Skoro tříletý Žeňa nezná život bez sirén a ostřelování. Narodil se během ruské okupace města Buča. Jeho matka vzpomíná, že cestou do porodnice viděla těla zabitých civilistů přikrytá dekami. Následující den se po nemocnici pohybovali ruští vojáci.
„Všichni se schovali. Stáli jsme za dveřmi na pokoji a zakrývali Žeňovi ústa, aby ho neslyšeli. Díky bohu, že k nám tehdy nevešli,“ vzpomíná jeho matka Ljudmyla. Doma mezitím čekali tři Žeňovi sourozenci. Tehdejší boje dodnes připomínají prostřílené stěny. „Když vešli na náš dvůr, stříleli do oken,“ popisuje matka.
Tři dny po porodu se Ljudmyle s dětmi podařilo z města evakuovat. Vrátili se pár měsíců poté, co Buču osvobodila ukrajinská armáda. Nejstarší dcery i přes těžké vzpomínky nechtěly zůstávat daleko v jiné části Ukrajiny. „Jsou tu všichni moji kamarádi. Celý můj život je tady,“ vysvětluje Nasťa.
Vidět ohrožené civilisty je horší než boje, popsal Oleksandr
Pět kilometrů vzdálenou Irpiň bránil na začátku března Oleksandr. Horší než boje bylo pro něj vidět civilisty v ostřelovaném městě. „Město hořelo, nebyla tam elektřina, jídlo a byli tam civilisté. Někteří lidé chtěli odejít, jiní chtěli zůstat,“ přiblížil.
Tehdy si nedokázal představit, že se válka protáhne na tři roky. Teď je veterán a bývalý voják přesvědčený, že bez bezpečnostních záruk západních spojenců se boje mohou snadno obnovit i po dosažení mírové dohody. „Rusku to jednoduše umožní zvýšit svůj vojenský potenciál a přiblížit se k hranicím východní Evropy,“ dodal.
Ukrajina vstoupila do čtvrtého roku války. Vojáci i civilisté stále doufají, že právě letošek by mohl přinést vytoužený mír.
