Zraky celého světa už nejsou k východní Ukrajině upřeny tak, jako byly v roce 2014. Masové nepokoje přerostly v ozbrojený konflikt a ke vzniku svazu lidových republik Nové Rusko. Uznávaný ukrajinský režisér Sergej Loznica do prostředí proniká s kritickým ostřím, ale také s nezaměnitelným ironickým úsměvem. Svůj snímek Donbas v Karlových Varech osobně uvedl.
Filmový postřeh: V Donbasu jsou všichni oběti chaosu
Ačkoli se jedná o fikční dílo, Loznica v Donbasu nezapře své dokumentaristické kořeny. Lze je cítit z mnoha formálních prostředků, například z hrubého vedení kamery, s jejíž pomocí nechává situaci v dlouhých záběrech přirozeně se odvíjet. Autenticity dosahuje pečlivým výběrem herců, přičemž žádná z mluvených replik nepůsobí strojeně nebo nuceně.
Ještě více se autorskému dokumentu blíží výstavbou vyprávění jako série epizod. Bližší pohled odhaluje, že jsou propojené ve štafetové koncepci, při níž jedna scéna nenápadně navazuje na předcházející, byť třeba jen přítomností jedné spojující figury v pozadí.
Loznica nemá iluze o své nestrannosti. Kritikou nešetří hlavně režim Nového Ruska (někdy též Maloruska), zejména tamní milice a zkorumpované politické orgány. Nejedná se ale o kritiku prvoplánovou, ačkoli je mnoho scén extrémní povahy – často se vyznačují černohumorným tónem a fascinací nevkusem doněckého obyvatelstva. Skutečnost, že ani jednou nemá režisér potřebu zmínit Vladimira Putina, ale značí, že podle něj není situace jednoduché povahy a ukázat prstem na jediného viníka mnoho neřeší.
Význam filmu ale zaznívá dostatečně silně. Na situaci eticky a nakonec i vlastními životy morálně doplácí hlavně ti, kteří se dobrovolně stali loutkami režimu. Závěr snímku je nebývale cynickým komentářem k veřejné manipulaci a plošné ztrátě humanistických ideálů. Bohužel, z chaosu v Doněcké republice Loznica zatím nevidí východisko.