Když se po 17. listopadu 1989 začal hroutit totalitní režim, seděl Josef Römer ve vězení ve Valdicích. Dostal se tam, aniž by cokoliv provedl. Komunistické soudy ho odsoudily na 13 let kvůli tomu, že si chodil půjčovat knihy na americkou ambasádu a na odborové schůzi odmítl odsoudit Chartu 77. Zapomenutému případu politické perzekuce komunistického režimu se věnoval Miroslav Petráček v pořadu Reportéři ČT.
Nic neprovedl, jen si půjčoval knihy. Komunisté ale poslali Josefa Römera na 13 let do vězení
13 minut
Reportéři ČT: Příběh Josefa Römera, kterého komunisté odsoudili, aniž by něco provedl
Josef Römer se od mládí zajímal o hudbu. V tehdejším Gottwaldově, kterému stejně většina místních říkala pořád Zlín, hrál na bicí v kapele Generace. Učil se anglicky a německy a byl aktivním sportovcem.
V polovině sedmdesátých let měl nastoupit povinnou dvouletou vojenskou základní službu „Tam nebyla příležitost k tomu vyrůst, všichni to považovali za ztracené dva roky,“ poznamenal Römer s tím, že „spousta mladých tam nechtělo, ani já“.
Zjistil, že je možnost si vojenskou službu zkrátit na pět měsíců. Odešel do Prahy na organizovaný nábor a pracoval jako traktorista u podniku IPS a stavěl ďáblické sídliště.
Bavit se s úředníky ambasády bylo nebezpečné
Během té doby, kdy pracoval v Praze, začal chodit na americkou ambasádu, kde se učil anglicky.
„Bavil se s úředníky amerického velvyslanectví. To byla sice aktivita oficiálně nezakázaná, ale nebezpečná,“ přiblížil historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek.
Naproti americké ambasádě měla Státní bezpečnost svoje sídlo a monitorovala lidi, kteří tam chodí. „Američani rozdávali takové propagační letáky, které nebyly nic proti ničemu, tam byly časy, kdy vysílal třeba Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, takže to taky rozdával mezi lidmi,“ popsal bývalý disident a signatář Charty 77 Stanislav Devátý.
Na americké ambasádě si Josef Römer půjčoval knihy, časopisy a hudební nosiče. A také se postupně seznámil s některými zaměstnanci, včetně samotného velvyslance Spojených států Thomase Bayerna.
V lednu změnil zaměstnání. Našel si práci na ruzyňském letišti a začal přemýšlet o emigraci. Zjistil, že by se poměrně snadno mohl ukrýt v zavazadlovém prostoru letadla. O svém plánu ale bohužel řekl i některým svým známým. „Na to, že se chystá emigrovat, upozornila Veřejnou bezpečnost jedna její agentka, která byla z okruhu jeho známých, a to byl důvod, proč se o něj začali zajímat,“ vysvětlil historik Tomek.
Odmítl odsoudit Chartu 77
V roce 1977 vyšla Charta 77 a odborová organizace, jejímž musel být Römer členem, uspořádala schůzi všech zaměstnanců letiště, kde se měla povinně Charta 77 odsoudit.
„Já jsem tam řekl, aby ji přečetli, máme-li to odsoudit. A oni mi začali nadávat, že jsem zpáteční, že jsem reakcionář, že to číst nebudou, že to je pamflet a abych to shromáždění opustil. Což se i stalo. Druhý den, když jsem přišel do práce, tak už tam čekala StB a zatkli mě. Odvezli mě na Bartolomějskou v Praze, tam do mě začali kopat,“ popsal Josef Römer.
„Jsem přesvědčen o tom, že to bylo i kvůli tomu, že chodil na americkou ambasádu, a pro ně bylo asi nejjednodušší z těchto lidí, kteří se zajímají o americkou společnost, udělat vyzvědače,“ poznamenal bývalý disident Devátý.
„My to z vás stejně vymlátíme“
„To začalo: Víš, proč jsi tady?Já říkám: Nevím… A oni: Tak vzpomínej, my ti k tomu pomůžeme… A tím to začalo, tak to probíhalo. Já jsem nic neudělal, to jsem neustále tvrdil. Asi po půlroce vyšetřování byl náhle změněn vyšetřovatel, místo nějakého nadporučíka nastoupil major Mikuláš Tita a prohlásil: Nám je úplně jedno, jestli se k něčemu přiznáte, nebo ne, my to z vás stejně vymlátíme,“ vylíčil výslechy Römer.
Komunistická justice nakonec Josefa Römera odsoudila v neveřejných procesech k souhrnnému trestu třinácti let odnětí svobody. Mimo jiné za vyzvědačství a přípravu k trestnému činu opuštění republiky. „Tam se argumentovalo tím, že i z malých střípků dokážou západní zpravodajské služby získat bohaté informace a že to, že se Römer stýkal s úředníky americké ambasády, to je důkaz špionáže, protože je známo, že každý úředník americké ambasády je špion. Ten případ jako by vypadl z padesátých let,“ popsal historik Tomek.
Ve Valdicích byl s nejnebezpečnějšími recidivisty
Dva roky strávil Römer ve vazbě v Ruzyni, jedenáct let pak ve věznici ve Valdicích. „Valdice byly od poloviny šedesátých let profilovány jako věznice pro třetí nápravně-výchovnou skupinu. To znamená, že tam byli nejnebezpečnější recidivisté, pachatelé odsouzení za závažné trestné činy. Tak je to ostatně dodnes,“ vysvětlil vězeňský učitel ve Valdicích Roman John.
„Ve Valdicích vězni nemají jména, tam mají čísla. Já osobně jsem měl číslo 0576. Hlásil jsem se vždycky ‚odsouzený 0576 hlásí příchod‘,“ přiblížil Römer. „V osmdesátých letech byli političtí vězni pochopitelně na pokoji s těmi kriminálními. Ale ono to bylo i v padesátých letech. Měli to samozřejmě těžké a v určitém ohledu těžší než v padesátých letech, kdy byla velká komunita politických vězňů, na druhou stranu podmínky celkově byly mnohem přijatelnější,“ dodal John.
„Já jsem pořád věřil tomu, že spravedlnost existuje. Psal jsem nějaké další právní rozbory a podněty k orgánům i poslancům, dokonce i k České národní radě, aby mi z té situace nějakým způsobem pomohli nebo aby se sjednala náprava, ovšem v tehdejším režimu to bylo jako házení hrachu na zeď. Nemělo to žádný smysl,“ podotknul Römer.
Nezbylo mu nic jiného než se přizpůsobit a prostě přežít. Prvních šest let pracoval na mačkárně železnobrodského skla. „Tehdy tam byly obrovské teploty, nebyla tam žádná vzduchotechnika. Bylo tam padesát sklářských pecí a podle toho to tam taky vypadalo,“ popsal Römer. „Pár vězňů tam zkolabovalo nebo umřelo přímo na pracovišti, a když mi to zničilo zdraví, tak jsem byl přeřazen na Elektro-Praga Hlinsko, kde se montovaly zásuvky a nějaké elektrosoučástky,“ dodal bývalý vězeň.
Z vězení mu nepomohly dopisy ani petice
O osudu Josefa Römera se v osmdesátých letech dozvěděl disidentský výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. „Dělali jsme různé petice, psali jsme dokonce i Gustávu Husákovi, aby mu dal milost, také se tam podepsala spousta lidí ze Zlína. Snažili jsme se nějakým způsobem mu pomoci, i když víte, jaká tehdy byla doba, oni na to kašlali,“ přiblížil bývalý disident Devátý.
„My jsme taky apelovali na lékaře, kteří k nám jezdili ze Spojených států a navštěvovali naše věznice, aby se zasadili o jeho vyšetření ve Valdicích, protože jsme dostali informace o tom, že snad dostal zápal plic a že byl na tom dost špatně,“ popsal Devátý. Josef Römer se ale s žádným lékařem nikdy nesetkal.
Po revoluci zamířil rovnou mezi členy Občanského fóra
Až v lednu 1990, tři týdny před koncem třináctiletého trestu, byl na základě amnestie nově zvoleného prezidenta Václava Havla z Valdic propuštěn.
„Potom se zapojil okamžitě do činnosti Občanského fóra,“ podotkl Devátý, který Römera seznamoval s Havlem. „Na Občanském fóru si podávali ruce, takže já si myslím, že pro něho to hodně znamenalo,“ dodal.
Trvalo ještě dalších čtrnáct let, než dostal od českého státu osvědčení, že nebyl špion a kriminálník, ale bojovník proti totalitě. „Je to jeden z takových zapomenutých a velice neobvyklých případů, které vytvořila Státní bezpečnost v sedmdesátých letech,“ podotkl historik Tomek.
„Nelituju toho, že jsem byl takový, jaký jsem byl. Člověk se naučil přemýšlet, jak to v reálném světě chodí a co to je komunismus, co to je za zločinnou ideologii, že je to bezpráví, bezmoc, násilí a vymývání mozků. A tomu jsem se nikdy nepodvolil a nikdo mě nemůže přesvědčit, že je teď komunismus nějaká dobrá ideologie,“ uzavřel Römer.
