Je tomu přesně deset let, kdy Rusko formalizovalo svou podporu dvěma separatistickým oblastem na severu Gruzie a uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Z pohledu mezinárodního společenství to byl agresivní akt. Obyvatelům obou oblastí to však alespoň částečné usnadnilo život provázený řadou praktických problémů vyplývajících ze statusu neuznaného státu. Sporných území je na světě mnoho a v různé míře problémy provázejí všechny jejich obyvatele při jakémkoliv kontaktu se zahraničím.
Bankovní převod je dobrodružství, pas neplatí. Obyvatelé neuznaných států řeší absurdní problémy
Když se politolog Thomas de Waal ptal jednoho Podněsterce, jaký největší problém mu přináší život v neuznaném státu, dostalo se mu odpovědi: „Nestabilita a nejistota. Co se stane zítra? Co Moldavsko s Ukrajinou udělají? Zavře se škola mých dětí, zavře se hranice? Je to příliš nepředvídatelné. Nevidíme na tři roky dopředu.“
Podněstří funguje už 26 let jako nezávislý stát se vším všudy. Oficiálně ho však celý svět vnímá jako součást Moldavska a to provází jeho obyvatele celý život. Rodný list vydaný místními úřady neplatí nikde na světě. Vzdělání z místních škol je kdekoliv v zahraničí z formálního hlediska k ničemu. Cestování s místním pasem nepřichází v úvahu. Podnikání se zahraničními partnery je velmi složité, až nemožné. Peníze na účtu v místní bance nejsou dosažitelné jinde než doma.
Potíže tohoto typu provázejí obyvatele všech území, jejichž státoprávní uspořádání není všeobecně přijímáno. V některých jsou větší, v některých menší. „Jedním extrémem je Severní Kypr, kde kvete mezinárodní turismus, jezdí tam studenti z celého světa a čile se obchoduje přes zelenou linii s jižním Kyprem. Druhým extrémem je Náhorní Karabach, který je hluboce izolovaný od světa a kde působí jediná mezinárodní organizace, a to Červený kříž,“ píše de Waal v časopise New Eastern Europe.
Výlet za čáru jako dobrodružství
„Abcházská oficiální hranice leží dva kilometry od gruzínského kontrolního stanoviště. Mezi těmito dvěma body nesmí projíždět žádná auta,“ píše novinářka Sophie Clamadieu o své zkušenosti s cestou přes pásmo oddělující Abcházii od zbytku Gruzie. Podobné problémy nastávají i při cestě do Jižní Osetie. Auta s gruzínskými poznávacími značkami tam nesmějí a naopak ta s osetinskými nesmějí do Gruzie.
Oblasti, které na sebe byly po léta napojené a mezi nimiž se vždy čile cestovalo i obchodovalo, jsou tak už 25 let odříznuté. Doplácí na to hlavně místní lidé, kteří se musí smířit s omezeným horizontem dosažitelného světa, nebo vymýšlet složité cesty, jak bariéru překonat.
Ani s cestou do vzdálenějších cílů to není jednoduché. Například publicista Richard Martyn-Hemphill upozorňuje na absurdní situaci na letišti v hlavním městě Náhorního Karabachu: „Civilní letecký terminál opravený jen před pár lety ve tvaru holubičích křídel na znamení míru zůstává zavřený. Nemůže fungovat kvůli hrozbě, že letadla prolétávající z mezinárodního pohledu ázerbájdžánským vzdušným prostorem bez povolení budou sestřelena.“
Velké problémy pro turisty mířící na dovolenou způsobuje nejasný status také na Krymu. Provoz mezi poloostrovem a zbytkem Ukrajiny je svázán stále se měnícími složitými pravidly. Ukrajinci, kteří dřív tvořili významnou část turistů na krymských plážích, potřebují pro vjezd speciální povolení ukrajinských úřadů. To musí mít i občané třetích zemí. Kdyby se tam vydali bez něj, budou na Ukrajině trestně stíháni.
Pro obyvatele Krymu je cestování jinam než do Ruska také složité. Například schengenské vízum si lidé s pasy s trvalým bydlištěm na poloostrově mohou vyřídit jen na konzulátech na Ukrajině. Už se proto rozjel byznys firem, které jim udělají naoko trvalý pobyt někde v Rusku a vízum do Evropy zařídí.
Právní nejistota
Na Severní Kypr, kde si místní Turci s podporou turecké armády vyhlásili vlastní stát, se turisté dostanou jedině z Turecka nebo z jižní části ostrova. Je to o hodně jednodušší než v gruzínském případě a to láká movitější Západoevropany ke koupi letních sídel.
Jenže i ti narážejí na problém. „Lidé z Británie, kteří si chtějí koupit půdu nebo dům na Severním Kypru, se mohou dostat do situace, že je koupí od někoho, komu ve skutečnosti nepatří. Velkou část země totiž legálně vlastní Kypřané, kteří dnes žijí na jihu,“ upozorňuje odborník na mezinárodní obchod s realitami Peter Ellis pro britský list The Independent. Po turecké invazi v roce 1974 totiž musely stovky tisíc Řeků ze severní části ostrova odejít a své majetky tam bez náhrady zanechat.
Složité je veškeré obchodování. Například převody peněz na účty v Kosovu se donedávna musely odehrávat přes prostřednické banky, protože tamní finanční ústavy neměly přidělené SWIFT kódy. „Kosovo také donedávna nemělo poštovní systém. Místo toho poštu přijala Albánie a doručila ji do Kosova. Kvůli tomu bylo posílání jakéhokoliv zboží složité,“ popisuje potíže obchodníků ekonomka Světové banky Jieun Choiová na webu výzkumné organizace Brookings.
Podle ní je nečlenství státu v OSN pro jeho obyvatele i všechny, kteří se s nimi snaží obchodovat, velmi nákladné. Důvodem je především fakt, že neuznaná země nemá přístup k multilaterálním dohodám, které ošetřují základní právní, finanční a logistické služby.
Nepřehledné prostředí jako podhoubí zločinu
Neuznané státy jsou naopak rájem pro všechny, kteří mají prsty v nelegálním obchodu. Například na hranicích Podněstří funguje od roku 2005 pohraniční mise EU, která zaznamenala nelegální obchod s lidmi, auty, cigaretami, alkoholem, zbraněmi a narkotiky.
Na něm se nepodílí zdaleka jen místní zločinci. Prostoru, který nepodléhá mezinárodní kontrole, využívají i skupiny ze širokého okolí. Veškerý nelegální obchod musí procházet přes moldavské nebo ukrajinské území a je krajně nepravděpodobné, že by se něco takového Podněstřanům dařilo bez vědomí úřadů těchto zemí.
„Párijský status v mezinárodních vztazích má i své výhody,“ upozorňuje novinář píšící o Ukrajině Michal Potocki a v časopise New Eastern Europe popisuje, jak si bývalý spolupracovník prezidenta Janukovyče Serhij Kurčenko zakládá firmy v Jižní Osetii, protože jinde by to kvůli mezinárodním sankcím nemohl udělat.
Vysvětluje také, jak se obchází sankce na vývoz černého uhlí z Doněcké a Luhanské republiky: „Uhlí se z Donbasu převáží do ruského přístavu Rostov na Donu. Odtud ho lodě vozí do Gruzie, Rumunska nebo Turecka.“
Mafiánské praktiky však většinou zůstávají skryté pod povrchem obyčejného života neuznaných států. „Je důležité mít na paměti, že tato místa nejsou strašidelnými územími mafie jako Čečensko v 90. letech nebo Donbas nyní. Hlavní dojem návštěvníka Abcházie, Náhorního Karabachu nebo Podněstří je normalita,“ popisuje de Waal situaci, kterou je možné zaznamenat očima turisty během krátké návštěvy.
Není koho žalovat
Delší zkoumání života bez luxusu standardního právního prostředí však odhaluje další sadu problémů. Obtížné je vymáhání lidských práv v neuznaných státech. Například Abcházci ve snaze o budování národního státu podle politoložky Cataliny Nutaové diskriminují Gruzínce, kteří v republice ještě zůstali. Instituce jim komplikují cestování, účast na politickém životě země nebo vzdělávání v mateřském jazyce.
To se opakuje téměř ve všech neuznaných republikách. V případě standardního státu existují mezinárodní procedury, jak se menšiny mohou domáhat svých práv. Pokud ale stát formálně neexistuje, není ani koho žalovat.
Podobně tristní situace zasahuje i do soukromí. „Existují případy, kdy rozvedení muži utečou z Podněstří do Kišiněva, což je chrání před placením alimentů,“ uvádí příklad aktivistka Marina Shupacová.
Lidská práva jsou někdy v horším stavu i v zemích, které usilují o opětovné připojení své odtrženecké provincie. Politolog Shale Horowitz ve své knize From Ethnic Conflict to Stillborn Reform upozorňuje, že elity často zneužívají boj proti separatismu k uchvácení většího dílu moci. Tvrdí, že ve jménu sjednocení je třeba omezit ta či ona práva.
Ještě častější je podle Horowitze to, že energie, kterou vlády investují do snahy o získání separatistických území, chybí jinde. Reálné ekonomické i společenské problémy se tak neřeší, protože státní aparát zaměstnaný nekonečnými půtkami se separatisty na ně prostě nemá čas. V horším případě jimi dokonce vědomě zakrývá vlastní neúspěchy.
Překonat se
Klíče k řešení všech těchto problémů jsou dva. První drží představitelé separatistů, kteří by mohli situaci vlastních obyvatel zjednodušit tím, že by překonali vlastní hrdost a smířili by se s nějakou formou přijatelné autonomie. Jako se to povedlo například Gagauzsku, které se s Moldavskem dokázalo dohodnout na podmínkách soužití.
Druhý pak mají v rukou vlády zemí, od nichž se separatisté trhají. Kdyby se smířily se ztrátou území a obyvatelstva, které ve většině případů stejně už desítky let fakticky neovládají, mohly by jejich nezávislost uznat. Pak by mohla následovat normalizace vzájemných vztahů a všeobecné uznání ostatními státy světa a na konci i vstup do OSN.
Vlád, které se s tím musely vyrovnat, je řada. Vztahy mezi metropolí a odtrženeckým státem se nakonec ve většině případů zlepšily, ať už to bylo po krvavé válce mezi Francií a Alžírskem, referendu Černohorců o odtržení od Srbska nebo dohodnutém rozchodu Čechů a Slováků.