Jak se začlenit do nové komunity, do svobody nebo do dospělého života je to, co nejvíce zajímalo evropské filmaře na 15. filmovém festivalu Crossing Europe. Na dně snímků, které se promítaly poslední dubnový týden v rakouském Linci, bylo cítit obavu, jestli integrace stylů a komunit je stále únosná. A z Česka k tomu přišel obrázek toho, že bezstarostné mládí není samozřejmostí a přechod do světa dospělých neznamená vyřešení problémů.
Glosa: Ztracené ženy a dívky v lineckém filmovém koláči
Jubilejní ročník festivalu, který dává pravidelně prostor sousedním zemím, letos z české hrané kinematografie představil koprodukční filmy Nina a Křižáček. Křižáčkův režisér Václav Kadrnka navíc zasedal v hlavní porotě, jež vybírala nejlepší hraný snímek mezi debuty a druhými filmy.
Uvádět tituly mladých filmařů pro mladé publikum v Linci znamená výbornou synergii – obecenstvo totiž tvoří z velké části studenti několika místních univerzit. A k nim se druží dospělí, kteří v sobě stále mají touhu měnit svět k lepšímu. Na filmech festivalu Crossing Europe se každoročně přesvědčují, že jejich snahy nejsou osamocené.
Nic není jako dřív
Proto tu byl se zájmem promítnut český dokument Nic jako dřív režisérské autorské dvojice Lukáš Kokeš a Klára Tasovská. Ve třech dokumentárních povídkách představují své dospívající hrdiny, na jejichž bedra dopadá odpovědnost za sebe i svůj další život.
Příběh o dvou učnicích v hotelové škole, které se dostanou do Řecka na čtyřměsíční brigádu, je podle mého nejpregnantnější. Když se dívky vrátí se špatnými zkušenostmi, protože realita byla úplně jiná než sny o moři a láskách, slova jejich učitelky v české škole vystihnou všechno: „Poučily jste se? Tím považuju celou věc za uzavřenou.“
Jenže nutit mladé dívky přijímat dogmaticky pravidla a požadavky je nefunkční, stejně jako je nefunkční nutit společnost, aby se dogmaticky držela pravidel a požadavků systému.
Otrokyně a romantika začleňování
Hrdinka vítězného dokumentu V zajetí (A Woman Captured) se v Linci sice osobně neobjevila, ale mezi diváky se o ní mluvilo, jako by tam někde byla. Film maďarské dokumentaristky běžel v Linci po uvedení na festivalech v Amsterdamu, Sundance a českém Jednom světě – a i zde vzbudil emoce.
Sleduje jeden a půl roku života moderní maďarské otrokyně jménem Edith. Žena přišla o majetek i o identitu: v domě své paní dostala „pracovní“ jméno Mariš, nemá žádné dokumenty. Pod vlivem filmařky se ale nakonec přece jen odhodlá k revoltě a uteče.
Když se dokument promítal v Budapešti, přijela Edith na premiéru v doprovodu bodyguardů. Místo jejího pobytu není veřejně známo, protože Editina „majitelka“ i její synové tvrdí, že jim žena dluží spoustu peněz, které si musí odpracovat.
Podobně německá dokumentaristka Bettina Braun ve svém snímku Lucica a její děti (Lucica and Her Children) sleduje jeden a půl roku Romku z Rumunska, která uteče se šesti dětmi do Německa. Její muž je deportován do rumunského vězení, negramotná žena se však snaží za každou cenu zakotvit v Dortmundu, i když je prakticky nezačlenitelná. Vztahy filmařky a protagonistky dokumentu nebyly v tomto případě tak ideální jako ve zmíněném maďarském titulu V zajetí, což je znát i ze samotného snímku.
Nicméně otázka, kterou film předestírá, je jasná: má smysl snažit se začlenit chudou negramotnou imigrantku do pro ni neznámé společnosti? K tomu, aby taková žena mohla v Německu žít, je třeba celá řada fungujících institucí a podpůrných programů včetně charitativních. Ty sice ve filmu nakonec umožní ženě umořit dluh a získat lepší byt, nicméně snaha o integraci působí až násilně, protože i když sama Romka o začlenění stojí, není schopna je dotáhnout.
Lucica and Her Children (režie: Bettina Braun)
Romantizující pohled na přistěhovalce je v německých médiích dominantní a tento trend svým způsobem kopíruje i film. Jakou má žena se šesti dětmi v Německu perspektivu, zůstává totiž otevřené.