V USA zemřel oscarový režisér Miloš Forman. Jeho manželka uvedla, že skonal náhle v pátek 13. dubna po krátké nemoci. Čáslavskému rodákovi bylo 86 let. Do československé kinematografie ho „přinesla“ nová vlna mimo jiné komedií Hoří, má panenko. Po emigraci se prosadil i velkými hollywoodskými filmy, především filmem Amadeus, za nějž získal osm cen Oscar. Neměl prý nikdy v úmyslu stát se filmařem ani Američanem, tvrdil. Osud to ale zařídil jinak.
- Dokument Co tě nezabije, to tě posílí (14. 4., ČT1, 15:45)
- Film Přelet nad kukaččím hnízdem (14. 4., ČT1, 21:10)
- Dokument z cyklu Zlatá šedesátá (14. 4., ČT art, 20:20)
- Filmový muzikál Vlasy (15. 4., ČT art, 20:20)
Svoje dětství popisuje Forman jako směsici nádherných a děsivých vzpomínek. Narodil se jako třetí dítě v protestantské rodině v Čáslavi a léta trávil v malém hotelu rodičů u Máchova jezera. Když mu bylo osm let, jeho otce zatklo gestapo – z koncentračních táborů už se otec ani matka nikdy nevrátili.
V poválečných letech studoval na chlapecké internátní škole v Poděbradech, kde se setkal s prvními přáteli, kteří mu vydrželi po celý život – především s filmařem Ivanem Passerem a dramatikem a pozdějším prvním českým prezidentem Václavem Havlem. Ten v roce 1995 také Formanovi předal státní vyznamenání – medaili prezidenta České republiky Za zásluhy.
FAMU místo vojny
V Praze si Forman dodělal maturitu, hlásil se na DAMU, ale nevzali ho, nakonec nastoupil na FAMU. Za tímto rozhodnutím nebyly velké filmařské ambice, spíše praktické důvody. „Kdybych nešel na vysokou, musel bych jít na vojnu. Tak jsem rychle hledal, kde se ještě dělají dodatečné zkoušky na vysokou. Byly tři – báňská a hutní, právnická a scenáristika na FAMU. Tak jsem se přihlásil na všechny tři. Na scenáristiku mě naštěstí vzali,“ vzpomínal v roce 2009 v pořadu Zlatá šedesátá.
Po studiích FAMU točil v televizi pořady o filmu. V 50. letech se vypravil na světovou výstavu do Bruselu, kde se podílel na projektu Laterny magiky a navštěvoval americký pavilon. „Byl jsem paf z těch nádherných imperialistů,“ komentoval svou návštěvu Západu.
Ovšem vzápětí byl z Laterny magiky komunisty vyštván a jeho nedobré existenční podmínky se podepsaly i na jeho prvním manželství s Janou Brejchovou. Tohle období, kdy dokonce skončil i na psychiatrii (odsud snad později čerpal inspiraci pro film Přelet nad kukaččím hnízdem), bylo pochmurné, ale jak o mnoho let později řekl v dokumentu Miloslava Šmídmajera: co tě nezabije, to tě posílí.
Na československé nové vlně
Na přelomu 50. a 60. let koupil Forman první kameru z východního Německa a potkal Miroslava Ondříčka, který se stal jeho dvorním kameramanem. Natočili spolu debut Konkurs, který byl podle Formana „nejamatérštějším filmem, který kdy na Barrandově vznikl“.
Konkurs vznikl na skutečném konkursu divadla Semafor. A naznačil Formanův styl, jenž ho přiřadil k československé nové vlně. V jeho filmech hráli neherci a dialogy se vlastně utvářely na place. Snímky se vyznačovaly osobitou atmosférou, která oscilovala mezi uměleckým dílem a skoro naturalistickým dokumentem.
Pak už přišel první celovečerní film Černý Petr, který Formanovi vynesl hlavní cenu v Locarnu a také první letenku do New Yorku. V polovině šedesátých let natočil Lásky jedné plavovlásky, za které obdržel svou první nominaci na Oscara za zahraniční film.
Průlomová byla rovněž inscenace jazzové opery Dobře placená procházka, která se běžně hrála v Semaforu. „Přišel se žánrem, který se v té době ve filmové a televizní produkci nevyskytl. Zároveň to měla být vstupenka pro Jiřího Šlitra, aby se dostal na Západ,“ podotkl filmový historik Jan Lukeš.
V osmašedesátém míří ještě za vlády Alexandra Dubčeka do všech kin snímek Hoří, má panenko. „Jeli do Vrchlabí psát film o nějakém pikolíkovi z Lucerny. Ale nemohli s tím hnout, a tak šli na hasičský bál a tam zažili něco velmi podobného, co pak natočili,“ říká režisér Jan Hřebejk o vzniku hořké komedie, kterou napsal Forman s Ivanem Passerm a Jaroslavem Papouškem. „Myslím, že Hoří, má panenko je možná nejlepší český film. Vystihli v lokálnosti něco, co má naprosto obecnou platnost.“
Forman obsadil do rolí hasičů skutečné hasiče z Vrchlabí, kteří mu potom pomohli i v boji proti cenzuře. Zástupci státního filmu měli ke snímku řadu výhrad, hasiči se ale Formana zastali a pravdivost řady historek použitých ve filmu osobně cenzorům potvrdili.
Americký hrdina
Film se ale hrál jen do doby, než do Prahy vjely sovětské tanky. Dalších dvacet let se nesměl promítat a Forman poté emirgroval. Do Spojených států přijel už v roce 1967 na pozvání Paramountu a jak sám tvrdil, stát se Američanem tehdy neměl v úmyslu. Pak ale přišla srpnová invaze.
„Filmexport s Američany podepsal smlouvu, že tam natočím film. A to byl Taking Off. Díky tomu jsem mohl být v Praze legálně ještě v roce 1970. Když jsem na filmu začal ve Státech dělat, nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstanu,“ popsal situaci Forman.
Scénář k prvnímu americkému filmu Taking Off (1971) se zrodil v New Yorku. U publika a kritiky ale propadl a Filmexport režisérovi odmítl výjezdní doložku prodloužit. Aby se v Americe uživil, kývl Forman na natáčení reklam pro velké americké firmy.
Taking Off nazýval svým posledním českým filmem, který Američané nemohli pochopit, protože měl příliš otevřený konec. „Hrdinové se vrací ke své všednosti a prakticky se nijak neproměnili. Tradice americké kinematografie si žádala jinou katarzi, vítězného hrdinu,“ vysvětlil vlažné přijetí snímku filmový historik Věroslav Hába.
Forman si totiž právě díky tomto filmu uvědomil, že musí vstoupit do nové žánrové roviny. „Taking off je přechodem z evropské ironie do amerického patosu,“ podotýká ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant.
Forman versus Oscaři
Impulsem pro další film byl v první polovině 70. let román od Kena Keseyho, který přišel Formanovi poštou. Následný snímek Přelet nad kukaččím hnízdem mu přinesl nejen stovky milionů dolarů, ale také pět Oscarů včetně těch za nejlepší herecké výkony, režii i film roku. Neznámý režisér z Východu tehdy porazil taková jména jako Fellini nebo Kubrick.
A přinesl další téma do své tvorby: vzporu individuality proti institucím. Tragikomická průměrnost se v jeho filmech postupně mění na téma svobody a střetu outsidera s mocí.
Slavil i s filmovou adaptací hippies muzikálu Vlasy, který si zamiloval už deset let předtím. Vzpomínal, že film nakonec nic neprodělal, ale ani nevydělal. Přesto patřil k těm, které údajně svým známým promítá nejčastěji.
Na přelomu 70. a 80. let viděl Forman v londýnském divadle premiéru hry o souboji geniálního Mozarta s věčně průměrným Salierim a okamžitě se rozhodl, že látku zfilmuje. V roce 1982 se kvůli tomu vrátil do Prahy. Natáčení i jeho soukromý život ale po celou dobu sledovala tajná policie, která svoje lidi dosadila i přímo do štábu.
Žádné větší problémy ale podle Formana nakonec při natáčení nevznikly a v roce 1985 obdržel snímek Amadeus dalších osm Oscarů.
Dobře přijat byl i další historický snímek Valmont (1989) o cynických poživačnících a pozdější Muž na Měsíci (1999) s Jimem Carreym, inspirovaný životem komika Andyho Kaufmana.
V polovině devadesátých let začal Forman pracovat na svém nejkontroverznějším snímku Lid versus Larry Flynt. Film vzbudil velký ohlas i naděje na Oscary, přišel ale sloupek feministické novinářky v New York Times, který snímek kritizoval a podle Formana spustil vlnu další neoprávněné kritiky, která naděje na další ceny pohřbila.
Návrat na kole a procházkou
Do České republiky se Forman znovu vrátil 12. července 1990 – na karlovarský filmový festival tehdy přijel z Paříže na kole. Úspěch na domácí scéně pak slavil v dubnu 2007, kdy mělo v Národním divadle premiéru nové nastudování jazzové opery Dobře placená procházka, které spolurežíroval se svým synem Petrem. Sály ve zlaté kapličce byly zcela vyprodané.
Že by se do Česka vrátil i točit, o tom ale Miloš Forman neuvažoval. „Asi bych se neodvážil. Přece jenom jsem tady přes dvacet let nežil. Dovedu si představit točit argentinský film ve Finsku, ale nedovedu si představit, že bych dělal něco v češtině. Prostě nerozumím každému slovu, momentu, neznám lidi,“ vysvětlil tehdy.
Na scénáři snímku Mnichovský přízrak podle stejnojmenného románu francouzského spisovatele Georgese-Marca Benamoua spolupracoval Miloš Forman se svým letitým spolupracovníkem Jean- Claudem Carrièrem a také s bývalým československým a českým prezidentem a dramatikem Václavem Havlem.
Jeho posledním filmovým režisérským počinem tak zůstávají Goyovy přízraky z roku 2006, historický snímek o španělském malíři. Litoval nicméně, že některé filmy se mu realizovat nepodařilo. Například Mnichovský přízrak podle stejnojmenného románu. Drama týkající se mnichovské dohody připravoal s Jeanem-Claudem Carrèrem, s nímž natočil zmíněné Goyovy přízraky, a Václavem Havlem.
