Česká stopa na letošním filmovém festivalu v Cannes se blyští a hoří jen v názvech filmů. Jinak je oficiální program na české filmy s českým tématem chudý. Festival uvedl v sekci Cannes Classics film Jana Němce z roku 1964 Démanty noci a první zahajovací den v kině na pláži film Hoří, má panenko jako poctu nedávno zesnulému Miloši Formanovi. Oba režiséři se tak symbolicky dostávají do Cannes padesát let od festivalu v roce 1968, kdy měli film v hlavním programu, ale naděje na hlavní cenu zhatily politické nepokoje ve Francii a zastavení festivalu už na samém počátku.
Zprávy z Cannes: České stopy nevychladly, i když sotva doutnají
Démanty noci byly vybrány do Cannes ve spolupráci s Národním filmovým archivem. Jak v Cannes přiznal jeho ředitel Michal Bregant, po zkušenostech s Ikarií XB 1 před dvěma lety byla cesta dalšího českého filmu do sekce klasiků jednodušší. Podle něj také právě Démanty noci mohou současným festivalovým divákům připomenout, že dnes je směr některých artových filmů podobný – jsou spíše pocitové, bez tradičně vyprávěného děje, který je třeba rekonstruovat z náznaků.
Současnou českou stopu zatím v Cannes udržují jen mladí producenti, kteří byli vybráni do programu Producenti v pohybu. Letošním účastníkem je Radovan Síbrt, ozářený úspěchem z festivalu v Berlíně. Jeho koprodukční experimentální snímek Nedotýkej se mě získal hlavní cenu Zlatého medvěda a také jeho další dokument Až přijde válka uvedl hlavní program Berlinale.
Festival v Cannes uvedl Démanty noci (zdroj: ČT24)
Síbrt má v Cannes šanci poznávat mladé producenty z dalších evropských zemí pro potenciální spolupráci. A pro pořádek – v sekci Týden kritiky figuruje majoritně polský film Fuga, kde je v polsko-česko-švédské koprodukci minoritním českým partnerem společnost Axman Productions.
Dvojí tvář zakázané filmařiny
Přítomnost dvou klasických filmů ze 60. let dává v Cannes najevo, že český film patřil na výsluní a že ještě existuje. Zdá se ale, že tato zpráva je vysílána spíš domů mezi české filmaře, než do zahraničí. Je otázka, kdy začnou současní čeští filmaři své vzory ze 60. let účastí v oficiálním programu v Cannes následovat.
Byl to politický tlak v tehdejším Československu, co vyprovokovalo režiséry k provokativním filmům? V programu Cannes mnoho otázek – podobně jako čeští filmaři v 60. letech – klade poslední snímek íránského režiséra Džafara Panahího. Své Tři tváře (Three Faces) nemohl na festivalu představit osobně, protože mu není dovoleno opustit zemi.
V rodném Íránu pro něj zároveň z politických důvodů platí už dvacet let zákaz filmovat. Přesto natočil tajně čtyři snímky – všechny se dostaly na mezinárodní festivaly, získávají ceny a pozornost publika.
Ve Třech tvářích hraje skutečná íránská seriálová herečka Behnaz Jafari slavnou seriálovou herečku stejného jména, které zoufalá dívka z venkova pošle video své sebevraždy. Spolu s Panahím (jehož hraje Panahí) se Jafari vydá zjistit, zda dívka skutečně zemřela. Na venkově, kde do rolí vesničanů obsadil Panahí tamní obyvatele, tedy neherce, oba umělci postupně odkrývají širokou propast mezi vesnicí a městem.
A Panahí se navíc potýká s rozporem, který znali i českoslovenští filmaři: může sice obejít režim a natočit filmy, které ocení zahraniční publikum, nic to ale nemění na tom, že mu není dovoleno točit tak, aby mohl oslovit i lidi ve své zemi.