Praha – Stále vitální žena s dobrosrdečnýma očima toho v životě zažila hodně. Po válce pracovala řadu let v Národním výboru na Praze 1, navzdory přesvědčování ji ale stranickou knížku nikdy nedokázali vnutit. Strach neměla - narozdíl od řady kolegů si ho v minulosti „užila“ víc než dost. Irena Racková je pravděpodobně poslední pamětnice prvního transportu z Terezína na východ. Tehdy, začátkem roku 1942, ještě cílová adresa nevedla do polských lágrů, ale do Pobaltí. Z prvního vypraveného vlaku se domů vrátilo jen 100 lidí, mezi nimi i Racková. Přesně 72 let od nedobrovolného odjezdu směr Riga přiznává: „Měla jsem štěstí, ale byla jsem přesvědčená, že to přežiju.“
Irena Racková (dívčím jménem Poperová) si musela na nesnáze života zvykat už od útlého dětství. V době, kdy v Německu nastoupil k moci Adolf Hitler, se spolu s celou rodinou musela podřídit otcově zaměstnání a přestěhovat se z Jičína do Brna. Často přemýšlela, proč ji spolužák z gymnázia úsměšným tónem nazývá „židověnka“. Ani dlouho nemusela – norimberské zákony zajistily její vyhození ze školy, a pro mladou dívku tak začaly zcela jiné starosti než narážky vrstevníků.
Její rodinný příběh o přežití holocaustu se z velké části odehrál čistě v ženské linii. Otec totiž doplatil na svou odvahu, když sekretářce přikázal sundat ze stěny kanceláře Hitlerův obraz. Přišlo zatčení, převoz do Kounicových kolejí v Brně a následně přímý směr Osvětim. „Poperovic“ ženy, matku a její tři dcery, už zastihl příkaz k odjezdu do Terezína samotné. V pevnosti ale nepobyly dlouho a 9. ledna 1942 odjely prvním transportem do Rigy.
Do tamního ghetta dorazila Racková a spol. ve čtyřicetistupňovým mrazech. Už tehdy mohla v duchu děkovat štěstěně – jen několik dní předtím zde byly všechny ženy a děti postříleny. Racková se svými sestrami a matkou musela žít v jednom pokoji vedle dalších dvou rodin a dělit se o drobné příděly chleba. Každá osoba měla oficiálně nárok na 100 gramů.
Víra v přežití ale Rackové několikrát pomohla. Měla štěstí, že dostala jednu z lehčích prací - vyráběla gázu na obvazy a tajně ji občas nosila lidem v ghettu. Její počínání je obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouho takto lidem v táboře dokázala pomáhat. Za jedinou chybu a prozrazení většina vězňů zaplatila životem, „pašovat“ lékařské potřeby přes táborové bloky se ale Rackové dařilo celé tři roky. K zaváhání došlo jen jednou, tehdy jí ale pomohl český dozorce, který si udobřil nacisty úplatkem.
Láska za časů poprav
V pouhých 16 letech musela Racková spolu s ostatními přihlížet popravám, nejčastěji za krádeže a nedovolenou směnu věcí. Přesto právě v tomto její rodina často hazardovala. Její matka se dostala do jedné z nevýhodnějších skupin v rámci ghetta. Třídila kufry z nových transportů, a žádané zboží tak dokázala chytře směnit - například za jídlo navíc. V lotyšském ghettu Racková zažila také první lásku. Seznámila se s mladým Lotyšem, který spolu se skupinou mužů plánoval povstání. Osud druhého klíčového muže v životě mladé dívky ale skončil podobně jako v případě otce. Za zpupnost ho nacisté zbavili života, opět před zraky ostatních. Drsné podmínky nepřežila ani Irenina sestra, když podlehla na tyfus.
Nedobrovolný pobyt v Rize ukončil až postup ruských vojsk na frontě. V roce 1944 začali nacisté evakuovat celé ghetto a Racková se spolu s matkou a zbylými sestrami dostaly do koncentračního tábora Stutthof. Ačkoli zde Racková nesetrvala dlouho, stutthofská epizoda na ní zanechala trvalé následky. Zanedlouho devadesátiletá žena totiž dodnes neslyší na jedno ucho kvůli úderu od esesáka, který byl trestem za vybočování z řady. „Pánbůh zaplať jenom za tu facku,“ říká s odstupem let.
Se svými blízkými Racková přežila i 120kilometrový pochod smrti do Sofienwaldu a další cestu do Lauenburgu. To bylo poslední místo, kde nacisté zbytek rodiny Poperových věznili. Během dalšího ústupu před ruskou frontou se Irena se svými blízkými dokázala ztratit z dohledu hlavní skupiny a schovala se v nedaleké věznici. Další voják, kterého ukryté ve slamníku spatřily, už na sobě neměl hákový kříž, ale znak Rudé armády. Od Rusů dostaly povolení k návratu do vlasti a cesta za svobodou byla definitivně volná: na voze zapřaženém koňmi.
Zažila agresi nacistů, soudruzi s nátlakem nepochodili
Irena chtěla po válce žít jako každá mladá dívka a oblíbila si plesy. Na jednom z nich poznala i svého budoucího manžela Milana Racka. Provdala se za něj v roce 1949. V Brně se začala úspěšně angažovat v kulturním životě, po čtyřech letech ale následovala manžela do jiného města, podobně jako kdysi svého otce.
V Praze získala dobré místo v bytovém odboru Národního výboru na Praze 1. Zde vydržela pracovat až do důchodu, i když často čelila nátlaku kvůli neochotě vstoupit do KSČ. „Když jsem pracovala na národním výboru, tak mi šlapali na paty… To je organizace, před kterou by člověk měl mít strach. A já už toho strachu v životě zažila dost,“ zavzpomínala před časem v rámci projektu Paměť národa. Příští rok Irena Racková oslaví devadesáté narozeniny.
