Mezi Černobylem a Drákulou leží malá země, jmenuje se Moldavsko a je samostatná. Ze země mezi Černobylem a Drákulou přijel do hornorakouského Lince film Takový krásný svět na festival Crossing Europe. Díky tomu zemi mezi Černobylem a Drákulou poznalo víc lidí a zmíněnému snímku zaškrtali nejvíc preferencí pro diváckou cenu.
Linecký koláč mezi Černobylem a Drákulou
Na nejvyšším počtu hlasů od publika pro moldavský snímek jsem se svým hlasovacím lístkem podílela i já coby prostý divák. Smutný, přesto dobře natočený a neotřelý film natočil jako svůj debut pětačtyřicetiletý herec a scenárista Anatol Durbala. Ten je poněkud svéráznou a v Moldavsku populární osobností. Když člověk slyšel a viděl jeho vystoupení k soutěžnímu filmu na Crossing Europe, nedivil se, proč. Přesto tento zábavný kumštýř natočil nelegrační film o bezmoci studenta, který do Moldavska přijede na návštěvu z amerického Bostonu. Chce skypovat se svou dívkou, ale nemá monitor. Jde si ho vyzvednou ke kamarádovi z dětství, ale nešťastnou shodou okolností je duben 2009 a mládež prostestuje před parlamentem, kde rabuje a odnáší elektroniku. A kdo mu má věřit, že on s monitorem na ulici k davu nepatří..?
Režisér Durbala chtěl světu vypovědět o národní bolesti, která paradoxně dnes Moldavsko přiblížila k ruskému vlivu. Scénář napsal na základě skutečných událostí, o kterých ale svět nic moc neví. Ale nikdo si nepřeje, aby se Moldavsko dostalo do mezinárodního povědomí tím, že někdo začne opisovat scénář politického vývoje od sousední Ukrajiny…
Filmový, či spíše multikulturní festival Crossing Europe (23. – 28. 4. 2015) v univerzitním Linci je kulturní křižovatkou pro evropské filmaře. Na hlavním tahu jsou tu především sousedé, dráhy ale vedou ještě dál na všechny světové strany. Třetí největší město Rakouska s téměř dvěma sty tisíci obyvateli je vůči českému návštěvníkovi velmi přátelské. Není to jen oficiálním partnerstvím s Českými Budějovicemi, toto rakouské město 30 km za českými hranicemi své sousedy vítá českými nápisy i informačními cedulemi. Snaha budovat dobré sousedství je patrná na každém kroku, nebo mi to tak alespoň už několik let, co Linec navštěvuju, připadá.
Festival sám je také každoročně přátelský českému filmu. Letos do soutěže dokumentů zařadil nový český snímek Stále spolu režisérky Evy Tomanové. V českých kinech bude mít premiéru v květnu a bude se o něm nejspíš hodně mluvit, jako se o něm hodně mluvilo v Linci. Hlavním bodem diskusí bylo téma filmu – stále spolu je rodina s devíti dětmi, jejíž otec rozhodl, že budou žít mimo výdobytky civilizace na šumavské louce. Rodina občas odjede do teplých krajin, nikoliv z důvodů klimatických, že by jim ve srubu na Šumavě byla zima, ale dlouhodobý pobyt v zahraničí je dobrá záminka pro různé úřední záležitosti. A zatímco jedni budou vidět velkou rodinu, která žije ve vzájemné pospolitosti a harmonickém životě s přírodou, jiní uvidí despotu, který si svou rodinu vzal za rukojmí pro experiment, za nějž by ho v některých takzvaně civiliovaných zemích úřady pronásledovaly. Režisérka Eva Tomanová v Linci přiznala, že jí trvalo léta, než ji s kamerou pustili za plot do svého soukromí. Přesto je patrné, že ve filmu je ještě mnoho neřečeného. Bylo to možná filmařsky nezamýšlené, ale proud diváků z kina se v tomto případě rozděluje na východ směr harmonie a východ směr despotismus. Zkuste si sami určit, zda budete mít po zhlédnutí jasno, jakým směrem vás film poslal.