Řeholnice, kterou věznili nacisté i komunisté. Před sto lety se narodila Anna Magdalena Schwarzová

Přesně před sto lety – 14. března 1921 – se narodila příslušnice řádu bosých karmelitek Anna Magdalena Schwarzová. Náboženskou aktivistku, která se nebála církev kritizovat, věznili nacisté i komunisté. Během normalizace byla v kontaktu s disentem a spolupracovala s chartisty i Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. 

Anna Magdalena Schwarzová v roce 2011
Zdroj: ČTK Autor: Michal Krumphanzl

„S komunismem jsem nikdy nekoketovala, ani před válkou ani po ní. Hodně jsem četla, třeba jsem přelouskala Komunistický manifest a úplně mne zděsilo, že celá ta jejich ideologie je založena na závisti,“ řekla v roce 2006 Anna Magdalena Schwarzová pro Post Bellum a Český rozhlas.

Židovská rodina milující sport

Budoucí řeholnice a vězeňkyně svědomí, které přátelé přezdívali Nina, se narodila v březnu 1921 na pražském Smíchově do středostavovské rodiny. Její otec Gustav byl technickým ředitelem společnosti Juta, matka Marie ženou v domácnosti.

I když byli Schwarzovi Židé, judaismus jim byl cizí a Annu a jejího bratra Jiřího vychovávali katolicky. Politicky se příliš neangažovali a byli vášniví sportovci – zejména horolezci. Tento koníček však jejich děti příliš nenadchl. 

Mladá Anna tíhla už během dospívání k víře a obdivovala svatou Terezu z Ávily. Proto se už na sklonku třicátých let – nedlouho před začátkem německé okupace – rozhodla přihlásit do kláštera v Jiřetíně. Tam ji však z rasových důvodů přijali pouze jako postulantku. 

V Terezíně 

Během druhé světové války se rodině nevyhnula perzekuce. Ta v prosinci 1941 vyvrcholila deportací do Terezína. Zatímco Anna s matkou přežily, otce a další příbuzné zavraždili nacisté v Osvětimi. 

Bratr Jiří krušné období přečkal ve Spojeném království. „Měl štěstí – velmi špatně se učil, a tak ho naši poslali ještě před mobilizací do Anglie do školy. Samozřejmě už tam zůstal, v patnácti letech se hlásil do armády, ale odmítli ho. V sedmnácti mu pak dali vybrat, u jaké zbraně chce sloužit. Vybral si letectvo a náhodou do konce války nespadl,“ vzpomínala později Schwarzová.

Nedlouho před osvobozením se – tehdy čtyřiadvacetileté – Anně Schwarzové podařilo z Terezína utéct. Pracovala tehdy totiž na zahradě, kterou už dozorci nehlídali příliš pečlivě. Po válce se vrátila do rodné Prahy. Svůj byt a další majetek však rodina nikdy zpátky nedostala. Anna tak nejprve spolu s matkou přespávala na matracích u příbuzných. Velmi skromné náhradní ubytování dostaly až poté, co se z Británie vrátil Jiří. 

Komunistický útlak

Téměř okamžitě po návratu z ghetta se Anna Schwarzová opět přihlásila do kláštera. Vstup jí tentokrát rozmluvil duchovní. Její matka byla totiž nemocná a bylo potřeba se o ni postarat. Namísto řeholnictví tak mladá žena začala na Univerzitě Karlově studovat francouzštinu a angličtinu. Kromě toho působila v Ústředí katolického studentstva a Katolické lize akademické.

Další pronásledování však na sebe dlouho nenechalo čekat. Po únoru 1948 postulantku karmelitánského kláštera, která v roce 1946 volila Národní socialisty, vyhodili ze školy. Anna Schwarzová se tak živila jako cizojazyčná korespondentka v Jutě a pak jako referentka pro nákup hodinek ve společnosti Kovo. 

Svůj sen o vstupu do kláštera tak musela opět odložit. Kněží a členové řádů se totiž stali terčem komunistické perzekuce a přijímat nové řeholnice bylo tehdy zakázané. Nedlouho po únoru 1948 přišla do kontaktu se členy katolického společenství Rodina. Účastnila se jejich schůzek, tajných mší a diskuzí. Navíc také dovážela kněžím do internačních táborů jídlo, literaturu i různé pokyny. 

Tuto činnost jí však komunisté záhy znemožnili. V únoru 1953 ji zatkla Státní bezpečnost. Prokurátor Karel Čížek ji následně obvinil z protistátní činnosti, kterou údajně páchala ve spojení „s již odsouzeným špionem Vatikánu“ Otem Mádrem.

„Byla jsem tehdy nemocná, a když mne odvezli do Ruzyně, zjistili, že mám infekční žloutenku, takže jsem hned putovala na nemocničku, asi na šest neděl. Pak to teprve začalo natvrdo,“ vylíčila později.

V březnu následujícího roku Anna Schwarzová stanula před soudem se skupinou Hošek a spol. V zinscenovaném procesu ji následně režim odsoudil za velezradu k jednácti letům vězení a ke ztrátě občanských práv a majetku. Trest si pak odpykávala v Praze-Ruzyni a v Pardubicích. Za mřížemi se mimo jiné spřátelila s Marií Švermovou.

Vězeňkyně se tehdy musely neustále stěhovat. Komunisté totiž chtěli zabránit tomu, aby mezi nimi vznikala pouta a nedocházelo k nežádoucím činnostem. Přesto se však za mřížemi – například na toaletách – konaly různé semináře či tajné mše.  

Bojovnice za lidská práva 

Ve vězení Schwarzová pobývala až do amnestie v roce 1960. Poté vykonávala dělnické profese a žila v Českém Krumlově. Jako trestaná měla totiž problém sehnat práci. Když působila v papírně, směnový inženýr u ní objevil anglicky psanou knihu a neoficiálně ji přeřadil na práci tlumočnice. Během šedesátých let nebyla v kontaktu s klášterem a do veřejného dění se tehdy nezapojovala. 

Na konci roku 1968 se vrátila do Prahy a začala pracovat jako překladatelka na Vysoké škole zemědělské. Zároveň se věnovala překladům samizdatové literatury. Spolupracovala tehdy například s nedávno zesnulým Františkem Líznou

Roku 1976 šla do důchodu a o rok později, když se šťastnou shodou okolností dostala na Západ, složila v Římě řádné řeholní sliby, ačkoli i nadále zůstávala mimo klášter. Tehdy přijala řádové jméno Magdalena.  

Během normalizace úzce spolupracovala s disentem. Chartu 77 sice nepodepsala – zakázala jí to totiž převorka řádu – s chartisty se však stýkala a byla v kontaktu také s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. V té době byla Anna Magdalena Schwarzová opakovaně zatýkána a sledována, policie u ní prováděla domovní prohlídky, sebrala jí pas, odposlouchávala telefon.

Polský klášter 

Na přelomu 70. a 80. let začala Anna Magdalena Schwarzová jezdit do Polska a jakkoli se podílela na opozičních aktivitách, její ústřední zájem v Polsku představoval klášter. V roce 1985 jí úřady povolily vystěhování, v klauzurním řádu bosých karmelitánek v Krakově žila do své smrti v roce 2017.

Na sklonku života získala tato řeholnice a bojovnice za svobodu řadu ocenění. V roce 2010 jí Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy. V roce 2011 pak obdržela  Řád Tomáše Garrigua Masaryka a Cenu Paměti národa.

„Neuvěřitelně statečná řeholnice, politická vězeňkyně nacistů i komunistů, která přežila Terezín, vyšetřovnu StB a kriminál. Legraci si dělala z udavačů všeho druhu. Vše, co prožila, ji přivedlo do ticha modlitby v klášteře bosých karmelitánek v Krakově. Je to jeden z nejúžasnějších příběhů,“ uvedl po její smrti ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.

V roce 2011 udělil tehdejší prezident Václav Klaus Schwarzové Řád TGM
Zdroj: ČTK
Autor: Roman Vondrouš