Poslech nonkonformní hudby, čtení nepovolených textů nebo třeba odsloužení mše v umělém mezinárodním jazyce esperanto mohlo za komunistického režimu znamenat dlouhé měsíce nebo i roky za mřížemi. Kritiku či jen dotaz na postup státního úřadu zase soudy trestaly coby pomluvu nebo útok na státní orgán. Odhalováním podobných případů porušování práv občanů se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Vznikl přesně před 40 lety, 27. dubna 1978.
Vězení za poslech hudby, čtení charty nebo mši v esperantu. Nespravedlivě stíhaným pomáhal VONS
Výbor založila skupina signatářů Charty 77. Nebyl sice přímo její součástí, v zakládajícím prohlášení se však k Chartě hlásí a spřízněnost myšlenkami i osobnostmi byla zřejmá. Iniciátory byly vůdčí osobnosti disentu a jen málo členů Výboru nebylo zároveň signatáři Charty. U založení byl třeba Petr Uhl, Václav Benda, Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo Ivan Medek.
Jejich cílem bylo odhalovat konkrétní případy porušování lidských práv a pronásledování občanů v komunistickém Československu. Následně na toto jednání upozorňovali domácí úřady a žádali je o nápravu. Zprávy o sledovaných případech předávali i zahraničním rozhlasovým stanicím, jejichž prostřednictvím se informace dostávaly také zpět do Československa.
Pozornost věnovali hlavně osobám trestně stíhaným, vězněným za projevy svého přesvědčení nebo obětem policejní či justiční svévole. Zásadně se zaměřovali na občany, kteří byli buď právě ve výkonu trestu nebo ve vazbě.
Bylo to nejcitlivější místo, které se dotýkalo tehdejšího režimu, protože to byly konkrétní případy, kde byl režim usvědčovaný ze lži. Protože taková všeobecná prohlášení, perzekuce v kultuře, nedostatek zdravotnictví, ekologická nedostatečnost a podobně, to byly otázky samozřejmě důležité, ale tady se na konkrétních případech ukazovalo, jak systém funguje.
Výbor se zabýval například postupy při vyšetřování, užíváním psychického a fyzického nátlaku při výsleších, nepřiměřeně dlouhými vazbami, porušováním presumpce neviny, povrchními a uspěchanými soudními procesy, postupem justice vedeným politickými motivy, podmínkami ve věznicích nebo utajováním informací.
Někdy členové kritizovali celé trestní stíhání, jindy jen nepřiměřeně vysoký trest. Výbor naopak nepřebíral obhajobu lidí, kteří při jinak legitimní snaze opustit republiku použili násilí. I k těmto případům se ale někdy vyjadřoval. Protestoval například proti neúměrným trestům za pokus unést letadlo na trase Praha–Brno, zároveň se ale od podobných praktik distancoval.
Za výplatnici na nástěnce kriminál
Nespravedlivé stíhání často souviselo s trestnými činy, které byly definované jen velmi volně a soudy si je tak mohly vykládat, jak se právě režimu hodilo. Šlo o činy jako snižování vážnosti prezidenta, zneužívání náboženské funkce, maření dozoru nad církvemi nebo pobuřování.
Zapovězeno bylo i hanobení republiky a jejích představitelů, včetně politiků ze států „světové socialistické soustavy“. Dalšími „oblíbenými“ paragrafy bylo výtržnictví, příživnictví, maření úředního rozhodnutí, útok na státní orgán nebo veřejného činitele.
- Novinář byl odsouzen na tři roky odnětí svobody za to, že posílal do zahraničí literární texty.
- Mladý člověk byl uvězněn za to, že se v jeho bytě údajně četlo prohlášení Charty 77, což nebylo ani svědecky dokázáno.
- Čtyři mladí lidé, kteří odvolali svou svědeckou výpověď, protože našli odvahu říci, že byla učiněna pod nátlakem, byli odsouzeni, protože „v socialistickém státě vyšetřovatelé nepřípustného nátlaku nepoužívají“.
- Vězeň se ohradil proti tomu, jak se s ním zacházelo, a vyslovil obavy, aby se neopakovaly fašistické metody. Byl napřed nařčen, že tím propaguje fašismus, a posléze odsouzen za to, že srovnává poměry v Československu s fašismem.
- Žena v dopise premiérovi vyslovila domněnku, že by úřední instituce mohla jednat podle toho, kolik kdo podstrčí pracovníkům. Přestože nebyl nikdo v dopise konkrétně uveden, kancelář předsednictva vlády, místo aby žádala upřesnění, předala dopis příslušným orgánům a žena byla odsouzena.
- Občan byl vzat do vazby proto, že u něho byly nalezeny literární texty, které se v Československu oficiálně netiskly.
- Člen VONSu byl po výslechu v Bartolomějské ulici v Praze před touto budovou přepaden neznámými násilníky a odvezen daleko za Prahu, kde byl zmlácen a ponechán osudu. Později byl stíhán advokát za to, že během výslechu jiného mandanta uvedl před vyšetřovatelkou tyto případy. Byl obviněn z pomluvy státních orgánů, ačkoli případy byly řádně oznámeny generálními prokurátorovi ke stíhání. Samotný čin se nikdo nenamáhal vyšetřovat.
- Dva duchovní sloužili mši v jazyce esperantu, a byli odsouzeni za to, že „mařili státní dohled nad církví“.
- Mluvčí Charty 77 se bránil napadení a hrubému zacházení ze strany příslušníka bezpečnosti, který překročil svou pravomoc. Chartista byl odsouzen a musel si tak odpykat předchozí podmíněný trest.
- Matka uvězněného si stěžovala státnímu orgánu, že se s jejím synem nedobře zachází ve vězení. Místo prošetření a zjednání nápravy šla před soud a byla odsouzena za „útok na státní orgán“.
- Inženýr, který na nástěnku v závodě vyvěsil svou výplatní pásku, šel do vězení za pobuřování.
- Do vazby se dostal spisovatel, zatímco jeho kniha neměla nejmenší šanci se do vazby dostat.
- Odsouzeni byli mladí lidé, kteří si ve svém soukromí četli a opisovali oficiálně nezveřejněné literární práce a poslouchali nekonformní hudbu.
- Zdroj: VONS, redakčně kráceno
Tresty za podobné banality přitom bývaly přísné. Například inženýr podniku Chemopetrol Gustav Vlasatý, který vedle článku o snižování životní úrovně na Západě vyvěsil ve své kanceláři dvě své výplatní pásky z různého období, byl odsouzen na 20 měsíců vězení za pobuřování.
„Pro stíhané představoval nespornou morální oporu již ten fakt, že se jim snažil někdo pomoci a že se o jejich případech vědělo. Pokud jim v tom policejní orgány nezabránily, zúčastňovali se často členové VONS jako důvěrníci obžalovaných soudních přelíčení. Na základě vlastního nezávislého vyšetřování se snažili získávat důkazy o nevině obviněných. Někdy se starali o odpovídající obhajobu tím, že obviněným obstarávali právní zástupce,“ vysvětluje historik Jaroslav Pažout z Ústavu pro studium totalitních režimů v publikaci Opozice a odpor proti komunistickému režimu 68–89.
Historik Petr Blažek o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (zdroj: ČT24)
Zprávy dostávala i zahraniční média
Všechna sdělení posílal Výbor státním orgánům, především parlamentu, prezidentské kanceláři, generální prokuratuře, ministerstvům vnitra a spravedlnosti či soudům. Vydával je také v samizdatovém čtrnáctideníku Informace o Chartě, zvaném zkráceně Infoch, který vznikal pod vedením Petra Uhla.
Zpravodaj se šířil nejen uvnitř československého disentu, ale i do zahraničí. Byl zdrojem informací pro tiskové agentury jako AFP nebo ANSA působící v Praze i pro zahraniční média jako Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC. Dostával se také k některým diplomatům v Praze a byl jedním z podkladů pro pravidelné roční zprávy amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě.
Petr Uhl (vlevo) a vikář Českobratrské církve evangelické Tomáš Bísek v roce 1978
Úzké napojení měl Výbor na mezinárodní organizaci na obranu lidských práv Amnesty International. V prosinci 1979 se stal členem Mezinárodní organizace pro lidská práva, ze 30 členů byl jediným působícím přímo v sovětském bloku (bulharská, maďarská a rumunská organizace pracovaly z exilu). Přijetí bylo považováno i za výraz solidarity, v té době totiž čekal proces deset členů Výboru.
Největší proces od 50. let
Někteří členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se totiž už v roce 1979 sami dostali do stejné pozice jako ti, které dosud hájili. Do té doby byly represe zaměřeny převážně proti méně veřejně známým lidem, nyní však bylo v rámci akce Kmen rozhodnuto zasáhnout přímo proti aktivnímu jádru disentu včetně členů Výboru. A tedy i hlavním postavám Charty 77.
Představitelé režimu věděli, že kvůli personálnímu propojení zásah postihne i Chartu, ale domnívali se, že útok na Výbor nebude navenek tak nápadný. V rozsáhlé a dlouho připravované akci bylo zahájeno trestní stíhání za podvracení republiky. Jednání Výboru bylo popsáno jako činnost neznámého pachatele a nikdo konkrétní obviněn nebyl.
Koncem května 1979 však bylo k výslechu předvedeno 16 členů Výboru a Bezpečnost u nich provedla domovní prohlídky. Jejich postup byl bezohledný a násilný, nebrali ohledy ani na děti. Během prohlídek zabavili disidentům dokumenty, knihy, psací stroje, poznámky, korespondenci, fotografie a dokonce i peníze. Většinu věcí už stíhaní zpět nikdy nedostali.
Devět členů skupiny si vyslechlo obvinění z „podvratné činnosti z nepřátelství k socialistickému zřízení“, za což jim hrozilo až pět let vězení. Petru Uhlovi, kterého režim považoval v této době za vůdčí postavu, pak až deset let. Za podvratnou činnost přitom režim pokládal pouhé psaní a šíření dokumentů. Všichni obžalovaní prohlásili, že se cítí nevinni.
Petr Uhl byl odsouzen na pět let, Václav Havel na čtyři a půl roku, Václav Benda na čtyři roky, Jiří Dienstbier a Otta Bednářová na tři roky nepodmíněně. Dana Němcová na dva roky se zkušební dobou pěti let.
Politický proces se záměrně konal v jedné z nejmenších místností a ke vstupu byla potřeba pozvánka od předsedy senátu – přes velký zájem tak mnoho míst zůstalo prázdných. Kromě příbuzných a přátel obžalovaných o účast stáli i zahraniční novináři a organizace včetně Amnesty International. Všechny ale příslušníci bezpečnosti od budovy soudu vytlačili, celkem 40 lidí zadrželi a šest jich – podle tehdejší praxe – násilím ostříhali. Hosty z Francie zadrželi a odvezli na hranici s Německem, kde je nechali svému osudu.
Členové VONS
Rozsudek vzbudil pobouření doma i v zahraničí
Proces i samotný tvrdý rozsudek vzbudil doma i v zahraničí značný ohlas a pobouření. Charta 77 a VONS ho kvůli průběhu a vykonstruovaným „důkazům“ označili za největší politický proces od 50. let.
O soudu podrobně informovala zahraniční média. Protest vyjádřily vlády USA, Velké Británie, západního Německa nebo Švédska, ale také Evropský parlament, Socialistická internacionála, Amnesty International nebo Helsinki Watch, laureát Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov nebo západoevropské odborové svazy a politické strany, a to i strany komunistické. Amnesty do Prahy dokonce vyslala své pozorovatele, ti ale byli vyhoštěni.
Členové Výboru nalezli značnou podporu i v Československu. Desítky lidí zaslaly státním orgánům protestní dopisy, 251 občanů podepsalo petici prezidentovi požadující propuštění aktivistů a 774 lidí petici Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud ale všechna odvolání odmítl jako nedůvodná a v prosinci 1979 rozsudky potvrdil.
Václav Havel v roce 1977
Na počátku roku 1980 bylo pět odsouzených přemístěno do vězeňských zařízení, kde se ocitli pod drobnohledem pracovníků vnitřní ochrany a jejich tajných spolupracovníků. Kvůli špatným podmínkám ve vězení trpěl zejména Václav Havel zdravotními problémy, například opakovaným zápalem plic. V únoru 1983 mu trest ze zdravotních důvodů přerušili, zbytek strávil v domácím vězení.
Režimu se zásahem sice podařilo činnost disentu oslabit, ale jen dočasně. Vězněné mluvčí Charty 77 nahradili jiní a do Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se přihlásilo během pár dní dalších 12 lidí. Zvýšil se také zájem domácí i zahraniční veřejnosti o situaci s lidskými a občanskými právy v Československu i celém východním bloku.
Od dubna 1978 do listopadu 1989 vydal Výbor celkem 1204 dokumentů. Naprostá většina se jich týkala konkrétních případů porušování lidských práv. Celkem pro organizaci pracovalo 43 lidí.
Snaha o očistu justice nevyšla
Výbor zůstal aktivní i po listopadu 1989, kdy se stal uznaným občanským sdružením. Snažil se hlavně o očištění justice od zkompromitovaných soudců. Začal spolupracovat s ministerstvem spravedlnosti a po analýze svých dokumentů mu v březnu 1992 poskytl seznam 42 soudců vystupujících v případech lidí, které za komunistického režimu hájil.
Šlo o soudce, kteří posílali do vězení politické odpůrce režimu a tím porušovali nejen jejich práva, ale dokonce už tehdy platné zákony (Mezinárodní pakt o lidských právech byl od roku 1976 součástí československého práva). Některé kontroverzní osoby ale ministerstvo přesto soudci a státními zástupci doživotně jmenovalo.
Seznam byl postupně omezen jen na několik jmen, na jejichž odvolání Výbor trval. Kvůli průtahům aktivisté žádali v roce 1994 i odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Nováka (ODS). Ale neuspěli, naopak několik zkompromitovaných soudců ještě povýšilo. V roce 2000 tři bývalí členové Výboru uvedli, že tento fakt dlouhodobě poškozuje pověst justice a její autoritu.
Ochraně práv se někteří věnovali i po roce 1989
Výbor se naposledy sešel v červenci 1996 a rozhodl, že svou činnost na neurčito přeruší. Někteří členové se ale otázce lidských a občanských práv věnovali dál. Aktivity Václava Havla během jeho prezidentství i po něm jsou dobře známé, nebyl ale jediný.
Například Petr Uhl byl deset let expertem pracovní skupiny pro svévolná zadržování při komisi OSN pro lidská práva. V letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva, předsedou rad pro národnosti a pro lidská práva a komise pro záležitosti romské komunity. Neúspěšně se snažil prosadit i v politice, nejprve za ČSSD a pak ve Straně zelených.
Petr Uhl a Anna Šabatová v červnu 2017
Uhlova manželka Anna Šabatová dostala v roce 1998 Cenu OSN za obranu lidských práv, a to jako první žena ze střední a východní Evropy. V letech 2001–2007 byla zástupkyní ombudsmana Otakara Motejla a v roce 2014 se veřejnou ochránkyní práv sama stala.
Jiří Dienstbier starší působil jako československý ministr zahraničí a v letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Problematice lidských práv se věnoval i jeho syn Jiří, který byl dvakrát zvolen senátorem a v předchozí vládě Bohuslava Sobotky byl ministrem pro lidská práva a rovné příležitosti.
Disident a duchovní Václav Malý, který v listopadu 1989 proslul moderováním veřejných shromáždění, zůstal věrný církvi. Kromě toho také cestuje do zemí, ve kterých jsou političtí vězni, například do Běloruska, Číny, Súdánu, Íránu nebo na Kubu. Navštěvuje rodiny vězňů a snaží se je psychicky podpořit.