Výrazné mnohovýznamné filmy o závažném tématu jsou tituly, kterými se pyšní velké festivaly. Takový se objevil i na festivalu v Karlových Varech – a v sobotu večer si z něj odnesl hlavní cenu Křišťálový globus. Drama s dlouhým názvem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ oslovilo i proto, že sděluje nepříjemnou pravdu o (současném) světě.
Glosa k vítězům Varů: Může film něco změnit? Nepříjemná pravda o světě a rodině
Vítězný snímek vznikl v rumunsko-česko-francouzsko-bulharsko-německé koprodukci a natočil ho známý rumunský režisér Radu Jude.
Talentovaná rumunská herečka Ioana Iacob tu hraje mladou divadelní režisérku Marianu Marin, která chce na způsob lidového divadla uvést na náměstí v Bukurešti temnou stránku rumunské historie – holocaust Židů na východní frontě a především masakr Židů rumunskými vojsky v Oděse v roce 1941. Nechce přistoupit na kompromisy, k nimž ji nutí kulturní tajemník. Souboj idejí obou postav je motorem celého filmu.
Nejsme jen oběti, jsme i pachatelé
„Je důležité připomínat historické události, v nichž nejsme za oběti, ale za pachatele. Je to pro společnost zdravější. Kdybych byl Čech, netočil bych filmy o nacistických zločinech, ale o tom, jak Češi vraždili německé civilisty po válce,“ řekl po uvedení filmu v Karlových Varech Radu Jude.
Jeho film přichází v době vzestupu nových oligarchů v Evropě, kdy navzdory varováním umělců se společnost vyvíjí opačně než po roce 1989, směrem k řízené demokracii s nacionalistickými a fašistickými tendencemi. Judeův snímek je jako apel umělců – ale sám režisér přiznává, že je skeptický v očekávání, že film může něco změnit.
Rodinné krize
Druhá hlavní cena, Zvláštní cena poroty, směřovala k opačnému filmovému pojetí, k minimalistickému filmu Cesta do Florianópolisu (Sueño Florianópolis). Argentinsko-brazilsko-francouzský film vypráví o rodině, která se vydá na dovolenou.
Původní rodinná pohoda se ukáže postupně jako zdání, rodiče žijí už nějakou dobu odděleně. Dospívající děti, dovolenkové radovánky, hrdinové chytají vzpomínky na první společnou dovolenou a na první lásky. A zatímco Jude se ve svých „Barbarech“ vyrovnává s vlastní politickou minulostí, tady režisérka Ana Katz nechává hrdiny vyrovnat se se svou rodinnou minulostí.
Témata jako fungování nebo nefungování rodiny, rozpad rodinných jistot – to byla hlavní linka, kolem které se točily i další oceněné filmy. Týká se i českého příspěvku v soutěži Všechno bude, za jehož režii získal cenu Olmo Omerzu. Nejen tímto filmem ukázal, že je jeden z nejtalentovanějších režisérů, kteří dnes vycházejí z FAMU.
Jeho dva chlapci ve filmu, Mára a Heduš, křižují se psem v ukradeném autě českou krajinu a touží dostat se za hranice jak republiky, tak i svého neutěšeného života. Ovšem bez podpory rodinného zázemí se podobné sny těžko realizují, což dobře Omerzův film naznačuje.
Trailer: Všechno bude (zdroj: ČT24)
I v centru dalších oceněných filmů jsou mladí hrdinové zasaženi ve svých rodinných vazbách, ať už jde o rusko-litevsko-irsko-francouzského Skokana (Podbrosy, režie Ivan I. Tverdovskij), nebo o Příběh lásky (Zgodovina ljubezni, režie Sonja Prosenc), natočený v koprodukci Slovinska, Itálie a Norska. Jen někdy je třeba zapojit i divákovu fantazii a překonat ve filmech prvky nevěrohodné nebo silně romantizující.
Tři postřehy o festivalu
Tři více či méně subjektivní postřehy lze vztáhnout na letošní festival. Hlavní porota nechala stranou experimentální nebo expresivní filmy jako například český Domestik nebo rakouský Do noci.
Za druhé, oběma českým snímkům ze soutěže Na východ od Západu Chvilky a Chata na prodej by možná víc slušela hlavní soutěž, ale to je jistě věc osobního filmového vkusu.
GALERIE
kviff zhodnocení
A za třetí, navzdory ztrátě výrazného sponzora patří festival mezi stabilní přehlídky a je největším filmovým festivalem ve střední Evropě s masivním diváckým zázemím, které i letos plnilo kinosály. To je dobrá zpráva pro filmaře, pro diváky i pro festival.