Desítky zesnulých do pravěké nekropole na jihu Evropy tehdejší obyvatelé ukládali do země zřejmě celé generace. Detailní analýza tohoto místa naznačuje, že mohlo být jedním z prvních v Evropě, kde vznikala kultura, která ovlivnila většinu kontinentu.
Film Barbar Conan se natáčel ve Španělsku. Jednou z klíčových scén je okamžik, kdy hrdina v podání Arnolda Schwarzeneggera objeví v kruhovité kryptě ostatky dávného vládce s mečem. Španělští archeologové teď nedaleko místa natáčení objevili opravdovou pravěkou kryptu starou nejméně šest tisíc let – navíc velmi podobnou té ze zmíněného snímku ze začátku 80. let. Kruhová, velká – ale nebylo v ní jen jedno tělo, ale celé desítky.
Tento objev krypty u Toleda je důležitý sám o sobě: Jde totiž o vůbec nejstarší doloženou monumentální nekropoli ve vnitrozemí Pyrenejského poloostrova. Nález přitom zpochybňuje dlouho zastávanou teorii, že podobné megalitické pohřební stavby se zpočátku vyskytovaly pouze na pobřeží a teprve později se rozšířily do vnitrozemí.
Prehistorické naleziště Valdelasilla se nachází na kopci s výhledem na město Illescas ležící mezi Toledem a Madridem. Archeologové na ně narazili před šesti lety a ještě téhož roku ho popsali a odkryli. Teprve teď ale kvůli obrovskému rozsahu výzkumu výsledky vydali, a to v odborném časopisu Cambridge Archaeological Journal.
Pohled do nitra pravěké nekropole
Hrobka byla značně velká – její kruhová komora měřila v průměru šest metrů, celá byla obklopená hlubokým příkopem, takže celý areál měl v průměru asi 36 metrů. Kromě této centrální hrobky kolem leželo několik dalších pohřebních komor vyrobených ze dřeva, hlíny a zhutněné zeminy. V jedenácti z těchto pohřebních staveb se našly ostatky nejméně 46 lidí. Jejich stáří vědci určili pomocí radiokarbonové metody a počítačového modelování.
Na základě těchto dat se zdá, že lidé toto místo využívali po celé generace – od pozdní doby kamenné až po dobu měděnou. V průběhu jeho historie se přitom pohřební zvyky měnily. V nejstarších dobách se pohřbívali jen jedinci, později přibývalo hromadných hrobů a v nejmladších dobách přibyly i sekundární pohřby, v nichž byla lidská těla záměrně uspořádávána.
Valdelasilla je podle archeologů možná klíčem k pochopení celé megalitické kultury obřích pohřebních monumentů, která se rozšířila po značné části evropského kontinentu. Autoři studie předpokládají, že tato lokalita představuje velmi ranou formu megalitických pohřebních zvyků, z nichž se později vyvinula výstavba mohutných monumentů z obřích kamenných desek. „Nekropole, založená na konci pátého tisíciletí před naším letopočtem, má mnoho společných rysů s jinými hřbitovy na poloostrově, které jsou spojovány s rozvíjejícím se megalitismem na severovýchodě a jihozápadě,“ napsali autoři výzkumu.
Nová teorie o původu megalitů
Vzhledem k tomu, že Valdelasilla je stará asi 6000 let, odporuje to rozšířenému předpokladu, že podobné megalitické pohřby se praktikovaly v jediné pobřežní oblasti, například v severozápadní Francii, a teprve poté se rozšířily mezi další přímořské komunity – a až nakonec tyto zvyky dosáhly i vnitrozemských oblastí. Lidé ve vnitrozemí přitom podle všeho budovali vlastní velké monumenty ve stejné době. „Vypadá to, že místo jediného místa původu je vznik megalitismu v Evropě spojený s více regiony nejen na pobřeží, ale i ve vnitrozemí,“ dodávají autoři.
Tyto masivní stavby spojené se smrtí jsou jedním z nejdůležitějších svědectví o životě našich prapředků. Rozšířily se po celém atlantickém pobřeží Evropy – od Pyrenejského poloostrova přes Britské ostrovy, Bretaň, Skandinávii až po části střední Evropy – na území dnešního Česka ale nepronikly. Jejich existence svědčí o vysoce organizovaných společnostech, které byly schopny mobilizovat velké množství pracovní síly a koordinovat složité stavební projekty.
To prokazuje, že komunity měly dostatek zdrojů schopných uživit spoustu lidí na jednom místě, musely ovládat technologie pro práci s kameny a také musela mít tvorba takových staveb nějaký vážný smysl – což zase naznačuje, že tehdejší obyvatelé měli nějakou vážnou představu o smrti nebo o tom, co následovalo po ní.
Rituální a nejspíš i astronomické funkce
Nejrozšířenějším typem megalitických pohřebních staveb jsou takzvané dolmeny – komorové hrobky tvořené vztyčenými kameny přikrytými masivní deskou. Původně bývaly zasypány zeminou a tvořily mohyly. Jiným typem byly galerické hrobky, dlouhé chodby vedoucí do pohřební komory, a průchodové hrobky jako je proslulá Newgrange v Irsku nebo komplex Brú na Bóinne ve stejné zemi. Tyto stavby nebyly jen místem posledního odpočinku, ale plnily i složité rituální a pravděpodobně astronomické funkce – mnohé z nich jsou totiž orientovány tak, aby o zimním nebo letním slunovratu pronikalo sluneční světlo přímo do pohřební komory.
Megalitické hrobky sloužily zpravidla jako kolektivní pohřebiště, nikoli jako místo odpočinku jednotlivce. To odráží strukturu pravěkých společností, v nichž byl zřejmě kult předků a soudržnost rodu či komunity nadřazen kultu jedince. Do jedné hrobky byly v průběhu generací ukládány ostatky desítek i stovek jedinců, přičemž kosti byly často přeskupovány nebo záměrně separovány – lebky a dlouhé kosti například bývaly ukládány odděleně. Tento postup naznačuje, že smrt a pohřeb byly chápány jako mnohastupňový proces přechodu, při němž tělesné ostatky hrály aktivní rituální roli i po samotné smrti.
