Městečko Terezín bylo na konci 18. století původně založeno jako barokní pevnost. V říjnu 1941 ale zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich krátce po svém nástupu do Prahy rozhodl, že zde zřídí sběrný tábor pro protektorátní Židy. Hrůzné poslání Terezína začalo 16. února 1942. Městská obec Terezín byla tehdy úředně rozpuštěna a stala se uzavřeným židovským sídlištěm. Ghettem v Terezíně prošlo na 155 000 Židů, 118 000 jich zahynulo.
První transport do Terezína přijel z Prahy 24. listopadu 1941. Bylo v něm 342 mladých mužů. Jejich úkolem bylo připravit objekty ve městě pro další transporty, které začaly do vznikajícího ghetta proudit od 30. listopadu 1941.
20. listopadu 1942 byla s rodinou deportovaná do Terezína i tehdy sedmnáctiletá Hana Trávová. V táboře zůstala až do osvobození v květnu 1945. Z celé rodiny, která byla v roce 1944 převezena do Osvětimi, přežila jediná. Její životní příběh zachytil i fotograf webu ČT24 Jan Langer:
Polovina transportů z Terezína mířila do Osvětimi
V lednu 1942 nacisté rozhodli, že do Terezína budou deportovat zejména staré Židy i z dalších zemí Evropy. První transporty na východ (do Rigy) odtud odjely v lednu 1942. Poslední z celkem 63 transportů odjel v říjnu 1944. Polovina transportů z ghetta mířila do Osvětimi II-Březinky.
„Na podzim 1944 Němci věděli, že se válka chýlí ke konci, a chtěli zlikvidovat vše. Transporty v té době byly součástí likvidace Terezína. Už neplatilo to, že se při sestavování transportních listin rodiny držely pohromadě. V Terezíně nechávali práceschopné, kteří pak měli Terezín zrušit, aby po něm nezůstaly stopy,“ vzpomínala Trávová na webu Paměť národa.
Terezínským ghettem prošlo asi 155 000 mužů, žen a dětí, z toho asi 75 000 z Čech a Moravy, na 40 000 z Německa, 15 000 z Rakouska a další ze Slovenska, Maďarska, Nizozemska, Dánska a dalších zemí. Transporty odešlo více než 87 000 lidí - z nich se dočkalo osvobození 3800.
V některých chvílích se v Terezíně tísnilo téměř 60 000 lidí. Přeplněnosti odpovídaly i velmi špatné hygienické, ubytovací, stravovací a další podmínky, které měly za důsledek vysokou úmrtnost: přímo v Terezíně zemřelo 35 000 lidí.
Táborem prošel i spisovatel Ivan Klíma. Na webu Paměti národa vzpomínal, že hladem v Terezíně netrpěl. Chleba byl ale někdy plesnivý: „Bylo tam poměrně přijatelné množství chleba, kterej sice byl někdy úplně zelenej, jak byl obalen plísní, ale byl to pořád chleba. No tak co, tak ho člověk jedl s plísní… dneska by to asi nejedl, a dokonce by měl pocit, že požívá smrtelnou dávku plísně.“
Nacisté rovněž věznili a popravovali své odpůrce v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti a také bilance tohoto místa vzdáleného kilometr od Terezína je tragická. Za pět let prošlo branou Malé pevnosti na 32 000 lidí, 2600 jich zde zahynulo, další tisíce zahynuly po deportaci z Terezína.
Lidé umírali, protože ztratili naději
Ghettu velela nacistická „komandantura“, která předávala příkazy Židovské radě starších, jež se starala o vnitřní chod tábora. Přes těžkosti se radě podařilo aspoň částečně zorganizovat zdravotní a sociální péči, vyučování či bohoslužby. Židovský pedagog Fredy Hirsch například pro děti připravoval tělovýchovnou a sportovní činnost. „Moc se toho dělat nedalo, ale bylo to malé pokračování normálního života. Cvičili jsme na kasárenském dvoře i na hradbách,“ vzpomínala Trávová.
Kulturní činnost v ghettu, zčásti tajná, dodnes představuje fenomén, který nemá obdoby. Možnost „samosprávy“, jakož i fakt, že Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, však nacisté využili zvláště koncem války k jejich nechvalně známé propagandě.
V roce 1944 Terezín ukazovali mezinárodní delegaci Červeného kříže jako vzorové ghetto. „Opravili zde náměstí. Byly dokonce otevřené obchody, kde si ovšem Židé mohli maximálně koupit věci lidí, kteří už šli do transportu. Vše navíc za terezínské peníze, které neměly v podstatě žádnou hodnotu. V krámě s potravinami nebylo prakticky nic. Většina lidí, kteří se mystifikace nedobrovolně účastnili, skončila v táborech smrti,“ řekl historik a spisovatel Jiří Padevět.
Počátkem května 1945 převzal správu nad táborem Červený kříž, 8. května jej jako poslední koncentrační tábor osvobodila sovětská vojska. Lidé zde ale umírali ještě do poloviny května, neboť vězni z jiných táborů sem zavlekli tyfus.
Ghettem, kterému veleli postupně Siegfried Seidl, Anton Burger a Karl Rahm (pouze první a třetí byl po válce odsouzen), prošli například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig nebo Ivan Klíma, dirigent Karel Ančerl, režisér Dušan Klein, filozof Karel Kosík, politik Egon Lánský nebo herec Zdeněk Ornest. Podnikatel Emil Kolben nebo otec českého zemského rabína Karola Sidona v Terezíně zemřeli. Slovenský politolog Fedor Gál se zde naopak narodil.
