Čtyři sta dvacet sedm kilometrů. Tak dlouhá je dělicí linie mezi vládou ovládaným územím a samozvanými „republikami“ na východě Ukrajiny. Každý měsíc ji na pěti kontrolních stanovištích překročí víc než milion lidí. Kromě až šesti hodin čekání v jakémkoliv počasí a v nevyhovujících hygienických podmínkách riskují nebezpečí ostřelování či nášlapných min. I to je jeden z důsledků takzvané hybridní války, kterou na východě Ukrajiny před pěti lety zahájilo Rusko – i když své zapojení do konfliktu nadále odmítá.
Lidé cestují z území neuznaných „republik“ na Kyjevem kontrolované území nejen za příbuznými, či aby zkontrolovali svůj majetek, který zůstal „na druhé straně“. Nezbytností jsou často i cesty za nákupy, neboť některé zboží včetně léků je na Ruskem podporovaných separatistických územích těžko k dostání nebo je dražší.
Namáhavou cestu přes kontrolní stanoviště a zpět, která zabere i celý den, musejí pravidelně snášet třeba senioři, pokud si chtějí vyzvednout ukrajinskou penzi. Aby na ni – nebo na jiné ukrajinské sociální dávky – měli lidé nárok, musejí získat status vnitřního uprchlíka.
Někteří o něj ale ani neusilují. „Žijeme z platu mého manžela a místní penze. Pro ukrajinskou penzi jsme se neregistrovali,“ řekla třeba Rádiu Svobodná Evropa/Rádiu Svoboda (RFE/RL) seniorka Anna z Luhansku. Ukrajinský důchod z podobných důvodů nedostává téměř sedm set tisíc seniorů, uvádí nezisková organizace Norwegian Refugee Council (NRC).
Zaregistrovaných osob se statusem vnitřního přesídlence je na Ukrajině přibližně milion a půl, přičemž pocházejí jak z Donbasu, tak z Ruskem nelegálně anektovaného Krymu. Samotná válka na východní Ukrajině pak vyhnala permanentně z domovů odhadem milion lidí, dodává NRC. Mezinárodní výbor Červeného kříže uváděl před dvěma lety, že Donbas opustily kvůli válce téměř tři miliony lidí.
„Dokažte babiččinu smrt“
Podle NRC také v těch částech Donbasu, které nejsou pod kontrolou Kyjeva, nemá téměř šedesát procent dětí ukrajinské rodné listy a téměř osmdesát procent úmrtí není zaregistrováno ukrajinskými úřady.
„Babička mého kamaráda nedostávala penzi, protože byla příliš stará na to, aby absolvovala ten vyčerpávající výlet (na vládou kontrolované území). Nedávno zemřela. Úmrtní list vydaný úřady separatistů nemá žádnou právní sílu a neexistuje mechanismus, jak lidem, kteří žijí na (vládou) nekontrolovaném území, vydat ukrajinský. Když můj kamarád hledal pomoc u soudu, soudce po něm chtěl důkaz – tři svědky babiččiny smrti, nebo video z pohřbu,“ popsala webu listu The New York Times ukrajinská novinářka Alisa Sopovová.
Web RFE/RL cituje reportéra z Luhansku, podle kterého je jen málo místních lidí oddaných ideologii tamní separatistické „republiky“. Během války se místní podle něj zklamali jak v ukrajinských úřadech, tak v ruské vládě.
„Ti, kteří čekali opakování krymského scénáře, to (vývoj situace na Donbase) vnímají jako podraz. Mnozí považují (ukrajinského prezidenta Petro) Porošenka za zdroj všech problémů a sebe za rukojmí (vzniklé) situace. Žijí ze dne na den a nedělají si žádné plány do budoucna,“ řekl pod podmínkou anonymity.
„Ti s proukrajinskými názory ztrácejí naději, že území (kontrolovaná Ruskem podporovanými separatisty) budou osvobozena a cítí se stále víc opuštění. Mentální propast mezi městem (Luhansk) a Ukrajinou je čím dál hlubší a nepřeklenutelnější,“ uzavřel reportér.
„Projekt Novorusko“
Konflikt zasáhl do života více než pěti milionů lidí. Tři a půl milionu lidí potřebuje podle NRC humanitární pomoc, přičemž milion nemá podle organizace ani pravidelný přístup k potravinám. Během války zemřelo přes 13 tisíc lidí, z toho přes 3300 civilistů. Dalších přibližně devět tisíc civilistů bylo zraněno.
Povahu války na východě Ukrajiny, která vypukla před pěti lety, počátkem dubna 2014, shrnuje bezpečnostní analytik Jurij Fjodorov v monografii Ruská agrese proti Ukrajině. „Válka v Donbasu představuje ozbrojený střet pod úrovní oficiálně vyhlášené války mezi dvěma moderními státy, v němž jedna ze stran, Rusko, kombinuje konvenční vojenské operace s ekonomickým nátlakem, podněcováním politických a sociálních nepokojů, podvratnými aktivitami a psychologickou válkou,“ přibližuje tamní hybridní válku.
Moskva původně plánovala odtrhnout celou jihovýchodní část Ukrajiny včetně Donbasu, oblastí u Azovského moře, Krymu i Oděské oblasti a vytvořit tak „Novorusko“, jakýsi stát ve státě, který by se sám vyhlásil na sjezdu zástupců dotčených oblastí v Charkově na konci února 2014. Tento plán nevyšel, protože sjezd se odmítl separatistickými projekty zabývat.
Kreml proto vydal příkaz k invazi na Krym. Zároveň začalo verbování dobrovolníků pro boj na východní Ukrajině, které řídila civilní kontrarozvědka FSB, a také destabilizační akce na jihovýchodně Ukrajiny. Ty spočívaly v podněcování místních proruských aktivistů či agentů k demonstracím za odtržení či k obsazování úředních budov, v něž nepokoje přerostly začátkem dubna 2014.
„V mnoha případech byly nepokoje vedeny speciálně vyslanými operačními důstojníky FSB a (vojenské rozvědky) GRU. Jádro násilníků často tvořily skupiny takzvaných ruských turistů, v podstatě drobných kriminálníků, vandalů, sportovních fanoušků, bitkařů a členů nacionalistických organizací z přilehlých oblastí Ruské federace,“ dodává Fjodorov.
„Zelení mužíčci“ přicházejí
Zatímco v jiných oblastech zamýšleného „Novoruska“ se Kyjevu podařilo nepokoje potlačit, na Donbasu je vláda pod kontrolu nedostala. Zároveň se ale ani „chráněncům Moskvy“ nepodařilo uchvátit moc, a tak se v oblasti objevili takzvaní zelení mužíčci, příslušníci ruských speciálních sil, doplnění o žoldnéře s válečnými zkušenostmi.
„Skupiny ozbrojenců ve vojenských uniformách bez označení se zmocnily několika měst na severu Doněcké oblasti a staly se jádrem mnohem větších separatistických oddílů tvořených hlavně místními,“ píše Fjodorov a dodává, že bez těchto ozbrojenců by proruské a separatistické síly Donbas neovládly.
Moskva a její spojenci se dále snažili legitimizovat dosažený stav vyhlášením „Doněcké lidové republiky“ a „Luhanské lidové republiky,“ jež pak podle jejich vyjádření ještě drtivě potvrdila takzvaná „referenda“. Jak ale upozorňuje Fjodorov, ještě na jaře 2014, tedy těsně před ruskou agresí, byla pro připojení k Rusku jen necelá třetina tamních obyvatel, zatímco víc než polovina byla proti.
Rusko nakonec muselo do oblasti vyslat několik praporových taktických skupin vlastních pozemních vojsk. Vpád byl maskován jako „humanitární intervence“, byť Moskva zapojení své pravidelné armády do konfliktu nadále popírá. Podle Fjodorova byla nucena vojska vyslat, aby „zachránila vlastní chráněnce před blížící se porážkou“.
Zamrzlý konflikt
I po pěti letech konfliktu vládne na východě Ukrajiny patová situace. Od počátku války bylo již několikrát vyhlášeno příměří (krátkodobé, časově neomezené či jednostranné), ozbrojené střety ale s menší silou dál pokračují.
„Ukrajinská armáda nemá dost sil na to, aby mohla okupovaná území Donbasu osvobodit, kvůli přítomnosti pravidelné ruské armády jak přímo na Ukrajině, tak bezprostředně za jejími hranicemi. Zároveň však Kreml po dosažení druhé minské dohody zjistil, že se mu již nepodaří zvrátit vojensko-politickou situaci v regionu ve svůj prospěch bez rozsáhlé pozemní invaze,“ psal Fjodorov už před třemi lety.
Moskva už se podle něj nedívá na tyto oblasti „ani tolik jako na nástroj umožňující Kremlu diktovat kyjevské vládě svoji vůli,“ jak si to původně představovala, ale spíš jako „na zanícenou krvácející ránu, která bude vyčerpávat ukrajinskou společnost a bránit Ukrajině v uskutečnění potřebných reforem“.
