Martina Vacková

Jak skloubit kariéru a mateřství – centrální, nijak překvapivě zpracované téma francouzsko-německého filmu Proxima. Atraktivní ale tím, že matkou samoživitelkou je kosmonautka vybraná na roční mezinárodní vesmírnou misi. Drama režisérky a scenáristky Alice Winocourové promítají česká kina od 30. července.

Berlinale na cestě do své druhé poloviny prozatím shrnuje, že dorazilo méně asijských nákupčích a filmových prefesionálů kvůli strachu z koronaviru. Na Evropském filmovém trhu, jenž je součástí přehlídky, se ale čile obchodovalo i bez nich. Mimo jiné i s česko-slovenskými Služebníky. Znatelný byl také stále sílící vliv seriálové tvorby.

První dny a první filmy má za sebou mezinárodní filmový festival Berlinale. Jeho kulaté, 70. výročí chtěli při zahajovacím večeru zdůraznit i jeho noví ředitelé Carlo Chatrian a Mariette Rissenbeeková. Jenže úvod zastínily tragické události v německém městě Hanau, kde poblíž kurdského kulturního centra bylo zabito několik lidí. Berlinale tak uctilo minutou ticha oběti rasisticky motivovaného útoku a Chatrian poté zdůraznil, že festival je proti náboženství a třídnímu rozdělení a filmem všechny spojuje.

Křišťálový globus 54. karlovarského festivalu vyhrál film o rozpadlé bulharské rodině s názvem Otec. Skutečnými vítězi letošního ročníku ale byly německý snímek Lara od režiséra Jana-Oleho Gerstera a slovensko-české drama Budiž světlo od slovenského režiséra Marko Škopa. Ty získaly ocenění napříč různými dalšími porotami a zároveň sympatie diváků v anketách. Jde o tituly, k nimž se veřejný diskurz bude zcela jistě vracet. A v souvislosti s Vary se vrací i diskuse o stavu české kinematografie.

Mystify: Michael Hutchence je dokumentární životopis o australském rockovém zpěvákovi, frontmanovi skupiny INXS, který předčasně ukončil svůj život v 37 letech. Režisér tohoto snímku Richard Lowenstein byl i častým autorem Hutchenceových klipů a v Praze s ním dokonce natočil i videoklip k jedné z nejznámějších písní INXS Never Tear Us Apart.

Patrickovi je čtyřicet a je synem majitele soukromého nudistického kempu. Má rád svůj řád a pořádek. A proto ho znejistí, když zjistí, že se mu ztratilo jeho oblíbené kladivo. A chaotická situace se ještě stupňuje poté, co kromě kladiva ztratí také otce. Tak začíná belgický soutěžní film Patrick režiséra Tima Mielantse.

Kdykoliv přijede slovinský režisér Damjan Kozole se svým novým filmem na festival do Karlových Varů, přitáhne k sobě pozornost. Nikoliv nefilmovou výstředností, ale obsahem svých titulů. Bývají na první pohled zcela běžné, přesto uvíznou v paměti. Platí to i pro Nevlastní sestru (Polsestra), promítanou letos v hlavní soutěži.

Jak se proměňuje slovenská společnost a jak tyto změny dopadají na rodinu? Aktuální sondou do témat nacionalismu a rodinných vztahů je slovensko-české drama Budiž světlo. Snímek režiséra Marka Škopa uvádí karlovarský festival v hlavní soutěži.

Je to skvělé, když vám někdo půjčí na měsíc hezký byt v centru města a vy si tak můžete prožít příjemnou dovolenou. Nebo aspoň srovnat své myšlenky, pokud máte období rozvah a nejistot. Takhle si zařídí byt v horkém letním Madridu třicetiletá Eva v soutěžním filmu Srpnová madona (La virgin de Agosto, režie: Jonás Trueba). Dobrý námět pro film o singles nejen pro singles.

Žena, kterou nechcete mít za kamarádku, za spolupracovnici, za nadřízenou, za příbuznou, za matku. To je hrdinka německého soutěžního filmu Lara (režie: Jan-Ole Gerster). Laře je právě dnes šedesát. A její syn, nadějný pianista, má v den jejích narozenin svůj první velký koncert nejen jako interpret, ale i jako skladatel vlastní hudby. Měl by to být tedy ten nejlepší narozeninový dárek. Jenže to by tou matkou nesměla být Lara.

Filmy promítané v soutěži na letošním ročníku festivalu v Cannes byly velmi vysoké úrovně a velká jména, důležitá pro filmový svět, na festivalu nechyběla. Porotci se ale zároveň nebáli objevovat ta nová. Jistou spojnicí oceněných snímků jsou témata z okraje společnosti.

Před šestatřiceti lety točil zpěvák Elton John na pláži v Cannes svůj klip k písni I'm Still Standing. Tentokrát se vrátil do Cannes coby producent filmu Rocketman (Rocketman, režie Dexter Fletcher), kde je zmíněný klip znovu natočený jako závěrečná část filmu s hercem Taronem Egertonem v roli Eltona Johna. Dlouho očekávaný film vypráví o zpěvákově cestě na vrchol během 60. a 70. let, než ho šílený životní styl s drogami a alkoholem přivedl do léčebny. Filmový festival už také sledoval sociální kritiku ve snímcích zavedeného režiséra Kena Loache i debutanta Ladje Lyho.

Mrtví neumírají a stejně tak žánr zombie filmů, jak ukázal nový film amerického režiséra Jima Jarmusche s tímto názvem (The Dead Don't Die). V úterý zahájil 72. mezinárodní filmový festival v Cannes. Na úvod přehlídky se kromě zombie a související kritiky Trumpa mluvilo také o očekávaném filmu o Eltonu Johnovi a čestné ceně pro herce Alaina Delona, který podle některých zrovna čest svému jménu nedělá.

Ženy a chudoba překvapivě velmi zřetelně vystupovaly na povrch z většiny snímků na 16. festivalu evropských filmů Crossing Europe v rakouském Linci (od 25. do 30. dubna). Překvapivá nejsou samotná témata, ale jak nápadná v mnoha filmech obě byla.

Výrazné mnohovýznamné filmy o závažném tématu jsou tituly, kterými se pyšní velké festivaly. Takový se objevil i na festivalu v Karlových Varech – a v sobotu večer si z něj odnesl hlavní cenu Křišťálový globus. Drama s dlouhým názvem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ oslovilo i proto, že sděluje nepříjemnou pravdu o (současném) světě.

Rodina, rasismus, chudoba a migrace – tato důležitá témata letos ocenil 71. filmový festival v Cannes. Na první pohled působí jako tematická tříšť, ale mnoha promítaným snímkům, nejen těm, které získaly ceny, se povedlo je propojit.

Osoba v Cannes nežádoucí, dánský režisér Lars von Trier, se po sedmi letech zákazu vrátil na mezinárodní filmový festival do Cannes. Už přijetí jeho nového filmu The House That Jack Built (Dům, který Jack postavil) do hlavního programu vyvolalo zájem ještě před zahájením festivalu. Trierova novinka se promítala mimosoutěžně a ani po ní nenásledovala tisková konference, i tak se o ní dost mluvilo – diváci ze sálu odcházeli ještě během promítání, vadilo jim brutální zobrazení zla a týrání žen a dětí.

Česká stopa na letošním filmovém festivalu v Cannes se blyští a hoří jen v názvech filmů. Jinak je oficiální program na české filmy s českým tématem chudý. Festival uvedl v sekci Cannes Classics film Jana Němce z roku 1964 Démanty noci a první zahajovací den v kině na pláži film Hoří, má panenko jako poctu nedávno zesnulému Miloši Formanovi. Oba režiséři se tak symbolicky dostávají do Cannes padesát let od festivalu v roce 1968, kdy měli film v hlavním programu, ale naděje na hlavní cenu zhatily politické nepokoje ve Francii a zastavení festivalu už na samém počátku.

Těsně před víkendem se v hlavní soutěži festivalu v Cannes představily dva zajímavé snímky z Východu: Jak ruský, tak polský film s sebou nese podpis výrazné režisérské osobnosti – Kirilla Serebrennikova a Pawła Pawlikowského. A oba jejich snímky kromě lokace na východ od Západu spojuje černobílé provedení, hudba jako důležitý prvek a příběh o svobodě z dob komunistického režimu.

Bláznivý Petříček se vznáší nad Cannes. Letními barvami hýřící momentka s francouzskými herci Jeanem-Paulem Belmondem a Annou Karinou se stala plakátem letošní filmové přehlídky. Úvodní konstelaci festivalu lze shrnout následovně: selfie zakázané, ženy stále nepřítomné, bezpečnost posílena. Filmovým výkopem festivalu se stal snímek Všichni vědí, nové dílo slavného íránského režiséra Asghara Farhadiho, nositele dvou Oscarů za filmy Rozchod Nadera a Simin a Klient.

Jak se začlenit do nové komunity, do svobody nebo do dospělého života je to, co nejvíce zajímalo evropské filmaře na 15. filmovém festivalu Crossing Europe. Na dně snímků, které se promítaly poslední dubnový týden v rakouském Linci, bylo cítit obavu, jestli integrace stylů a komunit je stále únosná. A z Česka k tomu přišel obrázek toho, že bezstarostné mládí není samozřejmostí a přechod do světa dospělých neznamená vyřešení problémů.

Extrémy mají na filmovém festivalu v Cannes své požehnání. Bez nich by festival nebyl tím třaskavým filmovým doupětem, odkud každoročně vystřelují provokativní filmové ohně. Jeden z nejžhavějších prskal, když se mimosoutěžně promítl polopornografický film Láska (Love), který natočil francouzský režisér Gaspar Noé ve 3D. Ten již oficiálně patří k proudu provokativních filmařů, kteří při zobrazování sexu na plátně nemají zábrany.

Mám ráda první dojem. Nejen ten z Cannes, odkud posílám tento blog, ale obecně. Cannes je zásobárna prvních dojmů. Poučena vyšetřovateli z detektivní literatury vím, že první dojem na místě činu je vždy důležitý. Nevím, zda to tvrdí i skuteční kriminalisté, ale ti literární ano. První dojem na místě činu v Cannes bývá každoročně originální, přestože do Cannes už jezdím léta a překvapit by mě tu toho moc nemělo.

Mezi Černobylem a Drákulou leží malá země, jmenuje se Moldavsko a je samostatná. Ze země mezi Černobylem a Drákulou přijel do hornorakouského Lince film Takový krásný svět na festival Crossing Europe. Díky tomu zemi mezi Černobylem a Drákulou poznalo víc lidí a zmíněnému snímku zaškrtali nejvíc preferencí pro diváckou cenu.