Koho by nepotěšilo, zvláště nepatrného Čecha, když mu zahraniční autor věnuje svou pozornost a ještě o něm píše (téměř) samé pěkné věci? Polský historik Mariusz Surosz tak činí už ve dvou knihách. České dějiny na příkladu konkrétních osobností vyložil nejprve v Pepících a před nedávnem v českém překladu vyšla i jeho druhá kniha esejů Ach, ty Češky! A možná to ani autor neměl v plánu, ale pod vším tím převládajícím pozitivním pohledem na vybrané hrdinky musí čtenáře napadnout, jestli si tu chválu zasloužíme paušálně.
Před deseti lety vyšel v Česku Gottland. Polský novinář Mariusz Szczygieł do knihy esejistických reportáží vměstnal poutavým způsobem esenci českých dějin 20. století a přesvědčil české čtenáře, že naši Poláci nám rozumějí.
To jen potvrdil v roce 2011 Marius Surosz, polský historik toho času žijící v Praze, knihou esejí Pepíci. I on se podíval na „dramatické století Čechů polskýma očima“ a prostřednictvím osudů konkrétních osobností, ale jiným způsobem. Nesáhl po vypointovaných zkratkách, tedy, řekněme, líbivější formě (nic negativního v tom nehledejte), ale rozhodl se pro výklad historického kontextu. Tohoto způsobu se drží i ve své novince Ach, ty Češky!
Češky (ne)jsou Pepíci
Obě knihy (Pepíci i Češky) vyšly nejprve v Polsku, jsou tedy primárně určeny pro tamní čtenáře. Netuším, jestli, případně do jaké míry prošly úpravou při překladu do češtiny, nicméně vzhledem k původu zamýšleného čtenáře i původu autora je jasné, že jsou v příbězích zdůrazněny polské stopy v českých dějinách a provázanosti naší historie a kultury o něco více, než kdyby knihu psal Čech.
V Češkách jsou nejznatelnější, celkem pochopitelně, v kapitole, v níž Surosz zmiňuje spory o Těšínsko. Stejně jako v Pepících ve snaze o odstup dokládá tehdejší napětí mnohými citacemi a úryvky z obou stran. Především ale sleduje, jaký dopad měly mezistátní tahanice na osud popisovaných hrdinů. To ostatně platí pro všechny příběhy.
Češky na Pepíky navazují – ať už esejistickou formou nebo chronologickým řazením jednotlivých příběhů, postihujících, byť nijak plynule, dějiny od první republiky až do současnosti. K posunu, dá-li se to tak nazvat, došlo ale ve výběru osobností. Titulními postavami jednotlivých kapitol jsou výhradně ženy (ač prostor, mnohdy výrazný, je věnován i mužům v jejich rodině či okolí), a to ženy vnímané nejen Mariuszem Suroszem, ale obecně českou společností veskrze pozitivně. Snad jen s malým otazníkem u Adiny Mandlové. Zatímco do Pepíků autor vybral i osobnosti s negativní nálepkou (K. H. Frank, Klement Gottwald) nebo přinejmenším sporné (Emil Hácha).
Osm žen na hranici
Celkem Surosz čtenářům představuje osm žen, jejichž biografie a životy jejich předků jsou často plné protipólů. Postavy jeho esejů zažily slávu, úspěchy, profesní i osobní štěstí, ale poznaly také útlak, nenávist, dokonce vězení. Spojují je hranice – v obou smyslech toho slova: hranice fyzické i vlastního svědomí a sil.
Mezi Češky se dostaly ženy od obecně známých přes ty, které už vstoupily částečně do povědomí, až po ty, jejichž jména příliš neřeknou českému, natož polskému čtenáři. A jen křestní jména použil Surosz také pro názvy esejí (podobně jako jimi byla v Pepících označení spojená s povoláním). Nelze to vnímat jako familiárnost, spíše jako by tím autor chtěl hrdinky „odglorifikovat“ a naznačit, že jsou sice výjimečné, ale jedněmi z nás.
Některé ženy si vybral jako příklad osobností, které dokázaly jít proti proudu (režimu nebo všeobecnému mínění). Surosz se v jejich příbězích drží víceméně událostí ohraničených jejich narozením a smrtí. To platí pro kapitoly o filmové hvězdě Adině Mandlové, gymnastce Věře Čáslavské, kunsthistoričce Růženě Vackové, o níž před nedávnem napsala román Milena Štráfeldová, a o Trudie Bryksové, Angličance, která se provdala za českého letce RAF.
V ostatních kapitolách se pouští mnohem více do hloubky, do minulosti konkrétní rodiny, do detailů historického kontextu. S příběhem o farářce a modelce Petře Šáchové se tak čtenáři dostane i poučení o vzniku Církve československé husitské; Elżbieta Rusnok, jejíž manžel vedl měsíčník Zwrot pro polskou menšinu na Těšínsku, posloužila k výkladu o polsko-českých vztazích; Miloslava Žáková se stala záminkou k přiblížení volyňských Čechů a rodina ústecké výtvarnice Zdeny Kolečkové zavede čtenáře na horkou půdu Sudet.
„To máme po Němcích“
Na přebalu knihy nakladatel píše, že Surosz Češkami, stejně jako předtím Pepíky, „polemizuje s polskými stereotypy o Češích“. Těžko říct, co si pod tím má český čtenář přesně představit, každopádně on sám si v knize pár svých stereotypů najde. Třeba popření (dnes už snad překonané) představy, že emancipovaná žena je nějaká podivná modrá punčocha. Protože, ach, ty Češky, jaké vlastně jsou? Soudě podle osmi hrdinek: jsou ochotny zaplatit nemalou cenu za svůj názor, být oporou mužům, kteří za své postoje pykají, ale i se prosadit v mužském světě.
A jako hrdinky Suroszových esejí připomínají také naše sousedské vztahy. Například závěrečný příběh Zdeny Kolečkové, která má po prarodičích německé kořeny, a úvodní text o Adině Mandlové tvoří ve struktuře knihy oblouk a dokládají změnu postoje k tomu, co – slovy tradovanými v rodině ústecké umělkyně (a obecně v rodinách na území Sudet) – „máme po Němcích“. A nejde jen o jídelní servis zakopaný na zahradě.
Navíc za názvem knihy by klidně mohl být otazník. Příběhy rodin Zdeny Kolečkové, Elżbiety Rusnok i Miloslavy Žákové vedou k zamyšlení nad tím, co dělá Čecha Čechem (Poláka Polákem, Němce Němcem…). Záleží na tom, jaký má původ? Kam ho řadí státní příslušnost? Jak to cítí on sám, nebo snad jak ho vidí jiní? Otázky, které rozhodně neplatily jen pro dvacáté století.
Autor v úvodu cituje, co o Češích prohlásil spisovatel Ludvík Vaculík: „U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadále trošku socialisty. Naše těsto je promíšeno všemi euforiemi a depresemi.“ Mariusz Surosz do něj knihou Ach, ty Češky přisypal zase další přísady.
Mariusz Surosz: Ach, ty Češky!, vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2017.
