Podzimní parlamentní volby v Gruzii vyhrála prozápadní strana Gruzínský sen. Arménie se v listopadu dohodla s Ruskem na vzniku společné armádní skupiny. Rozšířit vojenskou spolupráci s Moskvou plánuje také Ázerbájdžán, jehož poslanci v září odhlasovali obnovení vztahů s Evropským parlamentem. Tyto nedávné kroky ukazují, jak odlišnou sleduje každá z jihokavkazských zemí zahraničně-politickou linii. Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán se ale čtvrtstoletí od zániku SSSR výrazně liší i v řadě dalších ohledů.
Gruzie je, vynecháme-li Pobaltí, podle organizace Freedom House nejdemokratičtější zemí bývalého Sovětského svazu. Její politický systém lze, podobně jako třeba v případě Ukrajiny, označit za „hybridní,“ tedy ještě ne zcela demokratický, ale už ne autoritářský. Ze zemí Jižního Kavkazu udělala také největší pokrok, pokud jde o pro-demokraticky a pro-tržně orientované reformy, což souvisí s její dlouhodobou aspirací na členství v NATO a EU.
Nebylo tomu ale tak vždycky. Začátkem devadesátých let zemí zmítala občanská válka a ve dvou regionech, Jižní Osetii a především Abcházii, se rozhořely konflikty mezi vládními jednotkami a separatisty. Protivládní síly byly poraženy a oba separatistické konflikty se nakonec podařilo ukončit příměřím, centrální vláda ale víceméně ztratila nad oběma Ruskem podporovanými regiony vliv.
Po zbytek dekády sužovala Gruzii vleklá ekonomická krize doprovázená chudobou, korupcí a kriminalitou. Tyto skutečnosti společně s podezřením na nesrovnalosti v parlamentních volbách vedly v roce 2003 ke svržení prezidenta Eduarda Šervarnadzeho (Gorbačovova ministra zahraničí). Takzvaná Růžová revoluce vynesla do prezidentského křesla Michaila Saakašviliho, který nastolil výrazný prozápadní kurz (byť například už v roce 2002 dorazili do země američtí specialisté, aby cvičili protiteroristické jednotky).
Právě prozápadní orientace Gruzie byla jedním z důvodů, proč se výrazně zhoršovaly její vztahy s Ruskem. Přispělo k tomu ale také zvyšující se napětí v Abcházii a v Jižní Osetii, vrcholící osmidenní válkou v Jižní Osetii v roce 2008, po které Rusko oba separatistické regiony fakticky ovládlo, nebo výrazné zvýšení cen zemního plynu Gazpromem v roce 2006.
Na dodávkách ruského plynu byla Gruzie dlouho závislá, v současnosti už je ale její hlavním dodavatelem Ázerbájdžán. Země také těží z tranzitních poplatků z ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan a plynovodu Baku–Tbilisi–Erzurum (Jihokavkazského plynovodu).
Za Saakašviliho sice došlo k určitým pozitivním změnám – povedlo se mu například omezit korupci – zároveň ale začal postupně projevovat autoritářské sklony, jako třeba v roce 2007, kdy za pomoci výjimečného stavu potlačil protesty proti své osobě. Od vlády se poroučel v roce 2012, kdy parlamentní volby vyhrál Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho.
Země si i poté udržela prozápadní kurz a v roce 2014 podepsala asociační dohodu s Evropskou unií. Úsilí vlády o členství v Unii nadále podporuje 77 % obyvatel, případný vstup do NATO pak 67 %. Je ovšem otázkou, jestli zemi prozápadní trend vydrží a jestli ji neodradí množství požadovaných reforem bez příslibu členství.
Arménská závislost na Rusku
O prozápadní kurz se pokoušela i Arménie, k podpisu asociační smlouvy s EU ale zatím nedošlo, neboť země jednání s Unií v roce 2013 přerušila a pod tlakem Ruska se o dva roky později stala členem Eurasijské ekonomické unie (EEU).
Arménie je na Rusku závislá v mnoha ohledech. Kromě ekonomiky (kromě napojení plynoucího z členství v EEU je třeba závislá na dodávkách ruského plynu) také vojensky (hostí jedinou ruskou vojenskou základnu v regionu a obě země v posledních letech utužují vojenskou spolupráci). Země se nicméně snaží vyjednat s EU novou rámcovou smlouvu.
Udržení vztahu s EU je také politicky důležité pro prezidenta Serže Sarkisjana, který bude chtít smlouvu s Unií použít jako hlavní bod předvolební kampaně vládnoucí strany v dubnových parlamentních volbách. Sarkisjan je velmi nepopulární, mimo jiné kvůli dlouhodobě špatné ekonomické situaci v této nejchudší jihokavkazské zemi – odhaduje se, že do zahraničí odešla po zisku nezávislosti čtvrtina Arménů.
Mezi další skutečnosti, které povzbuzují nespokojenost některých obyvatel, patří právě i vztah k Rusku. Mnozí Arméni vyčítají Rusku nedostatečnou podporu ve sporu s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach a někteří protestovali proti ruským dodávkám zbraní Ázerbájdžánu (kterých ale Rusko nedodává tolik, aby pomohlo Ázerbájdžánu konflikt vyhrát).
Země uzavřená mezi nepřáteli
Vzhledem ke stavu vztahů se sousedními zeměmi ale Arménii nic moc jiného než spojenectví s Ruskem nezbývá. Země je výrazně izolovaná kvůli svým sporům s Tureckem a Ázerbájdžánem. Turecko zavřelo své hranice s Arménií v roce 1993 oficiálně kvůli arménské okupaci Náhorního Karabachu, převážně Armény obývanému území patřícímu Ázerbájdžánu, jehož je Turecko nejbližším spojencem.
Arménsko-turecké vztahy ale jitří také otázka masového vraždění Arménů Turky z roku 1915. Obě země se v roce 2009 pokusily o normalizaci vztahů, která měla vést mimo jiné k otevření společné hranice a ustanovení diplomatických styků, tato iniciativa ale zkrachovala.
Kvůli konfliktu v Náhorním Karabachu (1989–1994) zůstává uzavřená i arménsko-ázerbájdžánská hranice. Válka sice skončila příměřím, oblast však zůstává nestabilní a čas od času tamní napětí eskaluje v přestřelky či větší střety – naposledy letos na jaře.
Vztahy s Gruzií sice narušují rozdílné pohledy obou zemí na řadu problémů (Arménie například vzhledem ke karabašskému problému podporuje právo národů na sebeurčení, zatímco Gruzie kvůli svým zkušenostem se separatisty zdůrazňuje princip teritoriální integrity), jsou ale stabilní a bez větších problémů. Pro Arménii je to klíčové, protože osmdesát procent jejích dovozů jde přes Gruzii.
Nejstabilnějším partnerem Arménie je její jižní soused Írán. Vztahy s ním nabízí Arménii možnost diverzifikace energetických dodávek a zmírnění dopadu ekonomických sankcí ze strany Turecka a Ázerbájdžánu. Nabízí také strategicky jinak často opomíjené Arménii pozici ústředního prvku na severojižní ose z Ruska na Blízký východ a z Íránu do Evropy.
Z politického hlediska zažila Arménie po rozpadu SSSR turbulentní vývoj – přes atentát na premiéra a další vysoce postavené politiky přímo v parlamentu v roce 1999, sporné prezidentské volby v roce 2008 a následující protesty, které za sebou nechaly nejméně deset mrtvých, až po obsazení policejní stanice v Jerevanu veterány z války v Náhorním Karabachu letos v červenci, které je dáváno do souvislosti s trvale špatnou ekonomickou situací v zemi. Arménie stále není demokratickou zemí, organizace Freedom House označuje její politický systém za poloautoritářský.
Ázerbájdžán: bohatství díky ropě
Sousední Ázerbájdžán je zcela autoritářským státem. Bývalý šéf tamních komunistů Hejdar Alijev, který se vrátil k moci v roce 1993 po několika letech politické nestability, vystavěl vertikálu moci, na jejímž vrcholu stanul on sám a bez jehož souhlasu se neobešlo žádné důležité rozhodnutí v zemi. Jeho syn Ilham, který se dostal do čela země v roce 2003, vládne ještě tvrději, než jeho otec.
Zejména to platí o jeho třetím funkčním období, které začalo v roce 2013. Režim tehdy tvrdě zakročil proti disentu, ve vězení skončil šéf opoziční prozápadní strany i další prodemokratičtí aktivisté a kritici vlády. Západní organizace působící v zemi musely skončit.
Režim dosud bohatl z ropného boomu. V roce 1994 podepsal lukrativní kontrakt s konsorciem západních společností na průzkum a těžbu svých ropných polí, mezi lety 2005 až 2007 byl Ázerbájdžán nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. Pomohlo mu také otevření ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan v roce 2005.
Díky příjmům z ropy mohl stát investovat do infrastruktury, ale také do projektů pochybného významu typu pěvecké soutěže Eurovize, Evropských her nebo různých architektonických projektů v hlavním městě Baku.
V zemi tak stále zůstávají ohromné ekonomické rozdíly mezi městy a venkovem, další potenciál pro případnou nespokojenost či nestabilitu představuje mladá společnost (40 procent obyvatel je mladších 25 let), která je navíc víc nábožensky založená než dřív.
Bude plyn stačit?
Kvůli omezení zahraničních investic do jiných hospodářských odvětví se výrazněji rozvíjí jen energetika. Právě na ní je země silně závislá – v roce 2014 představovala téměř devadesát procent exportu. S pádem cen ropy proto v posledních letech přišel ekonomický propad a s ním inflace, nezaměstnanost a protesty obyvatel.
Ropa navíc Ázerbájdžánu do dvou desetiletí dojde, a tak země obrací své naděje k zemnímu plynu. Chce se stát klíčovým prvkem Jižního koridoru, který má přivádět plyn do Evropy přes Turecko, a obejít tak Rusko.
Je otázkou, jestli budou ázerbájdžánské zásoby stačit na to, aby si zajistil tak významné postavení, v které doufá. V současnosti pokrývá spotřebu Evropy jen z 1,5 procenta (z Ruska dováží Evropa třicet procent plynu), a tudíž se jeví jako poněkud přehnané tvrzení, že by se země mohla stát výrazným hráčem v dodávkách plynu pro Evropu.
Právě energetická spolupráce byla hlavním bodem pevných vztahů se Západem, které Ázerbájdžán praktikoval za Hejdara Alijeva. Ten dobře využil strategickou polohu země, jež mu zajistila ekonomické napojení na Západ, aniž by se mu musel blížit politicky. Spolupráce v energetice se rozšířila i do dalších oblastí, za Ilhama Alijeva se ale zúžila jen na energetiku a bezpečnost.
Kvůli společnému strachu z „barevných revolucí“, jako byly třeba ty na Ukrajině nebo v Gruzii, také došlo k výraznému zlepšení vztahů s Ruskem. Mezi oběma zeměmi existují obchodní vazby, nelze však hovořit o strategickém partnerství v oblasti energetiky či bezpečnosti.
Zahraniční politika Ázerbájdžánu je totiž obecně dost vyvážená – země není členem žádné významné ekonomické či bezpečnostní organizace (není členem NATO, EEU ani – na rozdíl od Arménie – Ruskem vedené Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti). Jejím hlavním spojencem je Turecko, má i blízký vztah s Izraelem, nejhorší vztahy má naopak s Arménií – konflikt v Náhorním Karabachu zůstává vnitro- i zahraničněpolitickým tématem číslo jedna.
S koncem energetického boomu jsou v zemi potřeba ekonomické reformy, které jdou často ruku v ruce s reformami politickými. Do těch se ale kleptokratickému režimu nechce.
- Od března 1990 do prosince 1991 vyhlásily postupně všechny svazové republiky nezávislost. První byla 11. 3. 1990 Litva, poslední 16. 12. 1991 Kazachstán.
- 8. 12. 1991 podepsali prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič na dače v Bělověžském pralese takzvanou bělověžskou dohodu, která vytvořila Společenství nezávislých států (SNS) a ukončila existenci SSSR.
- Zánik SSSR a založení SNS potvrdil protokol z Alma-Aty, který 21. 12. 1991 podepsali nejvyšší představitelé všech bývalých svazových republik kromě pobaltských zemí a Gruzie.
- 25. 12. 1991 odstoupil Michail Gorbačov z funkce sovětského prezidenta.
- 26. 12. 1991 schválil Nejvyšší sovět deklaraci, kterou byl SSSR definitivně rozpuštěn.
