Filmy promítané v soutěži na letošním ročníku festivalu v Cannes byly velmi vysoké úrovně a velká jména, důležitá pro filmový svět, na festivalu nechyběla. Porotci se ale zároveň nebáli objevovat ta nová. Jistou spojnicí oceněných snímků jsou témata z okraje společnosti.
Ohlédnutí za Cannes: Zlatá palma má kořeny v okrajích společnosti
Korejský film Parazit (Gisaengchung), který v sobotu večer získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes, je zábavné sledovat. Pro jeho filmovou hravost, pro nečekané zvraty, pro motanici žánrů, pro brilantní režii. Když režisér Pon Džun-ho přebíral cenu, vyznal se ze své lásky ke kinematografii a zároveň poděkoval, že odborná porota a festival v Cannes dali Koreji tak krásný dárek v roce, kdy v jejich zemi slaví sto let od vzniku filmu.
Snímek se po uvedení v Cannes dostal do vedení v prestižní novinářské anketě časopisu Screen. V tomto případě se novinářské sympatie protly se sympatiemi hlavní poroty. Nebývá to běžné, spíše naopak. Zrovna loňský příklad je ukázkový – u novinářů velmi silně bodoval shodou okolností také korejský film Burning, ba dokonce získal nejvíce novinářských hlasů v dlouhodobé historii ankety. Přesto ho hlavní porota zcela vynechala.
Zlatou palmu loni udělila japonskému snímku Zloději, který s letošním vítězným Parazitem pojí jistá podobnost. Podruhé za sebou zvítězil asijský snímek, který je na jednu stranu zábavný, na druhou sociálně kriticky nahlíží na chudé lidi žijící v asijských velkoměstech.
Francouzsko-senegalsko-belgický film Atlantik (Atlantique), který získal druhou hlavní cenu – Velkou cenu poroty – tak výrazný jako hlavní vítěz není. I když obsahuje všechny ingredience, které ho činí zajímavým pro festivalovou porotu, která chce objevovat nové talenty: Mati Diopová je první černošská režisérka v canneské soutěži, Atlantik je její debut a tématem filmu, míchajícím love story, krimi a duchařinu, je sociální nerovnost a migrace.
Porota vedená mexickým režisérem Alejandrem Gonzálesem Iňárrituem zřejmě chtěla objevitelskou tvář canneského festivalu posílit. Stranou většinou nechala filmy velikánů jako Quentin Tarantino, Terrence Malick nebo Ken Loach. Neznamenalo to ale, že jejich filmy jsou špatné. Naopak. Těsně před vyhlášením nejvyšší ceny předseda poroty Iňárritu zdůraznil, že rozhodování poroty bylo v dnešním světě, kde se vytrácí demokracie, velmi demokratické.
Už jen účast v Cannes je vítězství, jak uvedl další debutant, francouzský režisér Ladj Ly, nakonec velmi úspěšný. Svůj první film Bídníci (Les Misérables) natočil na pařížském předměstí, z něhož sám pochází, a díky této znalosti je jeho příběh o policejní korupci a kriminalitě v sociálně vyloučené lokalitě věrohodný. Získal nejen Cenu poroty, pomyslné třetí místo, ale navíc se právě jeho film stal bezkonkurenčně nejprodávanějším snímkem na filmovém trhu v Cannes.
Téma migrace a život ve vyloučených zónách nebývá zrovna favoritem distributorů. Ale Bídníci jsou natočeni důrazně a akčně, pro distribuční společnosti získávají na zajímavosti. I pro ty české. Většina canneských titulů byla zakoupena do českých kin, nebo dokonce do nich krátce po festivalu vstupuje. Tudíž i vítězného Parazita si brzy i čeští diváci budou moct nasadit do hlavy.