První dny a první filmy má za sebou mezinárodní filmový festival Berlinale. Jeho kulaté, 70. výročí chtěli při zahajovacím večeru zdůraznit i jeho noví ředitelé Carlo Chatrian a Mariette Rissenbeeková. Jenže úvod zastínily tragické události v německém městě Hanau, kde poblíž kurdského kulturního centra bylo zabito několik lidí. Berlinale tak uctilo minutou ticha oběti rasisticky motivovaného útoku a Chatrian poté zdůraznil, že festival je proti náboženství a třídnímu rozdělení a filmem všechny spojuje.
Glosa z Berlinale: Promrzlý Frem či samotářský Úkryt. Festival začal s heslem „film nás spojuje“
Svou mezinárodní premiéru má za sebou první český příspěvek v oficálním programu, česko-slovenský Frem od režisérky Viery Čákanyové. Promítal se v sekci Forum, která je určena různě vyhraněným filmům, a zapadal do ní dokonale.
Frem je experimentální v pravém slova smyslu. A tím ho také budou schopny unést velké festivaly jako Berlinale nebo Karlovy Vary, ale pro bězného diváka to bude těžko stravitelný film. Má být apokalyptickou vizí světa po klimatické katastrofě.
Příběh si divák spíš domýšlí nebo sám vytváří podle obrazů a zvuků, které jsou mu představovány. To jsou nejčastěji arktické záběry, místa pod sněhem, vlny s kusy ledu šplouchající o zamrzlé pobřeží a podobně. Sem tam nějaký tučňák, sem tam nějaký člověk jako zástupci těch, kteří přežili. Obraz i zvuk jsou místy jakoby rušeny. Chvílemi může mít divák pocit, že se film zasekl v promítačce, nebo naopak zvuk vysavače z festivalové chodby může přijmout jako přirozenou součást filmové zvukové stopy.
Frem vznikl díky podpoře nejrůznějších českých, slovenských i evropských fondů, ale troufnu si tvrdit, že spíše film bude hledat diváka než naopak.
První berlínské soutěžní filmy přišly z Itálie a Latinské Ameriky. Italský Úkryt (Volevo nascondermi, režie Giorgio Diritti) s napětím odkrývá život skutečného naivního malíře jménem Antonio Ligabue. Ve svém vyprávění vždy vyvolává chuť dozvědět se, jaká bude další epizoda malířova života.
Poznáváme ho jako všemi odstrkovaného malého chlapce ze švýcarské horské vesnice. Přes epizody, kdy přežíval v chatrči v lese a živil se tím, co příroda dala, až po dobu, kdy mu bohatý malíř a mecenáš poskytne barvy a dá průchod jeho talentu, a dále, kdy Antonio začne svými obrazy vydělávat na své sny o motocyklech a autech. Úkryt je dobře zahraný film o výjimečném člověku, jenž se stal revolučním samotářem v současném moderním umění.
Oproti tomu argentinsko-mexický Narušitel (El prófugo, režie Natalia Meta) sice začíná velmi slibně, ale zhruba upostřed je film – tady je možné si vypůjčit samotný titul – narušen.
Jeho hrdinka Inés je svobodná žena, kterou živí její hlas – dabuje zabijácké snímky a zpívá ve sboru. Setkáme se s ní, když jede na dovolenou s novým partnerem, jehož puntičkářství hraničí s tyranií, což je ale z vnějšího pohledu zábavné sledovat. Po traumatickém zážitku trpí Inés nočními můrami a začíná se cosi dít s jejím hlasem. Pak ale náhle film sklouzne do podivné esoteriky, kterou není možné vydávat za latinskoamerický magismus. Navíc život singles je příliš nesnadný na to, aby se dal vyřešit tak lehce, jak ukazuje film.
Narušitele ale v záplavě snímků na Berlinale hned přebijí jiné snímky nebo události, jako například doširoka se usmívající Johnny Depp na tiskové konferenci nebo zpráva o tom, že se chystá film Merkel o Angele Merkelové a jejích 60 dnech v roce 2015, kdy se rozhodla otevřít německé hranice uprchlíkům.
