Ženy a chudoba překvapivě velmi zřetelně vystupovaly na povrch z většiny snímků na 16. festivalu evropských filmů Crossing Europe v rakouském Linci (od 25. do 30. dubna). Překvapivá nejsou samotná témata, ale jak nápadná v mnoha filmech obě byla.
Festival Crossing Europe nabízí pozoruhodné filmy napříč Evropou. Vybírá do programu ty, které bodují na významných filmových festivalech. Novinkou letošního ročníku v Linci byla soutěžní sekce YAAAS! o mladých pro mladé neboli filmy s tematikou mládeže, které vybírali mladí kurátoři. V této sekci se promítal i český koprodukční film Všechno bude od Olma Omerzua. V dalších sekcích festival uvedl ze současné české kinematografie koprodukční Útěk (Fuga, režie Agnieszka Smoczyńska) a dva dokumenty Svědkové Putinovi (režie Vitalij Manskij) a Central Bus Station (režie Tomáš Elšík).
Témata žen a chudoby byla příznačná především pro kinematografie střední a východní Evropy a Balkánu. Proto například nekonvenční švýcarsko-německý film Nevinný (Der Unschuldige, režie Simon Jaquemet) při převaze těžce sociálních filmů vyčníval. Ale i v něm jde o ženskou hrdinku a její tíhu – čtyřicetiletá Ruth na svých bedrech nosí problémy dnešního člověka a světa.
Bývalá kosmopolitní aktivistka se usadila a vede průměrný život jako zdravotní laborantka, ovšem eticky náročné lékařské pokusy, pubertální dcera s vysokým libidem a propuštěný bývalý milenec z vězení ji paralyzují a dostanou do situace, z níž těžce hledá východisko. Je ideální adeptkou pro hospitalizaci na psychiatrii, ale její okolí se ji snaží takzvaně ze spárů ďábla dostat skrze Boha. Nejsilnějším momentem filmu jsou scény, kdy žena tajně odpojí od přístrojů trpící pokusnou opičku po neúspěšné transplantaci hlavy a rozhodne se ji pohřbít.
Protipól může charakterizovat ukrajinsko-francouzsko-polský dokument Domácí hry (Domašni Igri, režie Alisa Kovalenková). Hlavní hrdinkou je fotbalistka Alina, která se stará o své dva mladší sourozence. Matka je totiž ve vězení a otec nefunguje. Fotbal je její únik před starostmi a chudobou do normálního světa. Jenže chudoba v tomto snímku působí jako aranžovaná pro filmaře, kteří na Východě hledají takzvané silné příběhy.
A za podobnými kuriózními tématy se dobře jde právě na evropský Východ. Jednu z hlavních cen mezinárodní poroty získal film Lehký jako pírko (Light as Feathers). Nizozemská režisérka Rosanne Pelová se s kamerou vydala na polskou vesnici, aby se na několik let ponořila do trudných životních podmínek chudých lidí.
Mladý Eryk je pudový venkovan, pracuje na husí farmě. Žije jen s matkou a babičkou v nedokončeném domě, zamiluje se do kamarádky ze sousedství, ona ho sice nechce, ale otěhotní. Režisérka filmem na jedné straně ukazuje chudobu a silný ženský vliv na polském venkově, na straně druhé se snažila postihnout také určitou sílu v Erykově pudové odpovědnosti za život.
Zajímavé je, že chudými hrdinkami jsou především ženy. Muži jako by v boji s chudobou neměli místo. Buď vlastní chudobu řešit neumí, nechtějí, nebo nemohou. A ještě jedna zajímavost – festivalové publikum v rakouském univerzitním městě rádo navštěvuje právě tento typ snímků o lidech v bezvýchodné životní situaci. Svou roli v tom hraje další výrazný rys rakouských diváků: snaha angažovat se ve společnosti – ať už proti klimatickým změnám, proti jaderné energetice nebo proti vykořisťování chudých lidí. Divácký zájem o takové hrdiny dává přece jen trochu naděje, že tak zlé, jak ukazují některé filmy, to v Evropě není.
