéské provincie Aceh. Popsáno je 1390 případů, kdy mládě chtělo po matce jídlo a většinou si je vzalo z jejích rukou. Matky většinou v takovém případě nemrknou okem, avšak ne donekonečna.
„Nikdo zatím neshromáždil tolik poznatků o orangutanech na Sumatře. Lidé se moc nezabývali tím, jak se malí primáti učí, co jíst,“ řekl profesor antropologie na Yaleově univerzitě David P. Watts, který má za sebou publikace o chování primátů, ale této studie se neúčastnil.
Orangutaní mláďata zůstávají u matky osm až devět let, což je déle než u ostatních savců s výjimkou člověka. Nemarní čas, musí se naučit, jak najít nebo zpracovat až dvě stě poživatin. Listy nebo květy se dají získat snadno a jí se hned. Ale v případě ovoce, které tvoří velkou část orangutaního jídelníčku, je to složitější. Je třeba vědět, kdy je zralé, která část se jí a jak se k němu dostat.
A někdy je zapotřebí nástroj, například když jde o med – tam je potřebná tyčinka a šikovnost. V osmi letech orangutani ovládají základy toho, jak si obstarat potravu, ve dvanácti i složitější finesy.
Matky s omezenou tolerancí
Vědci zjistili, že čím je mládě starší a čím snadněji je jídlo získatelné, tím méně jsou matky ochotné se o sousto dělit. Malým mláďatům povolí uzmout cokoli, starším to tolerují, když jde o obtížněji získatelnou potravu. Když se ale mládě snaží vzít si od ní kytky, které jsou všude kolem, matka se nepodělí. Naopak o maso malých primátů, veverek nebo cibetek, jež orangutani občas uloví, se podělí s mládětem jakkoli starým.
Orangutaní matky jsou shovívavé. Když se nechtějí o něco podělit, prostě se otočí zády nebo zaujmou pozici, v níž mládě na jídlo nedosáhne. Nekřičí se, nefackuje, nedělá se z toho žádné drama. Mláděti se dostalo lekce.
„Orangutani i lidé své chování přizpůsobují potřebám potomků, u lidí jsou aktivní dospělí, u orangutanů vychází iniciativa od mláďat, musejí si o jídlo říct,“ sdělila Caroline Schuppliová, která studii vedla. Děti jsou obklopené nejenom rodiči, ale i učiteli a širší rodinou, takže se učí v celém systému a věcem, o nichž nemají tušení a nemohou o ně aktivně usilovat. U orangutanů je to jednodušší.
Nikdo zatím netuší, zda jsou některé orangutaní matky lepší učitelky než jiné. „Učí se její mládě rychleji, když se matka podělí o víc? Jsou některá mláďata rychlejší žáci? To nevíme, na to nemáme odpovídající údaje,“ řekla Schuppliová, která se snaží nepřirovnávat chování orangutanů k lidskému, což při výzkumu primátů často hrozí.