Před deseti lety se rozhořela válka mezi Ruskem a Gruzií. Klíčovou roli v ní hráli ještě dva aktéři, o kterých se však příliš nemluví: Jižní Osetie a Abcházie. Uznání těchto dvou separatistických republik Ruskem bylo jedním z hlavních důsledků pětidenní války. Boje tehdy nevzplanuly ani v jedné z oblastí poprvé. Byly další kapitolou válek z počátku 90. let, při kterých obě uhájily svou faktickou nezávislost. Podobně jako další dodnes sporná území bývalého Sovětského svazu.
Na začátku srpna 2008 mířily zraky celého světa do Pekingu, kde se schylovalo k letní olympiádě. Za touto kulisou se začalo střílet v Jižní Osetii. Přestřelky mezi osetinskými a gruzínskými vojáky přerostly v noci ze 7. na 8. srpna do regulérní války, do níž se naplno zapojila i ruská armáda. Ta také otevřela druhou frontu v Abcházii.
Po pěti dnech bylo dobojováno. Obě země se dočkaly oficiálního uznání ze strany Ruska i rozšíření vlastního území na úkor Gruzie. Z obou zemí uprchlo na dvě stě tisíc lidí. A Rusko v obou zemích významně posílilo svou vojenskou přítomnost. Západ reagoval krátkým ochlazením vztahů s Ruskem, ty se ale po pár měsících vrátily do starých kolejí.
Většina zpráv v roce 2008 mluvila o válce mezi Ruskem a Gruzií. Z pohledu mezinárodního práva a oficiální politiky všech členských států OSN se také mezi těmito dvěma státy odehrála. Ruská armáda vstoupila na území, která oficiálně i podle tehdejší pozice Kremlu patřila Gruzii.
Reálná situace na místě však byla jiná. Abcházie i Jižní Osetie fungovaly od válek na počátku 90. let jako samostatné státy se všemi atributy, které k tomu patří. Měly vlastní politickou reprezentaci, silové složky a ovládaly území, ve kterém Gruze v rozporu s oficiálním statusem neměla žádnou reálnou moc. Pro pochopení toho, co se v roce 2008 stalo, je tak třeba vrátit se do turbulentních let rozpadu Sovětského svazu.
Dokončení bojů z 90. let
V sovětských dobách měly Abcházie i Jižní Osetie status autonomních republik v rámci gruzínské svazové republiky. Větší je Abcházie, která leží na břehu Černého moře v podhůří Kavkazu. Podle sčítání lidu v roce 1989 v ní žilo 536 tisíc lidí. Na 96 tisíc z nich tvořili Abcházci, kteří se o zemi dělili s Gruzínci, Armény, Rusy i mnoha dalšími národnostmi.
Abcházci mluví podobně jako Gruzínci jazykem patřícím do kavkazské rodiny. Příbuznější než s gruzínštinou je však s jazyky Adygejců nebo Kabardinců žijících na severním svahu Kavkazu v rámci Ruska. Abcházci se většinově hlásili ke gruzínské křesťanské církvi, část z nich však vyznávala islám nebo místní pohanský kult.
Menší Jižní Osetie leží ve vnitrozemí a prochází jí jedna z pouhých tří silnic spojujících Gruzii s Ruskem. Podle posledního sovětského sčítání lidu v ní žilo 99 tisíc lidí – Osetinců, Gruzínců, Rusů i dalších národností. Osetinci zároveň obývali i některé oblasti jinde v Gruzii a na čtyři sta tisíc jich žilo v autonomní republice Severní Osetie v rámci ruské svazové republiky.
Jazyk Osetinců patří do indoevropské rodiny a je příbuzný s perštinou. Většina z nich se hlásila k ruské pravoslavné církvi nebo k místnímu náboženství uatsdin.
Lidé během sovětské diktatury nesměli o své národnosti či víře mluvit v jiném kontextu než v rámci bratrství sovětského lidu. Když toto tabu padlo, vyhřezly na povrch nacionalistické vášně a sousedé, kteří léta vycházeli bez větších problémů, se najednou začali šikanovat, okrádat, vyhánět a vraždit.
Gruzie vyhlásila samostatnost a slavila konec ruské nadvlády. Mnozí Abcházci i Osetinci vycítili příležitost a udělali stejný krok, vyhlásili samostatnost a slavili konec gruzínské nadvlády. To však gruzínská vláda odmítla připustit.
V obou oblastech se postupně rozhořely krvavé války. OSN zaznamenala mnoho válečných zločinů všech zapojených stran včetně etnických čistek. Ty nejhorší vytrpěli abcházští Gruzínci. Výsledkem byly desítky tisíc mrtvých a stovky tisíc vyhnaných. Abcházie i Jižní Osetie uhájily s podporou sympatizantů z Ruska svou faktickou nezávislost, kterou ale nikdo neuznal. Ani Moskva. Většina Gruzínců musela odejít, opačným směrem přes hranice směřovali Abcházci a Osetinci.
Od té doby fungoval život v obou oblastech tak, jako by byly úplně nezávislé. Obě se ustavily jako republiky, které rozdaly lidem vlastní pasy, zřídily vlastní armády i policii, auta měla místní poznávací značky a ve školách se učilo podle místních osnov.
Vztahy s Gruzií byly trvale nepřátelské a napjaté. Pokusy o vyřešení konfliktu na sebe braly podobu sporadického násilí i jednání. Ke změně statu quo však až do roku 2008 nevedly. Vztahy obou separatistických zemí s Ruskem byly naopak přátelské a jejich přežití bylo možné i díky hospodářské pomoci ze severu.
Po ruském uznání nezávislosti se mnoho nezměnilo. Příklad Kremlu následovaly postupně jen Nikaragua, Venezuela, Nauru a Sýrie. Všechny ostatní státy světa považují Abcházii a Jižní Osetii za součást Gruzie. Obyvatelé obou zemí se tak dodnes musí potýkat s potížemi, které jejich nejasný status přináší.
Černá zahrada zalitá krví
Ještě krvavější byl rozpad SSSR o něco jižněji. Silné nepřátelství se na konci 80. let projevilo mezi křesťanskými indoevropskými Armény a muslimskými turkickými Ázerbájdžánci. I tady se lidé, kteří vedle sebe relativně pokojně žili desítky let, najednou začali vraždit, vyhánět a terorizovat jen kvůli svému jazyku a víře. Menšiny obou národů žijících ve druhé zemi prchaly, aby si zachránily holý život.
Hranice mezi oběma státy byla namalovaná sovětskými plánovači a ani její nesmírná složitost nemohla přesně odrážet realitu. Nově vzniklé republiky Ázerbájdžán a Arménie si zachovaly území podle sovětských hraničních čar, a Ázerbájdžánu tak připadla i oblast Náhorního Karabachu.
Karabach v ázerbájdžánštině znamená „černá zahrada“ a její mluvčí rádi říkají, že právě pojmenování oblasti v jejich jazyce znamená, že na ni mají nárok. Země má však i arménský název Artsach. Ostatně Arménů v ní žila většina, podle sčítání z roku 1989 v ní tvořili 146 ze 189 tisíc obyvatel.
V prostředí všeobjímajícího násilí vypukla válka velmi rychle. Karabaští Arméni vyhlásili vlastní stát a s vydatnou pomocí Arménie i dobrovolníků z Ruska jeho existenci ve válce trvající do léta 1994 uhájili. Nezdráhali se přitom připojit i území, která ke kdysi autonomnímu Náhornímu Karabachu ze sovětských dob nikdy nepatřila. Především ta, která umožnila plynulé spojení s Arménií.
„Válka za sebou zanechala asi třicet tisíc mrtvých a přibližně milion lidí vyhnala z jejich domovů,“ shrnuje bilanci bojů publicista Richard Martyn-Hemphill v článku pro květnové vydání čtvrtletníku vydávaného polským projektem New Eastern Europe. Poválečný stav zůstal zakonzervovaný a vydržel všechny pokusy Ázerbájdžánu dobýt provincii zpět.
Na první pohled by se mohlo zdát zvláštní, že lidnatější a díky ropě a plynu bohatší země nedokázala porazit po všech stránkách slabšího souseda. Experti to ale vysvětlují velkým vlivem arménské diaspory na vrcholné politiky především v Rusku, Francii a Spojených státech. Ostatně právě tyto tři státy vedou takzvanou Minskou skupinu, která se má pokoušet o rozpletení zamrzlého konfliktu.
Obyvatele Karabachu tak potkal stejně podivný osud, jako lidi v Abcházii a Jižní Osetii. Je to osud nikde na světě neuznávaných pasů, obchodních smluv či živnostenských listů, se kterým se musejí vyrovnávat dodnes.
Pruh země za Dněstrem
Méně brutální, avšak stejně komplikovaná situace vznikla s rozpadem Sovětského svazu v Moldavsku. Tam revoluční vlna konce komunistického panství vynesla na povrch mimo jiné dlouho zakázané téma národní a jazykové sounáležitosti Moldavanů s Rumuny. V obou zemích se objevili lidé, kteří volali po sjednocení. Poukazovali na to, že hovoří stejným jazykem, který se liší jen v drobnostech. Odkazovali i na dějiny, které až do ruské anexe Moldavska v roce 1812 oba národy sdílely.
Brzy se ukázalo, že většina Moldavanů po vládě z Bukurešti nijak netouží. Jenže samotná myšlenka stihla vyvolat reálnou odezvu. Ta zazněla na východě, kde leží za řekou Dněstr malý pruh země, který se historicky stal součástí Moldavska až po druhé světové válce. Ujalo se pro něj jméno Podněstří.
Žilo v něm asi půl milionu obyvatel. Většinu z nich tvořili v roce 1990 Rusové a Ukrajinci, i když mnozí se k žádné národnosti hlásit nechtěli a vesele používali všechny tři jazyky třeba v každé větě. Specifické bylo také sociální složení. Vojenské posádky a průmyslové podniky Moldavské SSR byly soustředěny právě za Dněstrem, a proto tam byli mnohem významněji zastoupeni vojáci, komunističtí funkcionáři a lidé z průmyslových odvětví. Dlouhá léta je tam sovětská moc posílala za odměnu. Do tepla za dobrým vínem a koňakem chtěli všichni.
V Podněstří tak rozpad svazu vnímala spousta lidí se smutkem a obavami. Nechtěli být součástí nového Moldavska, které se jim zdálo příliš provinční a rolnické. Politolog Vladimir Kolossov upozorňuje na průzkum veřejného mínění, který ještě v roce 1996 ukázal, že 78 procent obyvatel této oblasti se cítí sovětskými lidmi. Vyhlásili si proto vlastní stát a nazvali ho Podněsterská moldavská republika. V jejich představách měl zůstat v rámci nějakého nástupnického státu po SSSR, rozhodně však ne pod vládou z Kišiněva.
Moldavská vláda takové snahy rázně odmítla. Poukazovala na to, že noví podněsterští lídři nemají žádnou legitimitu a jejich představy nereprezentují zájmy všech obyvatel oblasti. Toto tvrzení však neměla jak podepřít. Nechtěla také připustit ztrátu průmyslově nejrozvinutějšího území s významnou elektrárnou a mnoha fabrikami, včetně slavného výrobce koňaku Kvint.
V srpnu 1991 se v Moskvě naposledy pokusili komunisté urvat moc. Moldavská vláda jejich pokus odmítla, podněsterská ho naopak přivítala. Puč se v Moskvě nezdařil a Kišiněv poslal do vzbouřenecké provincie vojáky. Začala válka.
Podněstercům v boji pomáhali dobrovolníci z Ruska, což jim umožnilo odolávat. Rozhodující však bylo v létě roku 1992 zapojení bývalé 14. sovětské armády, která už pod ruským velením Alexandra Lebedě definitivně uhájila nezávislost Podněstří. Rusko ji však oficiálně nikdy neuznalo.
I tady se začala odvíjet realita vlastní měny nesměnitelné nikde na světě, poštovních známek neuznávaných žádnou jinou poštou a za hranicemi neplatných hygienických certifikátů. I tady se řada diplomatů pokusila o urovnání situace, žádný z nich však neuspěl.
Poloostrov s vyměněnou populací
Problém s tím, jaké vlajce měli po roce 1991 vzdávat hold, měli i mnozí obyvatelé Ukrajiny. Nejvýrazněji se projevili na Krymu, kde se ozvalo volání po připojení k Rusku. „Velkou většinu obyvatel Krymu tvořili noví usedlíci. Moderní Krym tedy není až tak ruský jako sovětský,“ píše v knize Ukraine crisis: What it means for the West ukrajinista Andrew Wilson. Krymské Tatary vyhnal už Stalin a nové obyvatele tvořili podobně jako v podněsterském případě zasloužilí vojáci a komunistické kádry. I na poloostrově bylo teplo a o dobré víno nebyla nouze.
Na Krymu však spor nikdy nepřerostl do války. Projevil se v dobrých volebních výsledcích proruských stran a ve vlekoucích se hádkách o podobu autonomie poloostrova. Ty se táhly až do roku 1994, kdy se politici v Kyjevě i v Simferopolu dokázali dohodnout.
Nespokojenost se státoprávním uspořádáním však na Krymu pořád doutnala pod povrchem. Zesilovala vždy, když se k moci v Kyjevě dostaly prozápadní strany. Po nástupu těch proruských zase opadávala. Důležitým motivem nespokojenosti byla i velmi špatná ekonomická situace Ukrajiny, která začala být čím dál viditelnější ve srovnání se zlepšující se životní úrovní v Rusku po náhlém a masivním zvýšení cen ropy a plynu na přelomu tisíciletí.
V roce 2014 po táhnoucích se demonstracích a po únorovém převzetí moci prozápadními stranami v Kyjevě tak Vladimir Putin nemusel na Krymu střílet do davů protestujících proti invazi ruské armády. Nemusel ani bojovat s ukrajinskými vojáky pocházejícími z poloostrova. Většina z nich bez problémů sama přešla pod ruské velení. I na poloostrově se pak opakoval život absurdních dobrodružství obyvatel zemí, jejichž státoprávní uspořádání není všeobecně uznané.
Ani Rus, ani Ukrajinec
Slabší, ale přesto znatelné hlasy nespokojenosti s loajalitou k vládě v Kyjevě zněly už na počátku 90. let i z východu Ukrajiny. Podařilo se je ukonejšit především tím, že zástupci Donbasu (zkratka z ruských slov Doněckij bassejn – Doněcká pánev) získali velký podíl na moci v celé Ukrajině.
Ani tam ale nespokojenost nezmizela. Naopak se pořád trochu posilovala. Většina obyvatel sledovala ruskou televizi a mnozí jezdili do Ruska pracovat. Ruština ostatně regionu vždy dominovala, i když ve formě vlastního dialektu na pomezí obou jazyků. Národnostní situace byla nesmírně složitá. „Na Ukrajině existují dvojčata, kdy jedno se považuje za rusofonního Ukrajince a druhé za Rusa mluvícího plynně ukrajinsky,“ vysvětluje v časopise Europe-Asia Studies politolog Eduard Ponarin.
Hlavním kritériem nespokojenosti s ukrajinskou vládou tak byla její zahraničněpolitická orientace. Když k moci v Kyjevě přišli politici hrozící přerušením silných vazeb na Rusko, začal Donbas protestovat. Například po revoluci v roce 2004, která zmařila pokus donbaského rodáka Viktora Janukovyče zfalšovat volby a stát se prezidentem, tamní lídři na setkání v Severodoněcku hrozili, že neuznají „oranžový převrat“ a odtrhnou se, jak upozorňuje ukrajinista Andrew Wilson v knize The Ukrainians. Unexpected Nation.
Když se v roce 2014 znovu konala v Kyjevě revoluce, pokusil se Vladimir Putin odtrhnout od Ukrajiny co nejvíc. Uspěl nakonec jen v malé části z původně zamýšleného jihovýchodu. Pouze v jádru Donbasu byl odpor proti invazi ruských vojáků tak malý, že ho mohl potlačit. Na rozdíl od Krymu, jehož hranice je geograficky jasná, se to ale ve stepním prostředí plynulého mnohasetkilometrového přechodu mezi jazykovými oblastmi ruštiny a ukrajinštiny neobešlo bez války.
V ní zatím hájí svou existenci dvě povstalecké republiky, Doněcká a Luhanská. Znovu se začal opakovat scénář bizarních situací na de facto hranicích, které však de iure hranicemi nejsou, nutnosti tvůrčího přístupu k účasti sportovních klubů v mezinárodních soutěžích a informační války vedené s cílem vzdalovat lidi co nejdál od sebe.
Na principy se nehraje
Postsovětský prostor je dnes nejnázornější ukázkou vztahu lidí ke státu, jehož hranice vznikly cynickým plánováním z dalekého centra. Fakt, že na mapě jsou nějaké mezinárodně uznávané čáry, neznamená vůbec nic pro lidi žijící v místech, kudy vedou.
Je také ukázkou problémů, s nimiž se musejí potýkat obyvatelé zemí, které si nevydobyly mezinárodní uznání. Ty zasahují do všech oblastí jejich života.
Konečně je také ukázkou toho, že o reálném uspořádání nakonec vždy rozhoduje momentální realita v místě, strategické zájmy velmocí a hrubá síla. Všeobecné principy jsou proti nim bezmocné.
