Most přes řeku Inguri, který postavili po válce němečtí zajatci, je dnes jedinou oficiální spojnicí mezi Gruzií a Abcházií. Pohraničníci přes něj pouštějí většinou jen koňské povozy, právo přejít po rozbité silnici ale má jen ten, kdo si vyběhá nutná povolení. To je ale pro většinu gruzínských uprchlíků nedostižný sen. „Pokud bych měl dokumenty, tak bych jel. Ale takhle? Rusové mě chytí a zavřou,“ vysvětluje Goča Šeljakov.
Společně s matkou žije v někdejší opuštěné administrativní budově na gruzínské straně. Na Abcházii se každý den dívají jen z okna. Práce není, musí stačit podpora v přepočtu 800 korun na člověka. A tak to jde už 20 let.
Zatímco v Gruzii je o místo nouze, v Abcházii je tomu opačně – opuštěné zůstávají celé vesnice i městské čtvrti. Očamčira, lázeňské město u moře, mělo před válkou dvacet tisíc obyvatel. Dnes zůstala čtvrtina. „Celé město je prázdné, celý okres je prázdný,“ naříká obyvatelka Očamčiry.
Abcházie volá po uznání, Evropa o tom ale nechce ani slyšet
Na začátku konfliktu byla letitá rivalita mezi Abcházci a Gruzíny. Když první vyhlásili samostatnost, druzí poslali tanky. Válčilo se rok, v září 1993 gruzínská vojska ustoupila. A s nimi na 250 tisíc uprchlíků, polovina obyvatel země. Vrátit se mohla jen malá část z nich. „Pro naše děti určitě budeme potřebovat rozvoj vztahů – ale jen po právním uznání toho, že dnešního dne jsme 20 let nezávislí. Tak ať to pochopí a uznají nás,“ přeje si občanský aktivista Erik Rštuni.
Nejen Gruzie, ale i Evropa a další země o uznání Abcházie nechtějí ani slyšet. Země tak spoléhá na Moskvu. Ta má v Abcházii přes 3000 vojáků a pomáhá ekonomicky. Statisíce Rusů míří každoročně na abchazské pláže a drží tamní ekonomiku nad vodou. Investoři z Ruska vidí v Abcházii budoucnost a skupují domy na pobřeží.
