Novinka Woodyho Allena Café Society je další nostalgické retro, které ničím nepřekvapí a nic, co bychom již od Allena neslyšeli, nám neřekne. I tentokrát, jako by Mistr říkal: „Ještě jsem tady, ještě dokážu každý rok na svém psacím stroji naťukat scénář a natočit podle něj autorský film, který je jiný než filmy těch ostatních, ale čím dál tím víc stejný jako ty mé předchozí. A takhle to bude, dokud tu budu!“
Café Society (odkazující svým názvem na VIP smetánku 30. let) je sice allenovsky osobitá, ale atmosféra je tu silnější než obsah, což souvisí zejména s kvalitou scénáře. Ten ovšem nabízí konec, který vás svojí nečekanou finální zatmívačkou možná zaskočí, ale s odstupem dojdete k závěru, že má něco do sebe.
Jak židovský kluk do Hollywoodu přišel
Píše se rok 1930 a Bobbyho (Jesse Eisenberg, jak ho neznáte) už nebaví hnípání v rodném Bronxu s halasnou židovskou rodinou, které velí ortodoxní máma Rose (Jeannie Berlinová) a jejíž problémy razantně řeší gangster brácha Ben (Corey Stoll).
A tak se Bobby vydá za strejdou Philem (Steve Carell) do Hollywoodu, hodně podobného tomu, jaký nám představili bratři Coenové v muzikálovém retru Ave, Caesar! Ovšem na rozdíl od jejich Eddieho Mannixe, který problémy umí řešit, si je skoro stejně šikovný Bobbyho strejda Phil, úspěšný agent největších hollywoodských hvězd, spíše sám způsobuje.
Bobby se v jeho agentuře dílem nudí a dílem je tímto světem fascinován. Ale pak se setká s Vonnií (Kristen Stewartová, která dělá všechno, abyste zapomněli na Twilight ságu) a ta dá Benovu životu nový smysl - a Allenovu scénáři, narýsovanému na půdorysu klasického milostného trojúhelníku, nový impuls, neboť potvrzuje jeho bonmot, že „sex napětí uvolňuje – láska ho způsobuje“.
V obsazení se Allen neplete
S castingem nemá Woody Allen zpravidla problém (koho osloví, toho potěší). Platí to pro zajímavého Jesse Eisenberga, místy možná až příliš stínujícího někdejší Allenovu hereckou roztěkanost, touhu být milovaný a stát se někým, stejně jako pro milé překvapení Kristen Stewartovou či přesně obsazeného Steva Carella, který je v roli filmového bosse nečekaně více dramatický nežli komický.
Pod vizuálem, realizovaném v pro Allena atypickém digitálním formátu, dolujícím spoustu atmosféry z hollywoodských i newyorských exteriérů, je podepsán oscarový Vittorio Storaro (Apokalypsa).
Svět podle Allena
Café Society je další chválou opakovaného opakování, namixovaného z tradičních ingrediencí, jakými jsou barvitá třicátá léta, Hollywood, jenž Woody Allen miluje, a New York, který má ještě o něco raději, a retro atmosféra, kolorovaná gangsterským motivem a podbarvená jazzovými motivy.
A také existenciální repliky typu „Sokrates řekl, že život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít. Ale prozkoumaný život také není žádná výhra“. A láska, nejlépe ta neopětovaná, která zabije ročně více lidí než tuberkulóza, v níž „nejde o kvantitu, ale kvalitu. Ovšem pokud kvantita klesne pod jednu za osm měsíců, rozhodně je s tím třeba něco dělat!“
Allenova novinka je ale také poctivá (byť již lehce prefabrikovaná) oldschoolová filmařina, která nás pořád dokáže pohladit po duši, neboť západ slunce nad hollywoodskými kopci či východ slunce v Central Parku mají něco do sebe. A Woodyho filmování je jako jamování, které dává pro svoji i naši potěchu a radost, navzdory tomu, že podle Bobbyho je život komedie, kterou napsal sadista.
