Jméno a osud Růženy Vackové nejsou téměř vůbec známé. Přitom příběh této univerzitní profesorky, znalkyně a obdivovatelky antického umění dostal přispěním dějin 20. století rozměr antického dramatu. Stal se zkouškou, v které sama před sebou obstála. Na rozdíl od jiných. Obstojí i jako Trestankyně – (doslova) hrdinka druhého, poutavého románu rozhlasové redaktorky a spisovatelky Mileny Štráfeldové.
Už ve své románové prvotině propojila Milena Štráfeldová osud jedné ženy s historií. Ve fiktivní rodinné kronice vařila kuchařka Poldinka (spisovatelčina prababička) mimo jiné Guláš pro Masaryka, zatímco kolem bublaly dějiny – od národního obrození po konec druhé světové války.
V této knize byla hlavní hrdinka prostředníkem k autorčinu náhledu na část české historie a Čechy jako takové, v nejnovějším románu jsou události minulého století spíše kulisami pro Růženu Vackovou v hlavní roli – ačkoli kulisami podstatnými.
Za leitmotiv Guláše pro Masaryka zvolila Štráfeldová jídlo – talíř polévky jako jistota za každé situace –, leitmotivem Trestankyně je „mravní imperativ“. „Jsou určité nepřekročitelné mravní imperativy, bez jejichž dodržování ztrácíme svou lidskou podstatu,“ napsala Růžena Vacková. A také tím své jednání řídila.
Lehce o těžkostech
Těžké téma psané lehkou rukou. Štráfeldová se nenechala, myšleno v dobrém, vtáhnout do intelektuálního stylu své hrdinky, znatelného v úryvcích z jejích poznámek a dopisů, a utopit ve zjevně poctivé rešerši, ale zvolila opět přístupnější (čtivější, chcete-li) způsob vyprávění.
Potvrdila, že umí dobře zacházet se zkratkou a (ironickým) nadhledem i dávkováním informací. Zejména v první polovině knihy, v té druhé přibývá postav, zdánlivě nesouvisející osudy se začínají protínat a na některé se dostává prostoru tak akorát, aby posloužily jako ilustrace doby. Mírnou výhodu získává čtenář, který si ke zmíněným jménům dovede přiřadit další podrobnosti a kontext.
Románově zpracovala Štráfeldová celý život Růženy Vackové – od dětství až po téměř poslední chvíle, nejvíce se soustředila na období po únorovém puči, kdy byl univerzitní profesorce ve vykonstruovaném procesu udělen trest 22 let vězení (odseděla si patnáct) za špionáž ve prospěch Vatikánu a proti lidově demokratickému zřízení. Jednu vězeňskou zkušenost už měla za sebou – nacisté ji odsoudili k trestu smrti za napomáhání odboji. Konec války přišel dřív než vykonání rozsudku, ne všichni z její rodiny ale měli takové štěstí.
Prostě hrdinka
Růžena Vacková je vylíčena jako žena, pro niž víra v Boha a přesvědčení, že „nezle zlo oplácet zlem“ a dopustit mravní selhání, opakovaně převážily nad strachem a pohodlnou možností „nevyčnívat z davu“.
A ač je to příklad bepochyby hodný obdivu, když už ne následování, a smyslem je upozornit na odvahu této pozoruhodné ženy, vyznívá její portrét občas až bezchybně hrdinsky (vždy skromná, chápavá a neodsuzující). Přestože Štráfeldová skrovné (a později napravené) chyby v úsudku své románové postavy nezatajuje, ani její určitou sobeckost (ve jménu vyšších principů), někdy by vší té svatozáře mohlo být o trochu méně, lidských slabostí zase více.
Z knihy je zkrátka znát autorčin obdiv k hrdince jejího románu – jako ke skutečné hrdince. A možná má občasný dojem chvalořeči jen upozornit, že není důvod stydět se za hrdinství nebo vnímat tento výraz s despektem.
Ne náhodou vyšla Trestankyně k výročí Vítězného února – i když, říká svými knihami autorka, srovnat se poctivě se svým svědomím by měl člověk v každé době a v každé době mají také Češi máslo na hlavě.
Milena Štráfeldová: Trestankyně – příběh Růženy Vackové. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, 2016.
