Severní Amerika si v průběhu pondělí užije zatmění Slunce. Míří za ním statisíce lidí, kteří si chtějí užít podívanou, která se člověku nabídne mnohdy jen jednou za život. A někdy ani to ne. V současnosti se zatmění chápe většinou už jen jako velký spektákl, ale v minulosti tato událost doslova „psala dějiny“.
Když zatmění měnilo dějiny. Tři příběhy, v nichž temnota ve dne ovlivnila historii
Zatmění Slunce se velmi špatně předvídala – proto většinu existence lidstva přicházela nečekaně, ale s o to větším efektem. Náhlá temnota uprostřed dne, kdy Slunce jakoby zmizí, svět se ochladí a potemní, vyvolávala u lidí strach a obavy.
Bitva přerušená temnotou
To se stalo například 28. května roku 558 před naším letopočtem kolem šesté hodiny odpolední.
„V šestém roce se konala bitva, v níž se přihodilo, že se den proměnil v noc. Tuto proměnu dne předpověděl Thalés z Milétu Iónským, přičemž stanovil jako hranici právě tento rok, v kterém se bitva odehrála. Vida Médové a Lýdové, že se den změnil v noc, zastavili boj a oba národy dychtily po vzájemném míru.“ Tak popsal bitvu u řeky Halys první dějepisec Hérodotos.
V tomto boji se střetla vojska dvou nenáviděných soupeřů – Lýdské a Médské říše. Tyto národy proti sobě válčily dlouhých pět let, bitva na území dnešního Turecka měla tento spor vyřešit jednou provždy.
Podle Hérodota se ale obě strany nakonec shodly na tom, že je zatmění Slunce během bitvy znamením toho, že se jejich aktivita nelíbí bohům. Temnota boj přerušila a druhý den se obě strany sešly k vyjednávání, aby „naplnily vůli božstev“ – tedy aby uzavřely mír. Nakonec se jim to podařilo, když se dohodl sňatek potomků obou vládců.
Příliš to ale nepomohlo ani jedné straně tohoto konfliktu, během pouhé další generace totiž obě lokální velmoci podlehly Perské říši.
Právě díky tomuto zatmění je velmi přesně známo datum této bitvy. Jde o úplně první historickou událost, kterou se povedlo datovat s hodinovou přesnosti – a to právě díky vědě. Současně je toto zatmění výjimečné ještě něčím dalším – jde o vůbec to první, které se podařilo předpovědět. Povedlo se to řeckému matematikovi Thalétovi z Milétu – dodnes se ale neví, jak to spočítal. Několik dobových svědectví to ale dokazuje. Americký spisovatel sci-fi Isaac Asimov proto označuje právě 28. květem 558 za den, kdy se zrodila věda a kdy se na základě vědeckého aparátu podařilo experimentálně predikovat budoucí událost.
Kolumbus zachráněný Měsícem
Zatímco předpovědi zatmění Slunce byly složité, předvídat zatmění Měsíce se západní věda naučila dost spolehlivě. A také to pak dostatečně využila.
Byla to Kolumbova poslední výprava. A mohla skončit moc špatně. Na konci června roku 1503 se mu podařilo uváznout na Jamajce. Místní, kteří ještě neměli s Evropany zkušenosti, ho přivítali přátelsky a posádku jeho dvou karavel pohostili. A pokračovali v tom i dalšího půl roku, kdy Španělé ostrov neopouštěli. Postupně jim ale docházela trpělivost, Kolumbova expedice jim totiž neměla moc co nabídnout.
Stoupající nespokojenost vedla k tomu, že nakonec asi o rok později španělskému objeviteli odmítli cokoli dalšího dát. Kolumbus neměl dost mužů, aby se jejich přímému útoku ubránil, a tak našel jiné řešení. Na palubě měl s sebou almanach, jehož autorem byl židovský rabín a astronom v jedné osobě Abraham Zacuto a který obsahoval astronomické tabulky zahrnující roky 1475 až 1506. Všiml si v nich data a času nadcházejícího zatmění Měsíce, které připadlo na 1. březen.
Kolumbus a zatmění Měsíce
Domluvil si na ten den schůzku s vůdcem domorodců. Varoval ho, že Bůh se na jeho lid zlobí – nelíbí se mu, jak se chovají ke Kolumbovi a jeho mužům. Kolumbus náčelníka upozornil, že Bůh dá jasné znamení nespokojenosti tím, že Měsíc v úplňku bude vypadat jako „rozpálený hněvem.“ Když pak opravdu k zatmění došlo a rudý Měsíc se objevil přesně tak, jak rabín Zacuto předpověděl, domorodci propadli panice. Kolumbův syn Ferdinand to tehdy popsal takhle: “S velkým vytím a nářkem přibíhali ze všech stran k lodím, obtěžkaní zásobami, a prosili admirála, aby se za ně všemi prostředky přimluvil u Boha, aby na ně neseslal svůj hněv.“
Kolumbus ale vytěžil událost na maximum, protože pomocí přesýpacích hodin sledoval délku zatmění a když se mělo blížit ke konci, oznámil Jamajčanům, že jim Bůh odpouští.
Díky tomu pak už ho domorodci neobtěžovali a po zbytek jeho pobytu ho zásobovali vším, co chtěl – až do 28. června téhož roku, kdy mu připlula pomoc. Z výpravy se ale sám Kolumbus vrátil s podlomeným zdravím a zemřel jen o dva roky později.
Sjednocení indiánských kmenů
Přestože se zatmění Slunce předpovídala s velkou přesností dost složitě a poprvé se to vlastně podařilo až britskému astronomovi Edmondu Halleyovi roku 1715, i tato predikce věcí budoucích se jednou stala dějinným hybatelem. Hrála klíčovou roli v odboji původních obyvatel Ameriky proti dobyvatelům ze západu.
Příběh indiánského náčelníka Tecumseha je známý i u nás – z pětidílné stejnojmenné série německého spisovatele Fritze Steubena. Řada čtenářů si ale neuvědomuje, že tento příběh není na rozdíl od knih o Vinetouovi fikce, ale opravdu se stal.
Náčelník z kmene Šónijů cítil, že jsou jeho lidé pod stále větším tlakem evropských osadníků, kteří je připravují o půdu, lovnou zvěř i další zdroje. K jeho nenávisti vůči Evropanům pomohl i fakt, že jejich rukou zemřeli jeho otec i starší bratr. Tecumseh pochopil, že jen jeden kmen nemá proti technologicky i početně silnějšímu protivníkovi šanci a že jedinou šancí je tedy sjednocení kmenů.
Kresba zatmění Slunce z roku 1806
Pomáhal mu jeho mladší bratr Tenskwatawa, kterému se říkalo Prorok. Ten vyzýval původní obyvatele Ameriky, aby odmítli veškeré západní hodnoty a vrátili se k těm „původním“. A dařilo se mu to, jako samozvaný posel bohů mluvil jejich jménem a autoritou, takže mu indiáni naslouchali. V Indianě založili osadu Prophetstown, do níž přicházeli zástupci stále více různých kmenů.
Guvernérovi státu Indiana se tato rostoucí jednota vůbec nelíbila a tak se rozhodl charismatického Tenskwatawu diskreditovat. Veřejně ho vyzval, aby prokázal svou prorockou moc, doslova vzkázal: „Pokud je skutečně prorok, požádejte ho, aby způsobil, že se Slunce zastaví nebo Měsíc změní svůj běh, že řeky přestanou téct nebo že mrtví vstanou z hrobů.“ Jenže Tenskwatawa to dokázal.
Vzkázal guvernérovi nazpět: „Za padesát dní od dnešního dne nebude na obloze ani mráček. Až však Slunce dosáhne svého nejvyššího bodu, v tu chvíli ho Velký duch vezme do svých rukou a skryje ho před námi. Poté nás zahalí noční tma a hvězdy budou zářit kolem nás. Ptáci budou hřadovat a noční tvorové se probudí a pohnou.“ Předpovězeného dne, tedy 16. června 1806, opravdu nastalo zatmění Slunce a guvernérův pokus rozdělit Šóníje velkolepě selhal. Dodnes není úplně jasné, jak to Prorok dokázal, historici předpokládají, že měl informace od někoho z Evropanů.
Autorita obou indiánských vůdců pak už jen rostla, v Prophetstownu žilo na vrcholu jeho moci přes šest tisíc lidí. Konfederace kmenů se stala vážnou hrozbou a nakonec se spojila proti Američanům s Brity. Vrcholem jejího boje bylo obléhání Detroitu. Americké přesile podlehla kmenová aliance až roku 1812.
